Na misích lidem měníme životy
- Kde přesně jste v rámci mise GICAM tentokrát byli?
Byli jsme v městečku Jamkhed, což je ve státě Maharasthra v centrální Indii. Je to asi sedmdesátitisícové městečko. Existuje tam speciální program označovaný jako CRHP (Comprehensive Rural Health Project). Jde o neziskový program zaměřený na osvětu lidí, na výchovu a na výuku přímo v daném regionu. Mají tam i školku a jakoby školičku pro chudé děti. Zároveň je tam nemocnice, takže mají i zdravotní péči. No a pak je tam program, který se věnuje zemědělství, tedy vlastně výchově zemědělců, aby věděli, jak pěstovat rostliny, aby měli co největší užitek z půdy. A tam probíhala i naše mise, v jedné z nejchudších oblastí v Indii.
- Kolik dní jste na misi strávili a které specializace byly v týmu zastoupeny?
Byli jsme tam celkem osm dní. Náš tým byl složen z plastických chirurgů – MUDr. Petr Šuk, instrumentářka z Chirurgické kliniky NNB Dana Chlachulová, a pak anesteziolog a anesteziologická sestra – manželé Hynek a Martina Fialovi z Olomouce, se kterými dlouhodobě jezdím na mise již od roku 2008. Společně už jsme byli v Sieře Leone a v Burkina Fasu, takže jsou to lidé, kteří vědí, do čeho jdou. Celkově nás tam tedy bylo pět.
- A jaká byla vaše role, míněno role celého týmu?
Program funguje tak, že do indického Jamkhedu vyjíždějí týmy z více zemí světa, třeba z Itálie, z Kanady a podobně. Pro ně je tam připravena nemocnice, kde je nachystané oddělení, operační sály i nemocniční personál. Místní personál předem ví, jestli přijede tým ortopedický, plastický nebo jiný, a podle toho udělají jakýsi předvýběr pacientů. Přijde třeba padesát nemocných a z nich si potom člověk v rámci triáže vybere ty, které následně odoperuje. My jsme byli přizváni jako plastický tým na odoperování pacientů především s vrozenými vadami a s různými deformitami po úrazech. Také pacienty s nemocemi ruky jsme tam řešili poměrně hodně.
- Kolik operací jste za těch osm dní absolvovali?
Udělali jsme 47 operací na 36 pacientech, takže to bylo opravdu hodně náročné. V podstatě jsme tam v neděli ve dvanáct hodin v poledne přicestovali – letěli jsme přes noc a pak jsme ještě strávili pět hodin v autě na cestě z letiště v Pune do Jamkhedu, a už jsme měli nachystané pacienty pro triáž. Tak jsme se jen rychle najedli a hned jsme šli dělat předvýběr. Vyšetřili jsme kolem padesátky pacientů, ještě ten den jsme udělali dva menší výkony. Skončili jsme v devět večer. A podobně to vlastně bylo každý den, začínali jsme operovat ráno o půl deváté a končili jsme mezi sedmou a osmou hodinou večer. Mezi operacemi jsme ještě občas vyšetřili jiné přišlé pacienty, které jsme třeba ještě přidávali do programu.
- A které zákroky byly nejvážnější nebo nejtěžší?
Měli jsme tam zásadnější vrozené vývojové vady ruky a také složité poúrazové stavy ve smyslu těžkých jizevnatých kontraktur. Řešili jsme například loket, který byl ohnutý do 140 stupňů a nešel natáhnout. My jsme uvolňovali kožní kryt pomocí tzv. mnohočetné Z plastiky a prodlužovali jsme šlachy. Také jsme tam měli pacienty s neurofibromatózou, což je speciální onemocnění, které trápí pacienty zejména tím, že mají povolenou kůži a dělají se jim na ní a v podkoží obrovské uzle. Byla tam mladá dívka s tímto postižením v obličeji, měla deformovanou půlku obličeje a my jsme to alespoň částečně korigovali.
