Na horké půdě

• Nedávno vám skončilo druhé volební období děkana 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Jak se za touto etapou ohlížíte?

Bezvýhradně v dobrém. Jen mě trochu leká, jak rychle těch osm let uteklo. S fakultou žiju od svých studijních let, tedy od roku 1980, jen s pauzami při práci v zahraničí.

Jsem moc rád, že se nám v uplynulém období ve spolupráci s ostatními děkany a s ministerstvem zdravotnictví podařilo spustit unikátní vládní projekt podpory lékařských fakult. Ve financování lékařských fakult se významně odrazil. Už v minulosti byly vytvářeny tlaky na to, aby lékařské fakulty učily více studentů. Teprve když se lékařský stav začal intenzivně zabývat problematikou stárnutí lékařů, zjistili jsme, že učitelé medicíny stárnou dokonce dramaticky rychleji než lékaři. Být učitelem medicíny je méně lukrativní než být klinickým lékařem. Uvědomili jsme si, že pokud tento trend nezměníme, bude počet studentů klesat, a stejně tak počet absolventů‑lékařů. Přesvědčili jsme stát, aby do svého zájmu o rozvoj lékařského stavu zahrnul i posílení lékařských fakult. Jsem moc rád, že se to podařilo. Primárně ten projekt vznikl díky podpoře ministerstva zdravotnictví a Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, svoji pozitivní roli sehrálo i ministerstvo školství.

• Je už znát na učitelském stavu nějaký pozitivní trend?

Na 1. lékařské fakultě jsme směrovali podporu naprosto dominantně do mezd, a to prostřednictvím přednostů jednotlivých pracovišť. Ti nejlépe znají reálné potřeby. Většinou prostředky využili na to, že posílili pedagogický sbor nebo rozšířili úvazky stávajícím učitelům. Pro školu je to mnohem lepší, když mají učitelé větší úvazek. Nositelé úvazků malých zlomků si stěží uvědomí sounáležitost s fakultou. Když zaměstnanec s úvazkem 0,05 dostane odměny, přijde mu adekvátně úvazku třeba 80 korun navíc. To ho těžko motivuje.

• Nízké úvazky jsou také problém Lékařské fakulty Ostravské univerzity, která nezískala akreditaci pro výuku všeobecného lékařství na další období.

Je to jeden z jejich problémů. Navíc jsou to u nich úvazky takzvaných létajících profesorů, kteří se na fakultě fyzicky neobjevují. Aby se jakákoli instituce rozvíjela, potřebuje svoje entuziasty, kteří s ní jsou spojeni. Nestačí naplnit počty zaměstnanců lidmi, kteří tam ani nejezdí nebo jezdí sporadicky, jen jim chodí na účet zlomková výplata.

• Je něco, co se vám za těch osm let nepodařilo jako děkanovi dotáhnout do konce?

Většina projektů má delší trvání a dokončení některých věcí bude přecházet na mého nástupce. To se týká třeba nastartované reformy klinické výuky nebo budování infrastruktury Kampus Albertov. Zdržel se například i projekt, na kterém jsme spolupracovali s Neurochirurgickou a neuroonkologickou klinikou Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Společně jsme prosadili pořízení přístroje Cyberknife. Za dřívějšího vedení ministerstva zdravotnictví se to hodně zdrželo, byly s tím zbytečné průtahy. V současnosti je snad už vše vyřešené, ale otevření pracoviště ve funkci už nestihnu. S potěšením se na něj půjdu podívat, až k němu dojde, nejspíše v příštím roce. Pro péči o naše neuroonkologické pacienty to bylo významné. Je známo, že při diagnózách tohoto oboru musí ozařování přijít v určitém vymezeném čase po resekčním chirurgickém výkonu, jinak přestává mít smysl. To se v Praze nedařilo naplňovat, protože nebyla dostatečná kapacita. Mám velkou radost, že se to změní.

• Od září nastupujete na ministerstvo zdravotnictví do křesla odborného náměstka pro zdravotní péči. Vnímáte to jako profesně velkou změnu?

