Léky soustavně zdražují od roku 2008 - stát a zákonodárci selhali úmyslně!
Příčinu soustavného a poměrně strmého zdražování léčiv musíme hledat v srpnu 2007. Tehdy ministerstvo zdravotnictví obešlo standardní legislativní proces a protlačilo poslaneckou sněmovnou rozsáhlý pozměňovací návrh k pozměňovacímu návrhu k zákonu O stabilizaci veřejných rozpočtů (k tzv.Topolánkovu úspornému baťohu), který naprosto změnil systém stanovování cen léčiv a rozhodování o tom, jak velkou část léčivého přípravku uhradí pacientům zdravotní pojišťovny.
Byla to nejzásadnější změna ve zdravotnictví v letech 2006-2010 a týkala se přibližně 75 miliard korun, tedy jedné třetiny výdajů zdravotního pojištění. Většina poslanců ani netušila, o jak závažné změně hlasují. Média si této změny, až na čestné výjimky, téměř nevšimla.
Co předcházelo?
Do konce roku 2007 byly ceny léčiv stanovovány odborem ministerstva financí a výši úhrad konkrétního léčiva (tj. rozhodnutí, jak velkou část ceny léku hradí zdravotní pojišťovna) stanovovala tzv. kategorizační vyhláška ministerstva zdravotnictví na základě rozhodnutí vícečlenné kategorizační komise MZ 4 x do roka.
Proti tomuto systému aktivně vystoupili výrobci léčiv, především MAFF (mezinárodní asociace farmaceutických firem), kteří si stěžovali na netransparentní systém stanovování cen a úhrad léčiv a také na to, že ceny léčiv jsou v ČR dlouhodobě udržovány na velmi nízké úrovni.
V roce 2006 tehdejší senátor Julínek spolu s dalším 25 senátory ODS podali ústavní stížnost proti této kategorizační vyhlášce. Ústavní soud vyhlášku zrušil a v rozhodnutí stanovil, že výrobci musí mít možnost odvolání proti rozhodnutí o stanovení úhrady léčivého přípravku. Ministerstvo zdravotnictví - již pod vedením Tomáše Julínka, který se stal ministrem, začalo počátkem roku 2007 připravovat nový zákon o stanovování cen a úhrad léčiv, který měl naplnit rozhodnutí ústavního soudu a vytvořit nový systém stanovování cen a úhrad léčiv.
Nový systém připravovali náměstci Marek Šnajdr (bývalý pracovník firmy Pfizer) a Pavel Hroboň (bývalý pracovník firmy Mac Kensey).
K návrhu novely se scházela také pracovní skupina expertů farmakoekonomů, která vyjadřovala znepokojení nad návrhem na přílišnou koncentrací rozhodovacích pravomocí do rukou SÚKLu – Státního ústavu pro kontrolu léčiv, který do té doby vykonával pouze registraci léčiv a státní odborný dozor, jako národní lékový orgán.
V červenci 2007 náhle ministerstvo zdravotnictví rozhodlo, že práce na novém zákoně ukončí a že polotovar nového zákona bude přilepen jako pozměňovací návrh k zákonu 222
O stabilizaci veřejných rozpočtů – k tzv. „Topolánkově batohu“.
Zákon byl v srpnu 2007 doslova vyrván z legislativního procesu z legislativní rady vlády. Týden před 2. čtením zákona, večer ve 21.00 hod. oznámil osobně ministr Tomáš Julínek koaličním poslancům, že součástí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů bude ještě zákon o stanovování cen a úhrad léčiv, a že bude přednesen jako pozměňovací návrh poslance Topolánka.
Po protestech, že není možné, aby se tak závažná a vysoce složitá problematika v rozsahu 18 stran vysoce složitého odborného textu, která bezprostředně ovlivňuje 1/3 výdajů ze zdravotního pojištění, tj. cca 75 mld. korun, stala pozměňovacím návrhem a že se jedná evidentně o protiústavní legislativní postup (přílepek k zákonu), rozhodlo vedení poslaneckého klubu KDU-ČSL, aby se zákonem zabývala odborná komise a aby text byl prověřen právníkem legislativní komise legislativní rady vlády.
Přes všechny námitky a výhrady tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek zajistil vytištění všech koaličních pozměňovacích návrhů v rozsahu 52 stran včetně výše uvedené nejproblémovější části. Odborná komise KDU-ČSL shledala pozměňovací návrh jako závadný s velkými riziky pro systém zdravotního pojištění a nedoporučila jeho přijetí.
Poté ještě právník legislativní rady vlády zjistil, že text předložený poslancům obsahoval původní znění předložené do legislativní rady vlády,které vůbec neprošlo ani připomínkovým řízením. Po sdělení těchto závad ministru Julínkovi nakonec poslanec Tluchoř ve sněmovně při 2. čtení ústně načetl 13 stran dalšího pozměňovacího návrhu k pozměňovacímu návrhu, který již byl rozdán na poslancům na lavice!