- Na jaké úrovni je v Indii plastická chirurgie? Předpokládám, že tam jedete proto, že místní lékaři nezvládnou odoperovat tak silně postižené pacienty…
Přímo v Jamkhedu a v okolním regionu plastická chirurgie není. Je pravda, že jinak je v Indii plastická chirurgie na vysoké úrovni, ale jen ve velkých centrech, jako je Dillí, Bombaj a podobná města. Ale v periferních oblastech plastická chirurgie prakticky neexistuje a už vůbec není dostupná pro ty nejchudší lidi. Ke specializované péči se vůbec nedostanou. Ještě tak pokud mají onkologické onemocnění, tak je odešlou do centra a léčí je, ale operace vrozených vad nebo poúrazových deformací tam prostě u chudých nikdo neřeší. Přímo v tom regionu, kde jsme byli, naprosto nemají šanci dostat se k plastickému chirurgovi, jedná se o jeden z nejchudších regionů Indie. Ale kdyby to byl zámožný Ind, třeba i z uvedeného regionu, nemá vůbec žádný problém najít perfektní péči ve specializovaných centrech ve velkých městech. Plastická chirurgie v Indii je pro movité dostupná na excelentní úrovni.
- Když operujete, jsou u toho i nějací místní lékaři, aby vás sledovali a něco se naučili?
Ne, tak to nefunguje. Pohybujeme se v nemocnici, která nemá ani vlastní chirurgický tým. V té oblasti mají jednoho místního chirurga, který je současně lékař, sestra i ředitel. Jsou schopni ošetřit akutní případy, ale nemají peníze ani prostředky na to, aby měli stabilní tým, který by ošetřoval místní pacienty. Ono je to skutečně tak, že tam vždycky přijede tým v rámci nějaké charitativní mise a na místě odoperuje vybrané pacienty. Ten tým samozřejmě zaplatí kompletně celou péči o pacienty i po operaci včetně materiálu, stravování, eventuálně si přiveze i vlastní materiál s sebou– já jsem například nakoupil a dovezl vlastní šicí materiál. Personál nemocnice se pak o pacienty dokáže dál postarat, vytáhnout stehy a podobně, ale není to klasická nemocnice, kde by byla různá oddělení a stabilní tým lékařů. Jsou tam dva lékaři, jeden pečuje o pacienty po operacích a druhý ošetřuje akutní pacienty, občas udělá císařský řez a základní věci. Je to nemocnice, kam když někdo přijde, tak pokud mohou, poskytnou mu základní péči.
- A jak tam vypadá vybavení, třeba operační sály?
Operační sál tam je na indické úrovni, s tím člověk musí počítat, zejména co se týče úrovně hygieny a uspořádání prostor. Ale vybaven je relativně dobře, protože v rámci charity (italské nadace GICAM) tam vyjíždí i několik týmů ročně. Oni už tam mají své zázemí, své nástroje a vybavení, mají tam materiál na osteosyntézu, vrtačky, zakoupili sterilizátor a podobně. Tohle všechno tam je pochopitelně hostujícím týmům k dispozici. Takže nástroje jsme si vozit nemuseli. Jak už jsem ale zmiňoval, asi týden před odjezdem mi volal tamní ředitel Ravi Arole, že má velký problém s šicím materiálem. Ujistil jsem ho, že šití přivezeme s sebou, ať si nedělá starost.
- Kdo vám vybíral pacienty k operacím?
To zajistila místní lékařka Shoba Arole, která je sestrou ředitele projektu CRHP, již vzpomínaného Raviho Aroleho. Na předvýběru se podílejí oba dva, i když Ravi není lékař. Jejich rodiče projekt založili a od dětství vychovávali Shobu i Raviho a učili je, takže mají obrovské zkušenosti. Ravi již jako dítě asistoval u operací. Říkal mi, že svoji první jednoduchou operaci dělal, když mu bylo sedm let. Tam to prostě chodí úplně jinak.
- A jakým způsobem to dělají?
Pokud jsem to dobře pochopil, tak mají kontakty na místní náčelníky, nechci říkat kmenů, ale určitých uskupení lidí. S náčelníky se spojí a vysvětlí, jakým dětem a nemocným a s jakým postižením by mohla další mise pomoci. A místní komunita pak nemocné vybere a přivede k předvýběru.
- Jak se vám komunikovalo s místními lidmi, jací jsou pacienti?