Mám změny rád a byla to pro mě i část vnitřní motivace, proč na ministerstvo jít.

• Kdy vás oslovil ministr, abyste se do konkursu přihlásil?

V rámci Asociace děkanů lékařských fakult jsme s ministerstvem velmi úzce spolupracovali. Dávali jsme dohromady projekt podpory lékařských fakult, setkávali jsme se s ministrem nad specializačním vzděláváním a nad řadou dalších otázek. Už koncem minulého kalendářního roku padla v obecné rovině nějaká poznámka, jestli bych nešel na ministerstvo, a já vysloveně neodmítl. Velkou váhu jsem tomu ale nepřikládal. Když pak po několika měsících přišla vážně míněná nabídka, tak jsem nemohl cuknout. Bylo by to zbabělé vzhledem k tomu, jak COVID‑19 zkomplikoval situaci na ministerstvu. Přiznat, že se mi na tak horké místo už nechce, by mi přišlo nefér.

• Ta pozice asi není zvlášť lákavá, byl jste údajně jediným uchazečem v konkursu. Ministerstvo je pod neustálou kritikou kvůli zvládání pandemie, navíc za rok je konec volebního období…

Je to horká půda. Doba je velice komplikovaná jak politicky, tak epidemiologicky. Mělo by ale zaznít, že nejsem náměstkem pro COVID‑19, nebudu „druhý Prymula“, jak někdy novináři píšou. A nejsem ani politickým náměstkem, ale odborným. Když se zaměřím na věcnou náplň agendy náměstka pro zdravotní péči, myslím, že tam uplatním svou předchozí kvalifikaci. V podobných agendách jsem se více či méně pohyboval jak u nás, tak i v zahraničí. Spolupracuji s nemocnicemi, mám přátele mezi řediteli nemocnic, zajímá mě vzdělávání lékařů, jak pregraduální, tak i postgraduální. Moje téma je i medicínská věda a také otázka zefektivnění systému elektronizace zdravotnictví. Pozice náměstka pro zdravotní péči pro mě nabízí lákavý styčný bod, abych nemusel zůstat jen u jedné z těchto oblastí, které mě zajímají všechny. A bude to nepochybně více vzrušující než odejít po děkanské periodě na sabbatical.

• Na fakultě na částečný úvazek zůstáváte?

Zůstat součástí akademické medicíny je pro mě hodně důležité, a především to je užitečné pro samotnou práci, kterou budu dělat. Zůstanu tak v kontaktu se spolupracovníky a s tím, co zdravotnictví a biomedicínu tvoří. Pro mě je akademický svět významný a jsem rád, že jsem našel podporu univerzity i ministerstva.

• Přestože jste nepolitický náměstek, není to přeci jen krok do politiky?

Politika mě neláká. Cítím určitý tlak na to, abych byl vnímán jako politická osoba, někteří to tak interpretují. Mrzí mě v současnosti brutální politizace všeho. Naše společnost se hodně polarizuje. Místo řešení problémů se vzájemně obviňujeme. To je cesta do pekel. Když jeden o druhém prohlásí, že je lump, zatímco „já bych kdybych“, nic se tím nevyřeší. I velmi úctyhodní lidé se dopouštějí nefér argumentace, vedou rozsáhlé a emoční polemiky třeba i v oblastech mimo svou expertizu a bez opory dat, a to mě moc mrzí. Vykopává to příkopy, které se těžko zvládají.

• Budete jako nepolitický náměstek umět být náměstkem jakéhokoli ministra, který přijde?

Určitě ne a samozřejmě to nezáleží jen na mně. Týmová spolupráce vždy vyžaduje oboustranný vztah. Moje dosavadní spolupráce se stávajícím ministrem mě přesvědčila o tom, že s ním si to představit umím. Podle mě je dobrým ministrem pro zdravotnictví a z toho vycházím. Neberu to tak, že ministerská kancelář bude cíl a konec mojí profesní kariéry.

• Jaká bude na ministerstvu vaše priorita?

