Přeskočit na obsah

Moje role v promořování je přeceňována, říká prof. Černý

Důvodem, proč opustil kromě politické funkce i práci v odborných skupinách, bylo podle prof. Černého přání premiéra Andreje Babiše, který jej označoval za „promořovače“.

 

  • Zůstáváte na nějaké pozici v dispečinku lůžkové péče, v klinické skupině nebo jiném ministerském orgánu?

V tuto chvíli ne. Skončil jsem. Panu ministrovi (prof. Petru Arenbergerovi) jsem to napsal bezprostředně po jeho telefonátu, ve kterém mi sdělil, že od pana premiéra (Andreje Babiše) dostal jasné zadání, že musím z těchto pozic odejít. Pokud od pana ministra slyším, že dostal takové jasné zadání od pana premiéra, tak pro mě debata končí. Jakékoli jiné řešení by bylo nedůstojné.

 

  • Klinickou skupinu COVID na ministerstvu jste řídil od jejího ustavení v březnu 2020. Jaké pocity máte, když končíte?

Nemám v této souvislosti žádné pocity, je to pro mě emočně neutrální. Beru to jako jednu z etap ve svém profesním životě, která měla svůj začátek a konec.

 

  • Jaká ta etapa pro vás profesně byla?

Byla to pro mě jedna z mnoha etap v poměrně bohatém profesním životě, nic víc k tomu neumím odpovědět. Byla to práce jako jakákoli jiná.

 

  • Byl jste v ní úspěšný?

To musejí posoudit jiní. Zaznamenal jsem reakce jednotlivých krajských koordinátorů intenzivní péče na to, že už nebudu národním koordinátorem, a dá se říct, že to vnímám jako uznání.

 

  • Významná byla vaše role při vzniku a tvarování národního dispečinku intenzivní péče a dispečinku lůžkové péče. Bude dál fungovat, i kdyby už tlak covidu na intenzivní péči ustal?

S tím se počítá od jeho vzniku, byl budován s tím, že bude fungovat i v takzvaně mírové době, aby umožnil koordinaci intenzivní péče. V návrhu zákona o elektronickém zdravotnictví je jeho role pevně ukotvena. Intenzivní péče je extrémně nákladná oblast medicíny a její koordinace z hlediska umisťování pacientů a řízení systému zlepšuje její efektivitu. Obecně by systém měl směřovat k ustavení sítě národních pracovišť intenzivní péče. Analogicky k existující síti urgentních příjmů. Vedeme o tom jednání se zdravotní pojišťovnou. Záměrem je zajistit srovnatelnou kvalitu a co nejmenší rozdíly mezi výsledky jednotlivých pracovišť.

 

  • Jak by taková síť mohla vypadat?

Zdá se, že by měla víceméně kopírovat síť urgentních příjmů a pracovišť typu ARO. Nepochybně by to zajistilo v hlavních parametrech srovnatelnou kvalitu intenzivní péče ve všech krajích v České republice, a nejen ve velkých městech. Chceme zařazení do sítě navázat na systém kontroly kvality a na konkrétní ukazatele. Za jejich plnění by pracoviště zařazená v síti měla mít proti ostatním určité výhody. Pracoviště by měla být nějakým způsobem motivována pečovat o kvalitu a rozvíjet ji, a také poskytovat data. Je to stejné jako třeba u pracovišť intervenční kardiologie nebo jiných oblastí.

 

  • Co ukázala pandemie covidu o intenzivní medicíně jako oboru? Je tu něco, co obor teď řeší jako poučení z tohoto období?

Česká intenzivní medicína ukázala svou obrovskou sílu a schopnost zvládnout situaci, která byla v jiných zemích, speciálně v Itálii, zvládnuta mnohem hůř. Také se jasně ukázalo, že systém reakce na podobné situace musí stát na definované síti pracovišť. Takový systém musí být strukturovaný a koordinovaný. Podle mě to je argument pro to, aby byla určitá síť ukotvena a nadále udržena. Ukázalo se, že když neexistuje koordinace, je zvládání pandemie složitější. Plánované ustavení sítě intenzivní péče by mohlo být tím nástrojem, jak zajistit, aby se systém choval maximálně efektivně a zajistil péči o co největší počet pacientů. Můžeme to i zobecnit. Podle mě pandemie demaskovala, jak obtížné je systém nemocnic v Česku jako takový koordinovat a jak na to nemáme žádné legální nástroje. Ukázalo se, že stát nemá silný účinný nástroj, jak efektivně a flexibilně v řádu hodin přimět nemocnice, které spolupracovat nechtěly, chovat se ve prospěch celého systému. Kraje mohou v nemocnicích dělat, co chtějí. Jen díky tomu, že krajští koordinátoři lůžkové péče akceptovali dohodu a spolupracovali s národním dispečinkem, mohl systém fungovat jako celek.

