Přeskočit na obsah

Mohlo to být jinak

Druhá pandemie začala Černou smrtí v r. 1347, zničila Evropu, jihozápadní Asii, severní Afriku a další oblasti, v dalších stoletích se také vracela. Svědčí o tom morové sloupy v našich městech. Třetí pandemie po nějaké době doutnání postihla Dálný východ a jižní Asii koncem 19. století, obětí byly opět miliony lidí, hubila lidi i v oblasti Sydney v Austrálii, úmrtnost byla vysoká. Díky moderní hygieně se nevrátila.

Justiniánský mor měl stát 15–100 milionů životů, zahubit tedy 25–60 procent tehdejší populace a být historickým zlomem. Zastáncům této teorie se říká maximalisté: jsou přesvědčeni, že obětí bylo bezpočet a mor měl změnit dějiny. Následných vln mělo být čtrnáct nebo osmnáct.

Jenže současný výzkum ukazuje, že to s justiniánským morem mohlo být jinak. Důkazy přináší analýza historických záznamů, rozbor dobových právních pramenů, zkoumání ražby mincí, zkoumání nápisů a ekonomické situace včetně vlastnictví půdy, pylová analýza, archeologické nálezy i DNA morové bakterie získaná z kosterních pozůstatků.

Následné vlny epidemie zlé zřejmě nebyly, praví zkoumání dalších textů. Pokud vůbec nějaké byly. Autoři textů v těch dobách zaznamenávali zemětřesení a výbuchy sopek, o morových epidemiích však nemluví. Údajnou sedmnáctou vlnu zmiňují v textech jen dvě krátké věty: „V onom roce byl mor (thanatikon, doslovně úmrtnost), v Sýrii zemřelo mnoho lidí.“ Podobná věta se týkala Palestiny a Egypta. V textech 120 řecky píšících autorů a 107 latinsky píšících autorů z 6. století n. l. jsou zmínky o moru vzácné a z nich jen pětina zmiňuje příznak moru považovaný za jistý: bubony, to jsou mohutně zvětšené, odumřelé a zhnisané, píštělemi se provalující lymfatické uzliny v tříslech a podpaždí doprovázené vysokou horečkou s krutými bolestmi. Takže v ostatních pozorováních mohlo jít o jiné infekční nemoci.

Sám Prokopius z Kaisareie (cca 500 – cca 565 n. l.), byzantský historik a učenec, věnuje moru ve svém díle méně než jedno procento textu. Prokopius je zajímavý: svým pánům věrně sloužil, nicméně je nenáviděl. Tak je nemilosrdně popsal: mlčím, protože musím, ale řeknu, protože také musím.

Řehoř z Toursu (538–594 n. l.), zajímavý kronikář, moru věnoval pouhých 1,3 procenta textu svých dějin.

Papyrus, na který se ve starověku psalo, se díky klimatu uchovával dobře v Egyptě. Z let 520–570 n. l. se uchovalo 505 přesně datovaných papyrů. Zmínka o rostoucí nebo klesající úmrtnosti v nich není, stejně jako nevyprávějí o poklesu výběru daní nebo opouštění půdy. Lze předpokládat, že v případě katastrofy, kterou byla Černá smrt o devět století později, by byly popisy rozsáhlejší a podrobnější. Námitka říká, že si na morové epidemie kronikáři zvykli, takže je neupoutávaly. Ani vyhlašování zákonů justiniánský mor neovlivnil. Corpus iuris civilis, Justiniánův zákoník, nechal císař vytvořit v letech 529–534, následovaly novely, dílo bylo dokončeno před vypuknutím moru. V průběhu epidemie a následné době podle většiny odborníků nebyl důvod ke změnám. Pokles počtu vydaných zákonů tedy neměl s morem časovou souvislost, předcházel mu.

A další důkaz: bohatý rodinný klan Apionů, historicky dobře doložený v byzantském Egyptě mezi 5. a 7. stoletím n. l., měl archiv. V rozmezí let 540–580 n. l. jeho příjmy stouply o 30 procent, což by v době morové epidemie nebylo možné.

Také analýza velkých souborů nápisů uchovaných ve třech databázích o moru nemluví ani nepřímo. Jejich počet v průběhu doby kolísal jen mírně, což svědčí proti poklesu početního stavu populace. Pokles počtu nápisů lze lépe než morem vysvětlit válečnými událostmi, které byly doprovázeny epidemiemi nejen moru.

