Lékař si nemůže určit cenu práce
Soukromý lékař je na finančním úřadě veden jako svobodné podnikání. Každý, kdo svobodně podniká a nese na sobě celé břímě možného krachu své podnikatelské existence s dalekosáhlými následky včetně exekuce a doživotního odsouzení existence na životním minimu, má právo určit si cenu své práce.
Aby podnikání vůbec mělo nějaký ekonomický smysl, tak musí živnostník minimálně pokrýt přímé a nepřímé náklady. V ostatním případě nepodniká, ale provádí charitu a někdo jej musí dotovat. To se velmi často týká nemocnic, které by bez dotací asi už zanikly.
Soukromého lékaře živnostníka však nikdo nedotuje, ten si na sebe musí vydělat. Pokud cena práce podnikatele pokryje náklady, pak další část ceny je o zisku. Podnikatel samozřejmě musí počítat s tím, že část jeho zisku si vezme stát a proto musí cenu přizpůsobit i této skutečnosti. Musí si také vytvořit určité rezervy na horší období. Z čistého zisku pak žije. Platí svůj soukromý nájem, platí dětem školy a školní vybavení, kupuje si jídlo, oblečení, dovolenou, vybavení své domácnosti.
Lékař je člověk, který vykonává velmi důležitou, velmi potřebnou, velmi žádanou práci a velmi dlouho se na ní připravuje. V době, kdy ještě studuje, jiní už léta vydělávají. Proto by čistý zisk lékaře měl k těmto skutečnostem přihlížet. Lékař by jistě neměl žít chudinským způsobem života, aby mu obec koupila ojetou škodovku a jeho jedinou radostí bylo, jak bude jezdit mezi poli a „kochat se“. Lékaři mají morální nárok na stejnou životní úroveň jako právníci, neboť studium i práce pro společnost je přibližně srovnatelná, ve skutečnosti však za právníky zaostávají. Alespoň většina.
Z diskuzí na netu jsem vyrozuměl, že se valná část obyvatel Česka domnívá, že lékaři jsou už tak dost bohatí (to zřejmě přetrvává z první republiky, kdy první auto v městečku měl lékař) a už by jim nic více nedali. Ať drží pusu, krok a léčí. A jsou rádi, že jsou rádi. Já si ale myslím, že lékaři mají právo na jistý komfort svého soukromého života, že si to za svoji práci zaslouží. O tom, jak velký by ten komfort měl být, nikdo nechce moc jednat. Nebyla přijata žádná společenská dohoda. Lidé akceptují vysoké zisky u právníků, lékařům však přiznávají jen malé zisky.
Je jistý paradox v tom, že když je o jisté služby zájem, jejich ceny stoupají. O lékařské služby je stále větší a větší zájem, na jejich ceně a ceně práce lékařů se to ale nijak zvlášť neprojevuje. Což je taky ekonomická absurdita. Tuto ekonomickou distorzi umožňuje náš současný systém povinného veřejného zdravotního pojištění a způsob, jakým se stanovuje cena lékařské práce.
Kdyby povinné zdravotní pojištění neexistovalo, lékař by byl na tom stejně jako ostatní soukromníci. Cenu jeho práce by určil trh působením sil poptávky a nabídky. Tak to fungovalo dříve, dokud byli lékaři skutečnými svobodnými soukromníky. Pacient, který musí povinně odvádět poměrně vysoké zdravotní pojištění (lépe řečeno zdravotní daň), však těžko bude chodit k lékaři, kterému by měl platit hotově tržní cenu. To si mohou dovolit jen někteří stomatologové nebo plastičtí chirurgové.
Plastičtí chirurgové proto, že se jejich služby, až na výjimky, ze zdravotního pojištění nehradí. Stomatologové proto, že je jich tak málo a konkurence tak veliká, že si prostě v určitých lokalitách mohou dovolit jet na přímé platby a vůbec nemít smlouvy se zdravotními pojišťovnami. To jim mohou praktičtí lékaři jen závidět, protože praktický lékař léčící za hotové bez smlouvy se zdravotními pojišťovnami je dost nepředstavitelná záležitost.