Jsou to takové čisté duše. Oni tam přijdou a jsou rádi, že má někdo vůbec zájem jim pomoci. Takže je ten vztah trošku jiný než tady, kdy nám už naši pacienti občas připadají tak trochu rozmazlení. Tamní lidé jsou vysloveně upřímní a jsou rádi, že se k nim nějaká péče dostane, protože jinak by na ni absolutně nedosáhli. Co se týká jazyka, někteří mluví slušně anglicky jako pozůstatek časů britské kolonizace. Spousta lidí už ale anglicky neumí, v takových případech nám pak překládá místní personál v nemocnici.
- Vybudovali jste si tam s nějakými pacienty přátelský vztah?
Víte, na to fakt nebyl čas, protože jsme šli ráno na sál a skončili až večer. A pak jsme byli rádi, že jsme převázali a zkontrolovali pacienty z předchozích dnů. Ale vděční samozřejmě jsou, přijdou, chytnou vás za ruku, děti se trošku přitulí. Když jdete kolem, usmívají se na vás, všichni vás zdraví, kývají vám a tak dále. Na závěr mise bylo společné setkání, kdy byli přítomni všichni pacienti a poděkovali nám. Při první misi nám ještě uvázali na hlavu turban a dostali jsme kokosový ořech, což je v té oblasti prý nějaká velká pocta. Tak to bylo celkem zajímavé. No a tu vděčnost tam prostě všude cítíte.
- Vy jezdíte na mise často, na kolika už jste byl?
Řekněme relativně často, co mi čas a povinnosti dovolí, jezdil bych i víc. Byl jsem dvakrát v Sieře Leone, devětkrát v Jordánsku, dvakrát v Indii a jednou v Burkina Fasu. Celkem jsem tedy někam na misi vyjel už čtrnáctkrát.
- Kde to na vás udělalo největší dojem, odkud jste si přivezl nejsilnější zážitky?
Pokaždé je to specifické, ale vůbec největší dojem byl z té první mise. Bylo to v roce 2008 v Sieře Leone a bylo to nedlouho po skončení občanské války. Takže to skutečně bylo hodně emotivní. Když někam jedu poprvé, je to vždycky zajímavá zkušenost. Člověk neví, do čeho jde, co ho tam čeká zejména z hlediska podmínek pro práci, a tak je to i psychicky hodně náročné. Ale největší zážitek mám skutečně z první mise, jednak to bylo poprvé a také všude kolem hlídkovali ozbrojení vojáci, měli jsme osobní stráž a ostnatý drát kolem naší rezidence. To ve mně určitě zanechalo nejsilnější dojem.
- A potkala vás nějaká situace nebo událost, že jste si řekl: tak na tohle v životě nikdy nezapomenu?
Naštěstí jsem nikdy neměl pocit, že bychom byli já nebo moji kolegové nějak ohroženi. Ale bylo několik pacientů, u kterých nebyla velká šance na úspěch, a přece se nám povedlo jim pomoci. Vzpomínám si třeba na těžké poranění z války právě v Sieře Leone. Pacient měl úplně zdeformovanou ruku, naprosto nefunkční – a nám se to povedlo poskládat tak, že si pak byl schopný tou rukou alespoň něco přichytit a podržet. A pak jsme viděli lidi, kteří měli ruku těžce postiženou po pokousání hadem, taky jsme jim pomohli. Nebo v Burkina Fasu byly malé děti po popáleninách, které měly ruku zajizvenou úplně do kuličky, všechny prsty v pěsti a vůbec nebyly schopné rozevřít dlaň. Pomohli jsme jim ruce uvolnit tak, že je mohly zase používat, otevřít a zavřít. Když tu kuličku dlaně rozbalíte a najednou tam máte těch pět prstíků, to je snad až zázrak. I když pak prsty nefungují úplně stoprocentně, ale třeba jen na padesát procent, tak je to pro ty lidi, pro děti i pro jejich rodinu ohromná věc. Mimochodem, dětské popáleniny tam nejčastěji vznikají proto, že všichni vaří na otevřeném ohni, kolem běhá osm devět dětí a tu a tam děti do těch ohňů prostě spadnou, to je tam zkrátka naprosto normální.
- Vybavíte si nějaký výrazný případ i z poslední mise v Indii?
