Kolik pojišťoven vlastně chceme

Kolik pojišťoven chceme a kolik potřebujeme? Dvě nebo jedenáct? A kolik zdravotnických zařízení? Čtrnáct nebo dvacet tisíc? To přece vzájemně souvisí.

V minulých dnech se objevila v médiích zpráva, že vyhraje-li ČSSD volby, bude chtít redukovat počet zdravotních pojišťoven na dvě až tři. Nejdříve to řekl MUDr. David Rath jako reakci na to, že zdravotní pojišťovny začaly pokutovat některá krajská zdravotnická zařízení za nevybírání tzv. regulačních poplatků, později se k tomuto záměru přihlásil i předseda ČSSD Ing. Jiří Paroubek.

Pro ty, kdo pravidelně čtou denní tisk, ale ta informace nijak nová není. Záměr byl deklarován již v roce 2006, resp. z činnosti vedení Ministerstva zdravotnictví ČR v tom roce (před volbami do Parlamentu ČR) bylo možné odhadovat, že se právě takto uvažuje.

Zkusme se tedy z pohledu soukromých lékařů zamyslet, zda je vhodné takový záměr podpořit, či odmítnout.

Jaký je současný stav?

Máme  dvanáct, resp. jedenáct pojišťoven, které sice mezi sebou v poslední době trochu soutěží o pojištěnce, dlouhodobě spíše ale fungují jako tzv. oligopol (málo „hráčů“ na trhu, vzájemně se dobře znají a vzájemně významně ovlivňují svou činnost, většinou ale spolupracují, neboť spolupráce je pro ně dlouhodobě výhodnější než vzájemný boj), což je nesporně dáno i platnými zákony, které jejich soutěž do velmi velké míry omezují až vylučují.

Tyto zdravotní pojišťovny sice spravují „velké peníze“, ale na to, zda bude systém profitovat nebo bude v deficitu – tedy na efektivitu využití těchto peněz (kterých je stále málo) – mají jen velmi malý vliv. Rozhodující není jejich aktivita, ale činnost státu. 

Nelze se tedy divit, že hlavní politické subjekty v ČR to chtějí změnit. A hlavní směry změny jsou přece dva (pokladenský systém, promiňte, brát v potaz nebudu, ten nemá ve svých plánech žádná větší politická strana):

1. dát pojišťovnám víc samostatnosti;

2. vzít vše „pod  křídla“ státu.

Ad 1.

Alternativu, která představuje pro pojišťovny více samostatnosti, si asi většina čtenářů ztotožní s reformou zdravotnictví připravovanou týmem ministra Julínka. Dívejme se na to ale obecněji a registrujme všechny potřebné pojistky. Představme si, že stát nastaví nepodkročitelné limity pro míru vzdělání jednotlivých pracovníků, že systémově zajistí to, aby do zdravotnictví mohly přicházet finance i z jiných zdrojů, než jsme zvyklí dnes, a postará se, aby peníze neunikaly mimo zdravotní systém. Představme si, že také dobře nastaví míru regulace trhu včetně pravidel pro stanovení ceny zdravotní péče (hlavně k zamezení dumpingu a k zajištění rovného přístupu všech k financím, aby „malí“ byli chráněni před „velkými“) a jinak dá zdravotním pojišťovnám (a vlastně i zdravotnickým zařízením) plnou svobodu v nabídce (financování) péče pacientům. Vzniklo by prostředí, ve kterém by se přece vzájemně soutěžilo hlavně kvalitou, prostředí, které by systémově počítalo s existencí více subjektů nabízejících stejné nebo podobné služby. Jde o řešení, které počítá s více pojišťovnami a i s více zdravotnickými zařízeními.

Ad 2.

Druhá alternativa, která by znamenal, že stát vezme vše "pod svá křídla", je ve své podstatě vlastně logická. Stát stejně dnes vše řídí, tak proč by měl utrácet peníze za víc managementů? Problém je ale v tom, že pak by se z oligopolu stal nejspíše monopol, pro který je místo zlevňování a zkvalitňování typičtější zdražování a větší míra ignorování požadavků zákazníka, tedy pacienta. A problém by mohl být také v tom, že monopolizací zdravotních pojišťoven by proces koncentrace řízení zdravotnictví nemusel končit.

A i kdyby nebylo základním záměrem vzniku jedné či dvou velkých pojišťoven vytvořit něco podobného tomu, co známe z doby před rokem 1989, tedy vznik několika málo KÚNZ, se kterými by pak možná ty pojišťovny regionálně splynuly, stejně si lze těžko představit, že by komunikace mezi vedením těch pojišťoven a zdravotnických zařízení byla v čemkoli lepší, než je to nyní, a že by základní motivací v systému byla kvalita zdravotní péče.

No, myslím, přemýšlejte každý sám, kterou z cest byste raději volili, která by vám zajistila spíše trvalejší jistotu práce v soukromé ambulanci a zájem o péči o vás, pokud se stanete pacientem, ačkoli jste si jistě již dnes vědomi, že nestačí jen jednoduchá volba, ale že je třeba aktivními kroky modifikovat to, co už existuje v písemné formě, a to v obou případech.

A ještě jednu poznámku závěrem:

Občas od kolegů slýchám, že by nejvíce preferovali, kdyby měli smlouvu tak se třemi až čtyřmi přibližně stejně velkými zdravotními pojišťovnami. Aby pro ně každá z nich znamenala tak 25–30 % příjmů.

Osobně souhlasím, že to by nám jednak významně zjednodušilo administrativu a také by to (jakkoli jsme jinak proti zdravotním pojišťovnám malými trpaslíky) významně zlepšilo naše vyjednávací pozice s nimi.

Dovolím si tvrdit, že tohoto stavu nikdy nebude dosaženo, pokud budou pojišťovny v celé ČR také jen tři až čtyři. Jsem přesvědčen, že bude-li počet pojištěnců té které pojišťovny v tom daném regionu určovat zájem občanů ČR (nikoli nějaký osvícený monarcha), daleko spíše k takovému stavu dojdeme, pokud bude v ČR pojišťoven cca deset (klidně tedy jedenáct), nikoli dvě až tři.

Zdroj: