Leccos nebývá tak, jak to na první pohled vypadá
KOMENTÁŘ
Určitě se vám to stalo také. Něco vidíte, je vám všechno jasné – a najednou je všechno jinak.
Nedávno jsme si v jednom velkém evropském městě objednali ve slavné restauraci ještě slavnějšího kuchaře Jamie Olivera (kupodivu proti očekávání není vůbec extrémně drahá) těstoviny. Hned nám donesli na stůl velké konzervy sterilovaných rajčat. Trochu mne to překvapilo, ale začal jsem se pídit po tom, jak je otevřít, a přemýšlel jsem, jestli to je předkrm jako pozornost podniku. Než se mi to podařilo, přišel číšník, na konzervy položil servírovací prkénka a začal podávat jídlo. (Nevím, jestli některý host rajčata v plechovce ochutnal, rozhodně by to však byl jeden z těch větších trapasů, které se každému z nás čas od času podaří). No nic, jídlo bylo dobré, k trapasu nedošlo, ale já jsem si uvědomil, jak mnohdy zdání klame. Zasahuje tento fenomén ale nějak významněji i medicínu nebo oblast zdravotnictví? Řekl bych, že ano.
Asi se budu opakovat, ale ty problémy mě opravdu pálí a možná je čtenáři cítí podobně. Jak poznáme kvalitní zdravotnické zařízení? Kožené sedačky v čekárně, atraktivní recepční v uniformě Chanel, akvárium s exotickými rybami, tlumená hudba se line z reproduktorů Bose. Kolega vychází, podává pacientovi ruku a zve ho klidně do ordinace. Nikde přeplněná čekárna, žádná nervozita, žádný spěch. Máme tady čekat tu nejlepší medicínu? Já bych si osobně přál, abychom v podobných podmínkách mohli vykonávat svou praxi všichni. Mnozí kolegové, kterým se podařilo podobnou ordinaci (z nejrůznějších důvodů – mnohdy třeba investicí rodinných prostředků, většinou ne z plateb pojišťoven) zařídit, také skutečně kvalitní medicínu dělají. Na druhé straně je ale třeba vidět, že když někdo vidí za den komplikovaných pacientů dlouhou řadu, získá zkušenost, kterou v poklidném luxusu prostě nenajde.
Tak budeme vybírat podle titulů před i za jménem! To je přeci jasné kritérium pro nejlepšího lékaře! (Asi právě naštvu řadu svých vážených kolegů, ale ono se to právě jich netýká.) Už méně si pacient uvědomí, že tento pedagogický (či vědecký) titul se uděluje za vědeckou práci (třeba v laboratoři), za pedagogické působení; někteří (opravdu zdůrazňuji NĚKTEŘÍ) otitulovaní lékaři jsou skvělými přednašeči a jejich publikace se skvějí v nejrenomovanějších časopisech, ale posledního pacienta viděli před deseti lety. A to ponechávám stranou fakt, že mnozí, dokonce mezinárodně uznávaní experti a dokonce autoři „guidelines“ (jak léčit!), nikdy nedělali klinickou medicínu a mnozí nejsou lékaři vůbec. Je fakt, že „zapřažený“ lékař středního věku v regionální nebo městské nemocnici se ke tvorbě mezinárodních doporučení opravdu nedostane.
A jak si vybereme nemocnici? Ideálně schválené, proškolené zařízení. V dnešní době tedy zařízení, ve kterém najdete certifikát akreditace. Já se pořád nějak nedovedu smířit s tím, že je tak zásadně důležitým faktem to, že je razítko na správném místě, vše je dokonale poznamenáno a naše snažení je posouzeno skupinou lidí, kterým nelze upřít profesionalitu z hlediska logistiky a posuzování kvality, ale jejichž prioritou není a ani nemůže být tak obyčejný parametr jako „vyléčení“ pacienta. Naši kliniku si v devadesátých letech vybral jako „své“ lékařské zázemí v době státní návštěvy ČR prezident Bush. Nějak si pořád hodně moc vážím certifikátu z Bílého domu i poděkování našim lékařům od sira Wintona (i když nikdo z nich nehodnotil správnost zápisů a pozici razítek).
Snadná řešení asi nejsou. Ani ve zdravotnictví a ve výběru lékařů, ambulancí či nemocnic. Nedejme na první pohled. Někdy klame. Bůh ví, jak by mi chutnala rajčátka, kdybych otevřel konzervu. Minimálně bych byl pro smích. Takhle jsem se dočkal vynikajících těstovin. Tak se vždycky zkusme trochu zamyslet.
prof. MUDr. Richard Češka, CSc.
Zdroj: www.tribune.cz