Listopadové ideály se ještě nenaplnily

V listopadu 1989 jste byl studentem šestého ročníku tehdejší Fakulty všeobecného lékařství UK, nacházel jste se tedy v centru dění. Jak zpětně hodnotíte úlohu studentů při těchto událostech?

Jejich obrovskou zásluhou bylo, že se informace o tom, co se děje v Praze a dalších velkých městech, tak rychle dostaly do celé republiky. Média ještě řadu dní informovala zkresleně. Na druhé straně, kdyby na tehdejší události nebyla připravená mezinárodní situace a režim nepadl v podstatě vlastní vahou, tak skutečně mohly vyjet do ulic tanky a ani studenti by nic nezmohli.

Do jaké míry listopadové změny pro fakultu představovaly přerušení kontinuity jejího vývoje?

Ne tolik jako v jiných oborech. Medicína je přece jen méně náchylná k ideologiím. Srdce je většinou vlevo, játra většinou vpravo a těžko s tím nějaký světonázor něco udělá. Projevilo se to například i tím, že jako na jediné fakultě Univerzity Karlovy dostal děkan profesor Pacovský důvěru a zůstal ve funkci až do léta 1990.

Od té doby došlo k exponenciálnímu nárůstu odborných informací. Zlomek celkového objemu vědomostí, který se dá za šest let pregraduálního studia naučit, je čím dál menší. Jak tomu čelíte?

To je samozřejmě velký problém. Je na erudici učitele, aby posoudil, co je podstatné a co ne. Snažíme se počet základních předmětů nerozšiřovat, ale o to pestřejší by mělo být spektrum volitelných předmětů, jejichž prostřednictvím může učitel rychle reagovat na všechny aktuální trendy. Každý má právo si takový předmět vypsat a ukáže se, jaký je o něj zájem. Může jít o velice specializované zaměření, jako například o nové endoskopické techniky nebo transplantační medicínu či problematiku vývoje léku.

Nemáte chuť některý z nich absolvovat sám?

Mám, některé jsou skutečně velmi inovativní. Kdybych měl čas, určitě bych si vybral. Jinak se ale těším, až dospěji do univerzity třetího věku a budu chodit na přednášky o dějinách umění. Program univerzity třetího věku ale máme i u nás na fakultě a musím říci, že jeho studenti jsou ti nejvděčnější a nejzodpovědnější posluchači.

Jsou dnešní studenti jiní než před dvaceti lety?

Jsou. V té době nebylo mnoho možností. Dnes studenti mají na výběr z nepřeberného množství aktivit a možností sportovat, cestovat, třeba i vydělávat peníze. A to je někdy odlákává od studia. Možná je to nepopulární, ale řekl bych, že té volnosti je někdy až příliš. Je dobře, že považují svobodu za něco samozřejmého a vůbec si neuvědomují, že to někdy mohlo být jinak.

Mezi děkany lékařských fakult patříte k těm nejmladším, přesto nenapadá vás někdy ve styku se studenty: tohle bychom si my tedy nedovolili?

Napadá, a někdy dost často. Samozřejmě díky svému věku mám možná se studenty mnohem bližší vztah a studenti vědí, že se na mne mohou obrátit s řadou problémů či dotazů, a snažíme se společně zlepšovat chod fakulty.

Dostat se na lékařskou fakultu už zdaleka není tak obtížné jako dříve, neklesá všeobecně kvalita uchazečů?

Je pravda, že o studium medicíny je mezi těmi nejlepšími studenty středních škol výrazně menší zájem než dříve. Vědí, jak náročné studium medicíny je, že se budou muset učit v podstatě celý život a že se od nich očekává, že budou stále vlídní a chápající. Navíc vědí, jak nízké platy ještě dlouho po promoci mladí lékaři mají. Vybírat si ale stále můžeme. O naší fakultě se říká, že v porovnání s ostatními je snazší se na ni dostat, ale obtížnější ji vystudovat. Je to do značné míry záměr. Snažíme se dát šanci co největšímu počtu uchazečů, aby mohli v prvním a druhém ročníku ukázat, co v nich je.

Bývají úspěšní studenti také dobrými lékaři?

Kdo se chová korektně a s citem pro mezilidské vztahy ve škole, s velkou pravděpodobností se tak bude chovat i vůči pacientům. Samé jedničky ještě dobrého lékaře nedělají, dobří studenti ale vždycky mají větší příležitost uplatnit své vědomosti v praxi.

Jednou z velkých změn byl i vstup nelékařských zdravotnických oborů do terciárního vzdělávání. Je podle vás lépe mít tyto programy na lékařských fakultách, nebo na zvláštních fakultách zdravotnických studií?