V agendě ministerstva zdravotnictví existuje několik letitých problémů, které jsou do jisté míry zbytečné a vznikají řadou nedorozumění nebo konfliktem příliš mnoha protichůdných názorů. Mezi ně patří specializační vzdělávání. Vedle rozumných hlasů se k němu vyjadřují i hlasy ultimativně bojující a systém se kvůli urputnosti některých kritiků nehýbe z místa, aniž by jejich kritika byla pro systém přínosná. Myslím, že by mohlo pomoci za dřívějšími neshodami udělat tlustou čáru a tu komunikaci začít nanovo.

• Můžete být konkrétnější?

V různé míře se to týká všech zúčastněných, jak odborníků z fakult, mladých lékařů, ale i lékařské komory.

• V současnosti je problém s pozdním jmenováním akreditačních komisí pro akreditace nemocnic k atestační přípravě. Vyřeší se?

Uspořádání atestací je důležité. Jsou to ale podle mě věci, které jsou řešitelné dohodou. To je rozdíl proti řešení epidemie COVID‑19, kde nejsme těmi, kdo rozdává karty, a musíme pružně reagovat na epidemiologický vývoj. Další prioritou, kterou jsem chtěl zmínit, je přispět k lepší komunikaci ministerstva zdravotnictví směrem k veřejnosti ve věci COVID‑19. Věc občas komplikují i vyjádření jinak úctyhodných odborníků, kteří možná někdy i v dobré víře posouvají hranici mezi názorem a ověřeným faktem. Ministerstvo by mělo více hledat cesty, jak věci uvádět na pravou míru. Je důležitá spolupráce tiskového odboru ministerstva s novináři.

Není to jen problém ministerstva. Svět zdravotnictví má vůbec co zlepšovat na komunikaci s laiky. Většina stížností, které podávají pacienti na lékaře, je vlastně způsobena chybami v komunikaci, ne nekvalitní zdravotní službou jako takovou. Někdy za mnou přijdou kamarádi nelékaři s tím, že jim lékař řekl něco, co jim ale určitě neřekl. Je dobré si uvědomit, že lékař odpovídá za to, aby mu bylo porozuměno. Pacienti se cítí poškozeni, přitom když se podíváte na dokumentaci, zjistíte, že jim byla poskytnuta naprosto špičková péče.

• Co s tím můžete udělat?

Obecně jsou někdy očekávání od ministerstva nereálné. Ministerstvo zdravotnictví řídí jen svoje přímo řízené nemocnice, další může jen trochu ovlivnit určitými požadavky. Třeba pro zlepšení dostupnosti zubních lékařů v regionech může ministerstvo stanovit pravidla, vypsat dotace, ale odpovědnost za tvorbu sítě leží na zdravotních pojišťovnách. A do velké míry i na hejtmanech a místních samosprávách. To není vina pouze ministra zdravotnictví, když ve Šluknovském výběžku chybí zubař.

Zarazilo nás na fakultě, proč k nám z některých krajů nepřicházejí studenti na zubní lékařství. Jsou okresy, ze kterých nebyl na zubní lékařství na naší fakultě přijat ani jediný student řadu let. To má svoje důsledky pro dostupnost služeb. Je málo pravděpodobné, že by absolventi zubního lékařství pocházející z Prahy šli ordinovat do Mladé Vožice. Naopak u absolventů z určité oblasti je pravděpodobnost jejich návratu vyšší. Místní politici by se měli zamyslet, jestli například mají dobrá gymnázia.

• Má ministerstvo zdravotnictví podle vás kromě komunikace ještě v jiném ohledu rezervy v tom, jak pomáhá zdravotnickému systému zvládat pandemii COVID‑19?

Všechno může být lepší, na druhou stranu ne všechno jde vyřešit hned. Ministerstvo třeba naráží na to, v jakém stavu je hygienická služba, s tou se musí hodně zapracovat. Byla léta likvidována, výdaje na tuto oblast stát po roce 2007 snížil tak, že rozpočet na hygienickou službu klesl během několika let o 40 procent. A stávající situace nám ukázala, jak je obor veřejného zdraví důležitý.