Podobný postup poslanecká sněmovna zřejmě do té doby nezažila. Bohužel tento legislativní paskvil byl bez řádného projednání a solidní oponentury ve výboru prohlasován těsnou většinou 101 hlasů poslanců.
Zřejmě neexistuje civilizovaná země, kde by se takto složitý zákon s takovými obrovskými dopady na systém zdravotního pojištění projednával podobným netransparentním způsobem.
Řada poslanců i právníků očekávala, že Ústavní soud logicky musí takovýto přílepek zrušit ve smyslu již dřívějších obdobných rozhodnutí. Nestalo se tak, což vzbudilo obrovskou pochybnost v nestrannost rozhodování ústavních soudců v daném případě.
Již v roce 2007 experti upozorňovali, že zákon dává obrovské kompetence do rukou SUKLu, resp. jeho ředitele, který bude rozhodovat každoročně o 75 miliardách korun ze zdravotního pojištění (o jedné třetině výdajů).
Stejně tak upozorňovali na obrovskou komplikovanost a těžkopádnost nového systému. Naproti tomu ministerstvo zdravotnictví schválení tohoto nového systému referenčního stanovování cen a úhrad vydávalo za svůj obrovský úspěch, který umožní snížit náklady na léčiva. Ministr Julínek sděloval své představy, jak výrobci budou soutěžit o nejnižší cenu, jak každý rok proběhne revize léčiv, která srazí výše úhrad léčiv v každé referenční skupině léčiv.
Dnes, 5 let po účinnosti zákona se ukazuje, že náklady na léčiva strmě rostou, že minimálně u třetiny přípravků dosud neproběhla revize, tj. přehodnocení úhrad a že řada léčiv má dosud vysoké úhrady nastavené ještě v roce 2007, které musí zdravotní pojišťovny zbytečně platit. V zákoně jsou například takové nesmysly, že přehodnocení úhrad je možné udělat dříve, ale musí to přinést zdravotním pojišťovnám úsporu minimálně 50, (resp. dnes 20 milionů korun).
Složitým způsobem stanovená tzv. nákladová efektivita, podle které se posuzují různá léčiva při rozhodování o výši úhrad ze zdravotního pojištění vůbec nebere v potaz přínosy léčiv, ale srovnává pouze náklady na léčiva.
Státní ústav pro kontrolu léčiv tak vlastně již pátým rokem porušuje zákon, protože každý rok měla proběhnout u všech léčiv revize referenčních skupin, tj. přehodnocení výše úhrad léčiv.
Zákon je těžkopádný, systém umožňuje výrobcům opakované účelové odvolávání proti rozhodnutí a tím oddalování změn úhrad. Z trhu mizí levnější přípravky a jsou nahrazovány drahými. Běžná je situace, kdy v případě, že se objeví k originálnímu léku generické léky, pak namísto okamžitého snížení úhrad originálních léků dochází k tomu, že vedle sebe existují originální lék a například 3 generika a všechny tyto přípravky mají plnou úhradu ze zdravotního pojištění. Přitom registrace generického léku měla přinést neprodlené přehodnocení úhrad v celé referenční skupině léčiv a snížení úhrad i originálním lékům..
V řadě případů Státní ústav pro kontrolu léčiv vydává rozhodnutí ne na základě zákona nebo vyhlášky, ale základě vlastních vydaných směrnic a opatření nelegislativní povahy, což ještě více komplikuje a znepřehledňuje proces tvorby cen a úhrad léčiv.
Podle odhadů odborníků, díky tomuto špatnému zákonu, vydal systém zdravotního pojištění zbytečně více než 10 mld. korun.
Přesné vyhodnocení je obtížné, protože běžným smrtelníkům není dostupná přehledná databáze cen a výdajů za léčiva ve všech kategoriích léčivých přípravků a možnost srovnání cen, úhrad zdravotních pojišťoven a doplatků pacientů za jednotlivé roky.
Od roku 2008 proběhlo několik pokusů o změnu systému, většinou se jednalo o změny k horšímu, například o pokus o prodloužení lhůt pro revize na 3 roky, apod.
Poslední výraznější změny proběhly nejdříve v rámci tzv. Janotova balíčku, a měly kompenzovat nárůst DPH jakýmsi plošným snížením úhrad. Významným lobbistickým prvkem propašovaným do balíčku, bylo zavedení hrazení vakcín proti pneumokokům ovšem pouze za podmínky, že vakcíny budou hrazeny přímo očkujícími lékaři, kteří tak musejí mít ve vakcínách vázány značné finanční prostředky. Podle výkladu a opatření SÚKLu není umožněno, aby vakcíny mohly být nakupovány v lékárnách.
Jedná se tak o pokračování vládní podpory byznysu s vakcínami a zřejmě tlak na lékaře, aby očkování přenechali nově vznikajícím očkovacím centrům soukromých firem.
Největší „obchodní záměr“, který se pokoušeli prosadit někteří lidé na ministerstvu zdravotnictví, se podařilo překazit. Jednalo se o povolení možnosti, aby zdravotní pojišťovny mohly hradit přímo distributorům léčivé přípravky bez toho, aby musely projít přes lékárny. Tuto část se nakonec podařilo z návrhu zákona vypustit pozměňovacím návrhem. Tento návrh byl do zákona propašován údajně bez informování tehdejší ministryně Juráskové.