 

  • Co dalšího kromě koordinace odlišovalo úspěšné státy od neúspěšných, co se týká intenzivní péče v čase pandemie?

Debata k tomu, jaký stát byl nebo nebyl úspěšný, je silně zpolitizovaná. Smrtnost pacientů, kteří byli přijati s COVID‑19 do nemocnic v České republice, je relativně nižší v mezinárodním srovnání.

 

  • Zaznamenal jste nějaké zajímavé rozdíly mezi jednotlivými státy, co se týká intenzivní péče o pacienty s covidem?

Rozdíly existují, ale nebyly zásadní a v zásadě odrážely vývoj poznání, co je součástí léčby pacientů s COVID‑19. V rámci České republiky se systém choval z hlediska kvality péče velmi vyrovnaně a zásadní rozdíly jsem nevnímal. V individuálních klinických kontextech mohla být situace odlišná, to není překvapivé. Jestli se děly věci, které by se dít neměly, o tom informace nemám.

 

  • Na různých českých pracovištích se v určitém čase lišil pohled na to, kterým pacientům s COVID‑19 pomáhá vysoce intenzivní péče a kterým ne.

Rozhodovací procesy nejsou v pandemii jiné než rozhodování o smysluplnosti intenzivní péče u jiných onemocnění. Je to nedílná součást práce v intenzivní medicíně. U každého pacienta musíme zvažovat, jestli je péče smysluplná a přínosná. Pandemie COVID‑19 tomu dala silný emoční náboj. Jinak se takové rozhodování dělá, když máte za sebou dvacet volných lůžek, než když máte jen dvě. Principy a teze se ale nemění. Samozřejmě jsme se postupně s tou nemocí lépe seznamovali. Rozhodování na začátku byla provázena určitou nejistotou a po půl roce zkušeností se přístup jistě změnil.

 

  • Byly z vašeho pohledu zajímavým problémem určité výpadky léčiv jako sufentanyl, propofol nebo jiných?

Nevím o žádném léku, který by měl takový výpadek, že by to mělo systémový závažný dopad. Ty přípravky, které jmenujete, se snadno nahradily léky, které jsme standardně používali před dvaceti lety. Jakkoli byla část oddělení nucena pracovat s léky, které si někteří zdravotníci nepamatovali a které z dnešního pohledu nejsou ideální, z hlediska kvality poskytované péče to nepovažuji za zásadní faktor.

 

  • Když se zeptám na okolnosti vašeho odchodu z ministerstva, byl jste to vy, koho při nástupu profesora Arenbergera kritizoval premiér Babiš jako promořovače?

Myslím, že ano. Aby se jakékoli infekční onemocnění dostalo pod kontrolu, jsou dvě možnosti. Buď populace to onemocnění prodělá a v naprosté většině tím získá imunitu, nebo získáte imunitu očkováním. Z biologického pohledu není nic jiného, co by dostalo epidemii pod kontrolu, ať si o tom kdokoli říká cokoli. Celá debata se vede jen o tom, nakolik se má do doby, než bude dostupné očkování, chránit nejzranitelnější populace. Jakékoli lockdowny, u kterých ostatně nebyla prokázána plošná účinnost, pouze dočasně pozastaví šíření nákazy tím, že omezí pohyb obyvatel. Když se ale lockdown povolí dříve, než je populace imunizována, je na tom společnost stejně jako před ním. Nezískáte vůbec nic. Slovo promoření se silně pejoratizovalo. Je to pojem, který získal extrémně negativní konotaci, a to i z politických důvodů.

 

  • Chápu správně, že to nevnímáte hanlivě, když vás premiér označil za promořovače?

Od pana premiéra já nevnímám hanlivě vůbec nic.