Takže lékaři, kteří mají smlouvu se zdravotními pojišťovnami (díky povinnému zdravotnímu pojištění je jich absolutní většina), jsou ekonomicky závislí na tom, kolik jim zdravotní pojišťovny zaplatí. Zdravotní pojišťovny chtějí samozřejmě platit co nejméně, za co nejvíce služeb a jejich současné společenské postavení jim takový tlak na lékaře umožňuje. Lékař totiž nemá moc šancí na výběr. Když nebude skákat, jak pojišťovna píská, když se smluvní vztah ukončí, lékař jako „podnikatel“ ve zdravotnictví končí se všemi následky, které k tomu n&aa cute;leží. Jako s jedincem s ním zdravotní pojišťovna o ceně jeho práce nediskutuje. Možná s nějakými velkými nemocnicemi, ale určitě ne s nějakým doktůrkem z Horní Dolní.
Cena práce doktůrka z Horní Dolní, což je asi tak můj případ, je určena velmi podivným způsobem. Probíhá jakési tajemné dohodovací řízení. Léta se snažím zjistit, kdo se tohoto jednání může a kdo nemůže zúčastnit, jaká jsou pravidla, podle jaké zákonné normy probíhá? Nevím nic. Někdo se tajemně sejde a tajemně o mně, beze mě, za zavřenými dveřmi, bez veřejné kontroly, se dohodne o ceně mé práce. Klasický Mnichov, což je taková česká tradice. A když se nedohodne, nastává ještě větší absurdita. Když se dva nedokáží dohodnout, musí je někdo rozsoudit. Měl by to být nezávislý arbitr, bez vztahu k jedné či druhé ze smluvních stran. Tak by to v demokracii, na kterou si u nás hrajeme, mělo být.
Jenže když nedojde k dohodě organizací, které „jako“ bojují za lékaře se zdravotními pojišťovnami, tak přichází jako arbitr stát v podobě ministra zdravotnictví. A to je výsměch právnímu státu a demokracii. Stát přece vůbec není nezávislý arbitr. Stát a zdravotní pojišťovny jsou jedna strana mince. Mají společný zájem. Co nejvíce léčení za co nejméně peněz. Zdravotní pojišťovny jsou děti státu a pupeční šňůra je příliš znát. Takže „závislý arbitr“ musí nezbytně a logicky rozhodnout tak, jak se to stále opakovaně děje - ve prospěch zdravotních pojišťoven. Nebude přece rozhodovat sám proti sobě.
Dobře, tak stát rozhodne o tom, že cena práce lékaře je nízká. Rozhodne tak direktivně, bez vazby na ekonomické zákonitosti, protože má tu moc. Má to správné kulaté razítko. Když vydá úhradovou vyhlášku, lékaři musí sklonit hlavu a rozhodnutí vrchnosti akceptovat. Jiná možnost je, že se nebudou živit medicínou. Takových lékařů je poměrně dost. Stačí se podívat jen do lavic parlamentu. Sám jsem se mnoho let živil jiným způsobem, než léčením lidí, a nebylo to tak špatné. Ekonomické zákony tam fungovaly normálně.
Když si tedy lékař spočte přímé a nepřímé náklady na své výkony a vyjde mu, jak nízký zisk mu stát povolil, pak by měl mít právo, část úhrady žádat přímo od pacienta. Ale to nejde. Není znám standard, tak nemůže být hrazen nadstandard. S nástupem nového ministra zdravotnictví a nového politického směru ČSSD orientujícího se na ekonomicky slabé obyvatelstvo, se problematika připlácení si za lékařskou péči odsouvá daleko za obzor.
Nevím o tom, že by někdo řešil, co je standard a nadstandard a nikdo to jen tak řešit nebude. A to politikům, a nakonec i mnoha pacientům vyhovuje.
Když podnikatel dojde k názoru, že jeho zákazníci jsou chudí a nemají na kvalitní výrobky, začne nabízet levnější, byť méně kvalitní výrobky. Viz potraviny. Buď se sníží gramáž, nebo složení tak, aby cena jednoho kusu výrobku zůstala stejná. Je to legitimní postup. Lékaři však nic takového udělat nemohou. Lékaři nemají možnost snížit kvalitu poskytované péče. Za prvé je to problém, jak by se to vůbec dalo dělat, za druhé, a to je taky absurdita, ani nemohou. Zákony jim přikazují podávat tu nejvyšší kvalitu bez ohledu na ekonomické důsledky pro jejich podnikání. Budou-li se chovat jinak, budou potrestáni. „Soukromí lékaři“ jsou jediní svobodní podnikatelé, kteří musí poskytovat své služby i za cenu, že je to ekonomicky poškozuje.
Zdroj: www.tribune.cz