Už při minulé misi jsme tam měli kluka s neurofibromatózou, který měl půlku obličeje deformovanou a my jsme mu to významně upravili. A teď, když jsme tam byli podruhé, přišel poděkovat, a ještě chtěl kousíček vylepšit. Tak jsme mu obličej ještě trochu dokorigovali. A taky se nám tam přišla pochlubit holčička z minulé mise, která tenkrát měla prsty zjizvené v pěsti a my jsme jí prsty uvolnili a rozvinuli – a chtěla nám ukázat, jak krásně hýbe prstíky. A opravdu, všechny klouby jí fungovaly, ani jsme nedoufali, že to takhle perfektně rozcvičí.
- Vy na ty mise nemusíte jezdit, to není vaše povinnost. Proč tam tedy jezdíte? Co vám to dává?
Já vlastně ani neumím přesně odpovědět, důvodů je více. Mám rád výzvy a beru to tak, že tam jedu v první řadě pomoci, i když mnozí říkají, že to je kapka v moři a že to vůbec nemá smysl. Jasně, v globálním měřítku miliardy lidí v Indii to nějak závratně velký smysl nemá. Ale pro každého toho konkrétního člověka, kterého odoperujeme, se úplně změní život. Když pomůžu dvaceti nebo třiceti lidem, tak změním život třiceti lidem na dalších padesát nebo sedmdesát let. Třicet krát padesát, to je řekněme patnáct set let života, které člověk změní k lepšímu. A pro konkrétní pacienty je to opravdu ohromný přínos, který naprosto změní jejich sociální postavení. Dokáží se o sebe postarat, a to je nejdůležitější. Je to pro ně obrovská pomoc. Pro mladou ženu, která se po úpravě deformace může normálně provdat, může založit rodinu, je to velký benefit. Pro mě osobně každá mise znamená, že vystoupím ze své komfortní zóny. Nemám za to nic, někdy koupím za své úspory materiál pro misi, a ještě tam nějaké peníze utratím na náklady spojené s cestou. Také ve slumech nebo místních obchůdcích vždycky nakoupíme nějaké věci od místních, kteří tam pracují. Kupujeme i to, co nepotřebujeme, jenom proto, abychom je podpořili, udělali jim radost a přinesli peníze. To vše pro mě znamená, že se projevím jako člověk. Jako člověk, který měl lepší podmínky, něco se naučil a teď to předá lidem, kteří ty podmínky tak příznivé nemají.
- Vy své zkušenosti na misích předáváte, ale také určitě nějaké získáváte…
Určitě. Tam se dostanu k případům, které u nás vůbec neřeším. Jednoduše proto, že u nás pacienti s podobnými úrazy a vadami nejsou. Už jenom tím, že v Česku nevaříme na otevřeném ohni, je u nás těžce popálených dětí relativně málo. Naštěstí, samozřejmě. A i když se tady děti popálí, dostanou špičkovou péči hned, takže nikdy nedojdou do takového stadia, které já vidím na misích. A pochopitelně u nás je i výrazně méně vrozených vývojových vad. Jednak máme podstatně menší populaci, jednak máme předporodní péči a vyšetření na úplně jiné úrovni než v Indii. Zkrátka se tam dostanu i k věcem, které u nás ani nevidím. Samozřejmě nejezdím na mise proto, že bych si chtěl zaoperovat něco zajímavého, ale spíš proto, že pomůžu pár konkrétním lidem. A je mi jedno, jestli vyříznu obrovský lipom na čele, nebo odoperuji nějakou složitě postiženou ruku.
- Kam pojedete příště?
To nevím. Nedá se to odhadnout, protože na mise vyrážím v rámci programů MEDEVAC organizovaných českou vládou a také již přes GICAM, což je zase italská nadace. Jezdili jsme s MEDEVAC do Jordánska, letos plánujeme v březnu jet do Maroka, už je to snad jisté. No a do Indie mám nyní již také potvrzeno, že pojedeme v listopadu na stejné místo, tedy Jamkhed.
- Tak alespoň uvidíte, jak jste změnil životy lidí, které už jste v Indii odoperoval…
Zdá se, že jsme se tam dobře zapsali. Předpokládám, že nás tam čeká několik dalších misí, tedy jestli na to budou peníze. Každá mise je totiž samozřejmě vázaná na to, jestli se najde sponzor.
Zdroj: MT