Na základě upozornění některých expertů na neudržitelnost současného systému kvůli neustále rostoucím výdajům na léčiva z veřejného zdravotního pojištění, jsem požádal předsedu Podvýboru pro ekonomiku ve zdravotnictví PSP ČR, aby se podvýbor zabýval největšími vadami stávajícího zákona.
Podvýbor se sešel od podzimu 2009 do jara 2010 celkem 3x a přestože dostatečně popsal nejvážnější chyby v zákoně a přestože byla vůle zákon změnit, ministerstvo zdravotnictví neposkytlo potřebnou součinnost a nepředložilo navržené změny v paragrafovém znění a tím zakonzervovalo špatný zákon až do současné doby. Profit samozřejmě sklízejí farmaceutické firmy.
V ČR se také povolují úhrady řady nových originálních léků, bez solidního prokázání účinnosti a ČR se tak stává pokusnou laboratoří pro zahraniční farmaceutické firmy za peníze nás všech.
Takový luxus si většina vyspělých zemí nemůže dovolit.
Poslední změny proběhly v minulém roce při rozsáhlé novele zákona o veřejném zdravotním pojištění, měly zjednodušit systém správních řízení a zrychlit proces revizí léčivých přípravků. Kromě jiného zákon také přenesl financování nákupu vakcín ze státního rozpočtu na jednotlivé zdravotní pojišťovny, definitivně posvětil skladování a distribuci očkovacích látek soukromým firmám a vnesl naprostý chaos do vykazování spotřeby vakcín a přinesl spoustu těžkostí lékařům pro děti a dorost v oblasti očkování dětí. Stát nemá a bohužel, nebude mít přehled o očkování dětí, ani o skutečně spotřebovaných vakcínách.
Závěr:
není pravdou, že ústavní soud odebral k 1. 1. 2008 vládě rozhodování o cenách léků a předal ho Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv.
Ústavní soud pouze rozhodl, že dosavadní systém stanovování cen léčiv (do té doby na odboru ministerstva financí) a systém stanovování rozsahu hrazení léčiv pojišťovnami v tzv. kategorizační komisi není dostatečně transparentní, protože farmaceutické firmy nemají možnost se proti rozhodnutí odvolat.
Paskvil, který ministerstvo zdravotnictví připravilo ve spolupráci s farmaceutickými firmami a protlačilo sněmovnou jako pozměňovací návrh k pozměňovacímu návrhu k zákonu, který řešil daňové změny a škrty v sociální oblasti a jenom okrajově zasahoval do zdravotního pojištění stanovením regulačních poplatků nás všechny stál hodně miliard korun.
Bezpochyby však mnozí pobrali tučné provize a některé politické strany desítky milionů na nákladné volební kampaně. Nevzpomínám si, že by někdo z poslanců kromě mne napadl tento pozměňovací návrh. Většina vášnivě diskutovala o regulačních poplatcích v rozsahu cca 3 miliard korun a zásadní změny mající vliv na třetinu výdajů ve zdravotnictví v rozsahu 75 miliard zůstal téměř bez povšimnutí.
Současný předseda Výboru pro zdravotnictví PS Boris Šťastný ať neříká, že poslanci udělali, co se dalo. Sám byl členem podvýboru pro ekonomiku ve zdravotnictví a mohl přispět ke směnám již na začátku roku 2010. Tehdy se spolu s kolegy s ODS postavil proti změnám, které mohly systém zlepšit.
Pan ministr Heger by měl jasně vysvětlit, proč byl odvolán ředitel SÚKLu Martin Beneš, který tuto špatnou část zákona od roku 2008 měl naplňovat a nenaplnil.
Ministerstvo zdravotnictví se téměř zbavilo reálného vlivu na tvorbu cen a úhrad léčiv a především se zbavilo politické zodpovědnosti.
Je na čase, aby ministerstvo přehodnotilo obrovské pravomoci vložené do rukou jediného úřadu, resp. jednoho jediného člověka – ředitele SUKLu. Není totiž ve světě obvyklé, aby se veškeré kompetence spojené s uváděním léčiva na trh, hodnocením léčiv, stanovování ceny a stanovování úhrady (rozsahu hrazení pojišťovnou) spojovaly do jednoho jediného úřadu, navíc bez jakékoliv kontroly nad tímto složitým a komplikovaným procesem!!!
V tomto špatně nastaveném systému je klíč k významným úsporám ve zdravotnictví.
Zdravotnictví v České republice je bohatý švédský stůl, především pro farmaceutické firmy. V řadě případů je vyvádění peněz ze zdravotnictví systémově organizováno.
Z vyvedených peněz jsou pravděpodobně financovány největší politické strany, proto není vůle korupci účinně potírat.
Ing. Ludvík Hovorka, bývalý poslanec sněmovny PČR a člen výboru pro zdravotnictví
Zdroj: www.tribune.cz