Prestiž oboru je důležitý faktor. Jako děkani jsme bojovali za to, aby si lidé uvědomili, že vystudovaný lékař se může stát učitelem neklinického oboru, že to není nic špatného a že s takovým uplatněním dnes dostane i důstojné peníze. Také se daří postupně zvyšovat reputaci praktiků. Dneska už veřejnost neohrnuje nad praktiky nos a jsem přesvědčen, že to bude ještě lepší. Podobně by to mělo být s hygieniky.

To je ale dlouhodobý problém, který nevyřešíme hned. Jedním z důvodů, proč je potřeba tlačit na preventivní opatření proti COVID‑19, je, že se systém hygienické služby může snadno zahltit a může přestat stíhat trasovat kontakty nakažených. Technická stránka přitom není jediný faktor. Můžete naprogramovat informační systémy, můžete koupit technické vybavení, ale když nejsou kvalifikovaní lidé, tak je prostě tak rychle nenahradíte.

• Co v tomto směru očekáváte pro příští měsíce?

Vznikla národní strategie testování. I v něm narážíme na kapacitní problém. Víme, co bychom od testování chtěli, ale problém je, když okolní státy začnou bojkotovat dodávání potřebných chemikálií pro diagnostiku. Jsem rád, že se na tomto poli rozjíždí spolupráce zdravotnictví a akademické oblasti – Akademie věd a fakult. Rozjíždí se sice kodrcavě, ale přeci. Akademici dávají dohromady potřebné technologie a experty pro testování.

Patří k tomu i elektronizace a Chytrá karanténa. Veřejnost neví přesně, co všechno ten pojem označuje, a z toho vznikají nedorozumění a slovíčkaření, podobně jako z nejasných pojmů první a druhá vlna. Karanténa by měla být funkční a jak jí budeme říkat, by mělo být jedno. Hodně lidí vnímá Chytrou karanténu jako synonymum pro eRoušku a sdílení polohy v aplikaci Mapy.cz. To je sice důležité pro dohledávání kontaktů nakažených, ale součástí Chytré karantény je i systém včasného varování při růstu počtu nakažených v konkrétní oblasti, přehled o pohybu vzorků a systém sledování zatížení intenzivní lůžkové péče, aby se včas zjistilo, že v určitých oblastech hrozí přetížení zdravotnického systému.

Kritici poukazují, že se do zmíněných aplikací přihlásilo velmi málo lidí, v eRoušce je jich jen zhruba 250 000. Sdílení polohy na Mapy.cz si ale zapnulo 1,7 milionu osob. To už svědčí o zodpovědnosti lidí. Paranoiu z toho, že zrovna z těchto aplikací bude státní správa zjišťovat, jestli trávím večer v hostinci Na růžku nebo na hokeji, nesdílím. Kdyby nás chtěl někdo sledovat, jde to i ze samotného zapnutého mobilu nebo z kreditní karty.

• Na starost budete mít i elektronizaci. V meziresortním připomínkovém řízení je významný návrh zákona o elektronizaci zdravotnictví a vaším úkolem bude hájit materiál, u jehož vzniku jste úplně nebyl. Půjde to?

Po tom zákonu volá zdravotnictví už dlouho. Je to důležitá věc. Idea zákona o elektronizaci je bezvadná, ale bude narážet na spoustu problémů všedního dne. Měl jsem to potěšení se jako host účastnit jednání takzvané diagnostické skupiny ministerstva zdravotnictví při přípravě na očekávaný podzimní maraton testování na COVID‑19 a respirační nemoci. Jedním z problémů je existence různých informačních systémů v jednotlivých nemocnicích. Nepochybně zároveň zvnějšku působí síly, které prosazují jednotlivé informační systémy, protože jsou vyvíjeny na komerční bázi. Propojovat je navzájem donekonečna, to je ale strašně nevděčné a neefektivní. Vede to i k tomu, že se ještě dnes někde přepisují některá data mezi jednotlivými systémy ručně. Pro nemocnice je nepochybně náročné přecházet na nový informační systém. Každý si chce zachovat svůj. Byl bych rád, kdybychom se zachovali racionálně a kdyby docházelo ke sjednocení nemocničních informačních systémů.