Myslím, že by se tyto obory na lékařských fakultách pěstovat měly, už proto, že je to obohacující pro obě strany - lékaři a nelékaři spolu musejí komunikovat a společně pečovat o pacienty. Na druhé straně nelze očekávat, že lékařské fakulty dokáží vychovat každý rok tisíce sester s bakalářským titulem, takže další možnosti studia musejí existovat paralelně.

Jaký je zájem o postgraduální studium?

Řekl bych, že docela uspokojivý. Každý rok u nás zahajuje doktorandské studium na sto padesát studentů. Víme, že to mají těžké. Jistě je pro ně obtížné skloubit své studijní povinnosti s přípravou na atestaci a obhájit disertační práci v termínu. Velkým problémem je jejich ohodnocení. Jsou to lidé s vysokoškolským vzděláním, kteří se chtějí podílet na rozvoji nových poznatků a posunout nějakým způsobem svůj obor dopředu. Přitom v prvním roce studia mají stipendium šest tisíc korun a ani v dalších letech jejich stipendium nijak výrazně nenarůstá.

Jakou roli by měla lékařská fakulta hrát roli při specializačním studiu?

Především teď musí upozorňovat na to, že se systém specializačního vzdělávání rozpadá a vládne v něm chaos. Ministerstvo zdravotnictví má mnoho let snahu zrušit IPVZ. Jistě, je to nyní možné, pokud ano, tak by se to však mělo udělat transparentně a bez zbytečných nejistot. Dlouhá agónie vede k postupné destrukci systému. Je třeba vědět, co bude dál. Stát má za toto vzdělávání zodpovědnost, tak by měl vytvořit nějakou strukturu, která se bude starat o příslušnou agendu. Měl by také mít partnerská pracoviště, která budou vzdělávací program utvářet a koordinovat po odborné stránce, což nemohou dělat desítky akreditovaných zařízení. Ta mohou být oponentním místem. Nejvíce pochybností nyní budí tzv. společný kmen, kdy první rok opakuje studium šestého ročníku medicíny.

Určitého konsensu se podařilo dosáhnout v lednu, kdy bylo řečeno, že když tento kmen bude dvouletý, v jeho druhé polovině se už mladý lékař bude moci začít věnovat zvolenému oboru. Pak už by mohl být něco platný a zapojit se do běžné práce v oboru, v němž je zapsán.

Na jaře však došlo k neočekávanému zlomu a podle současné úpravy lékaři v řadě oborů nestráví ani jeden den za celé dva roky ve svém oboru. Paradoxně jejich školitel - příslušný odborník dané specializace - jim má potvrdit jejich určité dovednosti a znalosti, aniž je na svém pracovišti uvidí! Není to trochu divné? Jaké asi budou mít kompetence v daném oboru? Je mi kvůli této situaci mladých kolegů líto.

Nedávný spor o tzv. univerzitní nemocnice opět upozornil na nedořešené vztahy mezi fakultami a fakultními nemocnicemi. Jak by podle vás měly být legislativně nastaveny?

Spory o příslušný návrh zákona jsou zdlouhavé. Z pojmu zákon o univerzitních nemocnicích se stalo jakési dogma. Tento problém je obtížně řešitelný, ale na druhé straně mnoho let stávající stav více či méně funguje. Ani nemocnice, ani fakulta se nemohou dobrovolně zříci části své podstaty.

Na druhé straně bez ohledu na všechny tyto diskuse nemocnice léčí, fakulty učí a mezi sebou se vždy dohodly. Někdy si říkám, jestli je skutečně nějaký zákon zapotřebí a nestačila by korekce stávajících zákonů a vyhlášek. To, co bychom potřebovali, je zlepšení financování, tak jako je tomu v řadě evropských zemí a také na Slovensku, kde fakultní či univerzitní nemocnice mají vyšší financování, což stejně zákon nevyřeší a v žádném z návrhů se to neřešilo a neřeší.

A co když se fakulty a nemocnice jednou nedomluví?

Třecí plochy jsou a budou. Nikdy nelze vyhovět všem a všemu. Zákon nám v tom nepomůže, pouze bude případné spory řešit soud a na jeho výrok budeme čekat třeba pět let. Aby struktura univerzitní nemocnice fungovala, bude ji stejně muset řídit nějaká rada a její představitelé - ředitel a na straně druhé děkan -, a opět se budou muset dohodnout.

Jiná věc je, že se v dnešní době řada lidí snaží svůj názor prosazovat silou bez ohledu na ostatní, vytrácí se snaha o hledání dohody; v jednání čím dál častěji vítězí nekorektnost. Setkávám se s tím denně jako člověk i jako děkan. V některých aspektech, bohužel, je náš veřejný život neradostný a řada ideálů a představ z doby před dvaceti lety se ještě nenaplnila.

Zdroj: Medical Tribune