 

  • Když jsou ale už schválené vakcíny, nestojí promoření populace víc životů než čekání na vakcínu v nějakém lockdownu?

Je otázka, jestli to, co se dělá pro zvládnutí pandemie COVID‑19, nemá větší následky než samotná pandemie. Je to otázka celospolečenské debaty, co je společnost ochotná dát za zastavení epidemie. Z mého pohledu to, co naše společnost vynaložila na zvládnutí pandemie, není vyváženo důsledky pandemie. Za tím názorem si stojím. Nezlehčuju smrt každého jednotlivce. Ale na nemoci se v medicíně umírá. Z mého pohledu není správné, aby společnost vynaložila tak obrovské náklady, které se budou sanovat řadu let. Většina opatření, která se dělala, nepovažuji za příliš efektivní. Měli jsme to vzít jako přírodní katastrofu. Role státu měla být ve vytvoření nástrojů na co nejsilnější ochranu takzvaně rizikových skupin a stát měl dát velký důraz na samostatnou odpovědnost každého z nás. Kdyby každý z nás dodržoval osobní lockdown, tak tu taková situace není.

 

  • Hodně lidí a mezi nimi i předseda vlády zpětně vnímá jako chybu rozhodnutí vlády o prosincovém rozvolnění protiepidemických opatření. Je pravda, že v prosinci i zástupci ministerstva zdravotnictví na jednání vlády na rozdíl od zástupců ministerstva vnitra prosazovali uvolnění opatření?

To rozhodnutí bylo výsledkem kolektivní debaty, kde byla řada odborníků, majoritně epidemiologů. Že byl můj hlas pro rozvolnění, to můžu potvrdit. Byl jsem pro to, aby se rozvolnilo, ovšem za podmínky, aby lidé nosili respirátory. Skutečně si myslím, že utahování plošných opatření nemá smysl. Co se podle mě mělo udělat dřív, je naučit národ nosit respirátory FFP2 a dodržovat to v kontaktu s ohroženými lidmi. Je to sice těžké, být s babičkou v respirátoru, ale funguje to. Jednoduché postupy jsou obvykle nejúčinnější.

 

  • Ani zpětně to prosincové uvolnění opatření nevnímáte jako chybu?

Nepřičítám tomu takovou váhu. Dnes v tom každý vidí zlomový moment, já jsem zastánce názoru, že epidemie se vyvíjí vlastní cestou a zásadně ji ovlivnit nejde, pokud všem lidem nezakážete vycházet z domu. Jsem přesvědčen, že nejúčinnější je osobní lockdown, tedy nosit respirátor FFP2 všude, kde hrozí nakažení těch nejzranitelnějších. Nejsem ale epidemiolog. Je to můj názor jako občana, není to názor založený na mojí odbornosti.

 

  • Přesto jste byl jedním z lidí, kteří měli při rozhodování o řízení epidemie významné slovo.

Myslím, že moje role v této věci je silně přeceňována. Byl jsem ve skupině lidí, kteří nebyli zastánci drakonických postupů, to je pravda. Nicméně můj hlas byl jen jeden a nemyslím, že bych mohl zvrátit celé rozhodování té skupiny lidí na tu nebo onu stranu.

 

  • Druhý úhel pohledu je, že ta cena, kterou platíme za epidemii a za protiepidemická opatření, je právě proto tak vysoká, že jsme nechali počty nakažených vystoupat tak vysoko. S tím tedy nesouhlasíte.

Opravdu ne. Podívejte se na země okolo. Co se dělo v posledních měsících u nás, dobíhá i tam.

 

  • Vrátil jste se na svoje pracoviště na Klinice anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Jaké máte plány?

Mám obnovený úvazek na tomto pracovišti, vezmu si krátkou dovolenou a od května se vracím ke všem dřívějším aktivitám, které jsem v posledních měsících do jisté míry potlačil, včetně výzkumu. Mám asi deset velkých témat, na kterých jsem pracoval, než jsem se angažoval na ministerstvu, a plánuju v nich obnovit své původní nasazení. Když se podívám na svůj to‑do list, je na něm zhruba padesát položek různého významu.

 

  • Co máte na svém listu na prvním místě?

Dopsání rozepsaných věcí. A těch mám opravdu moc.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…