Numismatické zkoumání ve prospěch justiniánského moru rovněž nesvědčí. Pokles ražby mincí v Antiochii lze vysvětlit tím, že město bylo r. 540 dobyto Sasánovci. V ostatních městech však ražba pokračovala, mince do Antiochie putovaly z nich.

Jan z Efezu, jenž kolem Antiochie a provinčního města jménem Berytus, což je dnešní Bejrút, putoval do Konstantinopole, o moru psal jako o něčem strašném, ale numismatické nálezy mu za pravdu nedávají.

V rozporu se zprávami o vlnách první morové pandemie je i palynologický výzkum. Ten sbírá rostlinný pyl z jezerních usazenin a rašelinišť, určuje druhy rostlin, z nichž pocházel, a jejich vzájemné poměry. Modelem palynologického výzkumu je v této souvislosti druhá morová pandemie, Černá smrt.

Vesnice vymřely, pole byla opuštěná, rychle se na ně vracela okolní příroda. Takže ubyl pyl obilnin a přibyl pyl rostlin žijících v okolí, ve Středozemí je to borovice.

Na rozdíl od Černé smrti v letech 1348–1351 nebyla tato změna pro následné vlny první pandemie doložena. Pokles pylu z obilovin a oliv je zřejmý až z konce 7. století, poté, co zemi dobyli Arabové.

Úspěchem molekulární genetiky je zisk DNA morové bakterie a důkaz, že je totožná s DNA morové bakterie, která byla příčinou všech tří pandemií. Problém je, že morová bakterie, stejně jako jiné bakterie, má různé kmeny, které se kromě toho vyvíjejí v čase. Kmen bakterie, která byla příčinou Černé smrti, je bakteriálnímu kmenu, jenž byl příčinou první pandemie, velmi blízký, totožné však nejsou. Morová bakterie pozdní antiky se geneticky prolíná s DNA těchto bakterií získaných z divoce žijících hlodavců a jejich blech v čínském Sin‑ťiangu a sousedícím Kyrgyzstánu. Současné čtení DNA morové bakterie získané z první pandemie říká, že přímým předchůdcem morové bakterie, která byla příčinou Černé smrti, pravděpodobně není.

Morová bakterie má gen, který jí propůjčuje virulenci. V genomech některých morových bakterií se tento gen přibližně 80 let po vypuknutí justiniánského moru ztrácí. Oslabení virulence znamená nižší počet obětí.

Řada otázek zůstává otevřených, například jak tomu bylo s přírodními rezervoáry těchto bakterií v různých zemích Evropy a Středomoří v dalších staletích. Většina bakteriálních genomů získaných z kosterních pozůstatků obětí první a druhé pandemie je přečtená neúplně, říká se tomu koncept, náčrt, draft. Uvažuje se o rezervoáru v populacích hlodavců, jejich blechách, lidských blechách a vších a kapénkovém přenosu, který byl příčinou prakticky vždy smrtícího plicního moru.

Kontinuitu, nikoli náhlý zlom dokládají archeologické nálezy. Velká pozornost byla věnována hřbitovu v bavorském Aschheimu. První nálezy genomu morové bakterie z doby první pandemie jsou právě ze zdejších kosterních pozůstatků. Demografická rekonstrukce aschheimské populace však pro náhlý zlom, který by doprovázel morovou ránu, nesvědčí.

Ne všechny hroby s větším počtem koster jsou důkaz moru nebo jiné choroby. Mohou být svědkem sociálních nebo rodinných vazeb. Po této stránce jsou dobře prozkoumány hroby z období od poloviny čtvrtého století n. l. do raného sedmého století nalezené v Británii. Poměr hrobů s větším počtem koster k všem hrobům pomalu rostl z přibližně 2,43 procenta na 3,47 procenta. Výsledky současného výzkumu tedy dokládají, že první morová pandemie příčinou historického zlomu nebyla. Maximalisté to jistě jen tak nevzdají.

Zdroj: MT

Doporučené

Naši bližní peněžní

3. 12. 2021

Peníze jsou cokoli, co je prostředkem směny, nositelem hodnoty a účetní jednotkou. Penězi byly kousky bronzu, drahých kovů, perly, sůl, mušličky…

Fórum: Motivace pro praktiky

29. 11. 2021

Posílení a rozšíření kompetencí praktických lékařů je spojeno s motivací poskytovat pacientům tu nejlepší péči. Padla proto některá preskripční…