• Neplyne ale ta neochota z toho, že od politiků a úředníků nepřicházejí jasné a jednoznačné informace?

Je mi jasné, že vždy bude existovat skupina lidí, kterým nevysvětlíte nic, budou tvrdit, že jedna plus jedna je dvě a půl a že mají právo na svůj názor. Tvrdit o rouškách, že jsou politický instrument a forma náhubku, to je neobhajitelné. Že jsou účinné a efektivní, na to jsou jasná data a je prokázaný vztah mezi tím, jak brzy se začaly používat roušky, a vývojem epidemie. Bohužel na druhé straně některá opatření jsou chaotická a jejich důvody nejsou lidem dobře vysvětlovány, v tom vidím rezervu.

• V jakém stavu je podle vás české zdravotnictví jako celek?

České zdravotnictví je skvělé a zaslouží si respekt. Z hlediska kvality péče je na světové úrovni, jak v dostupnosti léčebných přístupů, technologického vybavení, tak i v kvalifikaci doktorů. Žil jsem určitou dobu v Německu, v Itálii a ve Francii. V Itálii v Pise jsem pomáhal dědečkovi z rodiny mých přátel, když měl akutní retenci moči. Vezli jsme ho do místní nemocnice. Nenapadlo mě, že by v tom mohl být jakýkoli problém. Ale byl. Organizační i komunikační.

Mojí dceři, která žije ve Francii v Paříži, praskla cysta na vaječníku, strávila celý den v bolestech v čekárně, a když ji večer prohlédli, řekli, ať přijde zítra. Že když to vydržela tak dlouho, nebude to tak hrozné. Říká se, že české zdravotnictví stojí na entuziasmu lidí, kteří v něm pracují. To ale platí o každé profesi. Není už pravda, že by lékaři obecně nebyli slušně zaplacení, to se hodně zlepšilo. Ano, v České republice jsou nízké platy, ale to bohužel platí i pro další profese. Zároveň je ale třeba říci, že hodnocení práce musí co nejlépe reflektovat faktický výkon v rámci dané profesní skupiny. Motivovat, ale zároveň i zohledňovat některé „úvazkové“ hry atd. Jen bych si přál, aby bylo zdravotnictví co nejméně součástí politických her, to mu škodí nejvíc.

• Přitom ale spolu mluvíme v době, kdy jsou kroky ministra denně kritizovány opozicí a kdy premiér zpochybňuje návrhy vládní rady pro zdravotní rizika, které sám předsedá.

Podle mého názoru by se protiepidemická opatření měla zavádět v závislosti na konkrétní situaci, po určité době vyhodnotit, a pak případně změnit, ne předem měnit podle nějakých dojmů či nemedicínských motivací. Je třeba se podívat i do zahraničí – na Slovensko, do Španělska, Portugalska, Itálie nebo Francie. Veřejné mínění v současnosti rádo reaguje negativně, jednou se opatření zavedla pozdě, jindy moc brzy. Stane‑li se zdravotnictví obecně, včetně COVID‑19, pouze politickým kolbištěm, tak na tom proděláme všichni.

A myslím, že klima vzájemného a často manipulativního znevěrohodňování jak expertů, tak politiků mezi sebou povede k neochotě lidí vstupovat na „horkou půdu“ a stát se „fackovacím panákem“.

• Jezdíte i letos na motorce?

No samozřejmě. Uspořádali jsme dokonce v létě dvoudenní Academic ride do Poděbrad, bylo nás zhruba osmnáct akademických pracovníků 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, s koordinací jízdy nám pomáhalo několik motorkářů mimo akademické prostředí. Byli tam anatomové, chirurgové, ortopedi, biofyzici, internisti, bylo to pěkné propojení světů. Člověk by měl pořád nahlížet za hranice své komunity.

Zdroj: MT