Kdo vlastně vládne v ČLK?

Dovolím si ještě několik poznámek k mému projevu na mimořádném sjezdu ČLK.

ČLK chce ve svém prohlášení některé změny, jenže tyto změny jdou prosadit jen přes volené politiky. Na to existují dvě cesty. První, že volení politici mají před Českou lékařskou komorou respekt a závěry sjezdu jsou něco, nad čím se vážně zamýšlejí a chtějí vyhovět. Jak ukázal mimořádný sjezd, volení politici z České lékařské komory respekt nemají. To je nakonec věc, která tu je už dost let, a asi ještě hodně let potrvá.

Druhá cesta je aktivní spolupráce vedení komory s volenými politiky. Tahle cesta zřejmě nefunguje. Jak jsem se dozvěděl, proběhlo jedno setkání a to je asi tak všechno. Víc nevím. To je málo. Vyžaduje to trvalou spolupráci a konzultaci. Je jistě možné, že nějaký lékař v parlamentu nebude mít zájem o spolupráci, dokonce bude možná i záměrně České lékařské komoře škodit, ale to se může říci, až proběhne nějaké jednání, kde se to vyjasní. Prezident české lékařské komory by měl oslovovat postupně všechny aktivní politiky lékaře a zjistit, kteří jsou proti němu, kteří s ním a s těmi trvale spolupracovat. Neděje se to. Pokud se to děje, tak o tom jako řadový člen stejného oblastního sdružení, kde je členem i prezidentem komory, nic nevím. Přitom prof. Vyzula si stěžoval, že s ním nikdo nekomunikoval ohledně zákona o vzdělávání. Tedy ani nikdo z vedení ČLK. Předpokládám, že pan prof. Vyzula nelhal.

Překvapil mě projev doktora Šmatláka. Já jsem si myslel, že vedení Sdružení praktických lékařů je ve zcela zásadní opozici proti vedení České lékařské komory. Ale MUDr. Šmatlák mluvil o potřebě vzájemné spolupráce. Tak kdo nechce spolupracovat? Vedení ČLK, nebo vedení SPL? Spolupráce by byla víc než žádoucí a pokud subjekty chtějí spolupracovat a veřejně to deklarují, pak moc nechápu, proč se to neděje. Všichni přece cítíme, že vzájemné útoky přes média nám na cti a důvěryhodnosti nepřidají. Není tak nesoudržné profese jako lékaři. Co lékař, to jiný názor. Přesto bychom si různé názory měli vyříkat za zavřenými dveřmi, nejlépe dveřmi ČLK. Před veřejnost pak předstoupit jednotně. Nevím, jestli je to možné, alo věřím, že ano. Jen chtít a něco pro to dělat.

S velkým překvapením jsem zjistil, že vedoucí osobou v České lékařské komoře není prezident Milan Kubek, ale MUDr. Jiří Wicherek, primář rehabilitačního oddělení nemocnice Stod. To jsem opravdu netušil, ale vše nasvědčuje tomu, že to tak je. Můj návrh na angažování silné právní kanceláře pro jednání se zdravotními pojišťovnami a státem rázně smetl ze stolu. Prostě ne. Prostě on to vidí jinak, jako že dosavadní jednání byla úspěšná. Já je tedy vidím jako neúspěšná a snažím se najít řešení. Když jsme si mohli najmout profesionální PR agenturu, proč bychom si nemohli najmout profesionální právní kancelář.

Tím nic nemám proti právníkům, kteří na komoře pracují. Zdravotnické právo má nepochybně daleko širší záběr, než jen vyjednávání o pracovním podmínkách lékařů a v těch ostatních oblastech zdravotnického práva mají právníci komory jistě plné ruce práce. Jen kolik je stížností pacientů na lékaře. Agentura by se najmula jen a jen na jednání.

Na závěr bych zopakoval jedno staré pořekadlo „Ševče, drže se svého kopyta“. Úkolem lékařů je co nejlépe a možná i co nejefektivněji léčit. Lékařská komora na to má dohlížet. Když zjistí, že už není možné zajistit kvalitní poskytování lékařské péče, pak to má oznámit politikům a veřejnosti. A tím bych skončil. Není úkolem lékařů mimo politiku, aby hledali řešení financování zdravotnictví. To je úkolem těch, kteří dobrovolně do politiky vstoupili. Nevidím to jako úkol České lékařské komory a považuji za nešťastné, dávat nějaká usnesení o financování zdravotnictví do usnesení. Tím jen nabíjejí zbraně těm, co to vidí jinak, jako například ministru financí, miliardáři Babišovi. I když možná, poté co se zapojil do opravdového zdravotnictví díky převzetí části Modřanské polikliniky, a nebude už vlastnit jen supervýdělečná oplodňovací centra, získá na zdravotnictví trochu reálnější pohled. Ale asi ne. Sytý hladovému nevěří. A to je další staré pořekadlo, na které bychom neměli zapomínat.

Zdroj: www.tribune.cz