Naděje

Mám kouzelné dveře.  Každý, má své dveře, jen je otázka, zdali je dokáže otevřít. Balkóny jsou různé, bývají úzké, baculaté, útulné, květinové, balkóny na kola, někdo na nich relaxuje, někdo na nich věší prádlo a nebo jen odkládá věci, které se nehodí.  Až do včerejšího dne byl můj balkón branou do jiných světů. Stačilo pouze otevřít mé kouzelné dveře a náhle mi závan vlhkého větru pročesal vlasy a přede mnou se otevřela krajina plná vulkánů, vysokých kapradin a sekvojí, pláně po kterých se proháněli stegosauři, apatosuři a tyranosauři. Do blankytně modré zátoky se s vervou spouštěl mohutný vodopád nad kterým kroužili ohromní pterodaktylové nahánějící bájný respekt. Někdy mi příboj hnal vlny do oken, někdy mi burácející hurikán tloukl silou do obrubní.

                Dnes, když jsem otevřel dveře, tváře mi ovanul horký vítr. Postoupil jsem ven a posadil se na pahorek. Dnešní pohled neviděl údolí plná života a ani jsem nezhlédl přístav plný plachetnic. Všude byla poušť, rudý písek. Posadil jsem se na malý pahorek. Duny písku se přelívaly přes okraj, malá skaliska se tyčila nad vyprahlou zemí a slunce jako velké oko pomalu přivíralo svá víčka nad pustou krajinou. Seděl jsem a slzy mi stékaly po tváři. Jediné co jsem v tu dlouhou chvíli cítil, byl smutek, beznaděj a samota. Cukrovka. Ta slovo mi znělo jak padající gilotina. Teď umřu...

                Nad obzorem vířil prach. Poušť pomalu potemněla a jen zapadající slunce skutečně  vědělo co se bude dít dál. Utřel jsem si slzy do rukávu a nevím proč, rozhlédl se. Na okraji skaliska seděl malý stařík. Usmál se. „Cítím smutek" řekl, a jeho tvář byla jak studna zapomnění, veselá, ale při tom všem plná klidu. „ano, jsem nešťastný, můj život se blíží ke konci". Nastalo dlouhé ticho.

                 Stařík chvíli mlčky hleděl na obzor a pozoroval zapadající slunce, pak se otočil a pravil „ tvé slzy vyvěrají ze srdce, tvé srdce je zdravé. Byť nemocen, neumíráš. Žiješ. Tvé ruce cítí, oči vidí, vůně pouště tě dráždí a city se bouří. Máš život před sebou, proč pláčeš?" jeho pohled byl až neskutečně uhrančivý. Byl jsem jak prázdná stránka knihy.

                Ta chvíle byla neskutečně dlouhá, věčnost se zdála ještě věčnější a vesmír ještě vzdálenější a pak promluvil ještě jednou. „ Chlapče, tvá nemoc tě nepohřbila, tvá nemoc ti dala křídla, i když to teď necítíš! Jen málo kdo vidí své hranice, jen málo kdo může vzít svůj život do ruky a potěžkat si jak moc těžké břímě to je" otočil se a malinko se pousmál. „ Máš víc než ostatní! Máš život a hranici smrti, máš důvod žít. Jiní svůj život dávají všanc osudu, riskují, nebo ho jen zahodí. Ty svůj život můžeš proměnit v cíl.!"

                Pak tu nebyl.

Vítr zavál, písek se usadil a na nebi vyšly hvězdy. Jsem nemocen, ale jsem silný, umřu, ale neumřu sám a co víc, můžu něco dokázat. Pousmál jsem se a poděkoval staříčkovi. Už tam neseděl. Slunce zapadlo.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/nadeje-68/