Němec: hospodaření ve zdravotnictví je zhruba vyrovnané

Cílem veřejného zdravotního pojištění není vytvářet nějaké větší přebytky, protože si finanční prostředky bere z velké části od plátců pojistného (zaměstnavatelů, zaměstnanců a OSVČ). Ti by se mohli začít ptát, proč mají platit na přebytky veřejného zdravotního pojištění.

Na druhé straně, větší přebytky by se ani v pojišťovnách neudržely, protože by ihned vznikl tlak poskytovatelů zdravotní péče na zvýšení cen zdravotní péče. (K něčemu podobnému došlo v roce 2008, kdy veřejné zdravotní pojištění bylo poměrně ve značném přebytku. Pod tímto dojmem a zejména pod tlakem poskytovatelů zdravotní péče došlo k poměrně  značnému zvýšení cen.

Přebytky se však v dalších letech neopakovaly díky krizi v ekonomice, ceny však zůstaly a veřejné zdravotní pojištění se dostávalo v následujících letech do značného deficitu.) Tvrzení, že s růstem ekonomiky by zdravotní pojištění mělo vytvářet přebytky na horší časy, je do značné mí ry sporné.

Za prvé, zvýšení přijmů veřejného zdravotního pojištění je závislé zejména na růstu průměrné mzdy a v menší míře na míře zaměstnanosti. (V menší míře proto, že změny v zaměstnanosti jsou procentuálně malé a ještě jsou částečně kompenzovány v obou směrech platbou pojistného za nezaměstnané ze strany státního rozpočtu).

Když ekonomika roste, nemusí ještě proporcionálně růst průměrná mzda a zaměstnanost a tudíž ani příjmy veřejného zdravotního pojištění. Za druhé, náklady na poskytování zdravotní péče jsou v České republice tvořeny zhruba z 50 %  personálními náklady. Jestliže tedy rostou příjmy veřejného zdravotního pojištění z titulu růstu průměrné mzdy, zdravotníci zcela oprávněně očekávají, že i jejich mzdy porostou a veřejné zdravotní pojištění na to musí reagovat přiměřeným zvýšením cen zdravotní péče. Fakticky tedy není příliš velký prostor pro vytváření nějakých větších přebytků a rezerv v rámci veřejného zdravotního pojištění a ani to není jeho cílem, jak jsem již na začáatku uvedl.

Do jaké míry mají naopak pravdu ti, kteří říkají, že současná výše platby za státní pojištěnce je nízká? Viz názory například prezidenta ČLK: "Dokud bude stát platit za 60% populace pojištění na úrovni pouhé jedné čtvrtiny toho, kolik je platba za zaměstnance s průměrnou mzdou, pak se systém veřejného zdravotního pojištění z ekonomických problémů nevymaní. Pokud vláda neschválí zvýšení platby za státního pojištěnce, pak budou v pří ;štím roce propady mnoha miliardové."

Vyšší platba za státní pojištěnce

Někteří zástupci zdravotníků poukazují, že jepotřeba zvýšit platby za státní pojištěnce. Toto je již 23 let opakovaný argument, zejména ze strany poskytovatelů zdravotní péče. Nepovažuji jej však za oprávněný. Za prvé, z pohledu poskytovatelů zdravotní péče se zdravotnictví z ekonomických problémů nevymaní nikdy. Objem prostředků ve veřejném zdravotním pojištění je určitým kompromisem mezi přáním zdravotníků (ještě jednou odkazuji na to, že z 50 % jsou náklady na zdravotní péči u nás tvořeny personálními náklady) a možnostmi a ochotou společnosti do veřejného zdravotní ho pojištění přispívat.

Chtěl bych zdůraznit, že náklady na zdravotnictví na jednoho občana u nás jsou v poměru k naší průměrné mzdě vyšši než ve většině západoevropských zemí. Znamená to, že vzhledem k našim výdělkům jsme výdaji na zdravotnictví zatíženi více než v zemich, na které naši zdravotníci často poukazují. Srovnání podle podílu na HDP je do značné míry zavádějící, protože nebere v úvahu to, že poměr průměrné mzdy vůči HDP na hlavu je v České republice výrazně menší než v západoevropských zemích. To znamená, že na pesonální náklady zdravotníků při stejném poměru jejich mezd vůči průměrn&eacu te; mzdě v dané zemi, je třeba vyššího podílu HDP než v České republice.

Dá se celkem jednoduše ukázat, že 7,5 % na zdravotnictví v České republice je zhruba srovnatelné s 11 % v Německu. To jenom k otázce, jak dramatické jsou ekonomické problémy českého zdravotnictví.Teď tedy k otázce výše plateb za státní pojištěnce. Platba za státní pojištěnce nebyla nikdy myšlena jako plnohodnotná výše, která by měla pokrýt výdaje za zdravotní péči osob, na které se vztahuje.Nakonec v devadesátých letech (zejména v první polovině) si vlády představovaly, že tyto platby postupně zmizí a po dobu 6 let tuto platbu vůbec nezvyšovaly.

Kdybychom chtěly tuto platbu považovat za plnohodné pojistné, museli současně říci, že platba pojistného zaměstnavatelů a zaměstnanců je příliš vysoká a je třeba sazbu pojistného ze současných 13,5 % výrazně snížit. Výdaje na zdravotní péči za výdělečně činné osoby jsou totiž výrazně nižší než je příjem z pojistného za ně.Uvnitř veřejného zdravotního pojištění probíhá určité přerozdělení reflektující mezigenerační solidaritu Je tomu tak ve všech systémech veřejného zdravotního pojištění po světě.

Platba za státní pojištěnce je tedy jen určitá vyrovnávací platba, kterou stát ovlivňuje celkový objem prostředků ve veřejném zdravotním poji&scar on;tění a de facto tato platba hraje i roli určité rezervy pro veřejné zdravotní pojištění.

Je-li z nějakých důvodů nedostatek prostředků ve veřejném zdravotním pojištění, stát může zvýšit tuto platbu nebo zmrazit či snížit ceny zdravotní péče nebo obojí. Za uplynulých 23 let jsme toho byli několikrát svědky a nepovažoval bychto za nějaké dolévání peněz.

Fakt je, že platba za státní pojištěnce by pro stabilizaci financování zdravotnictví měla sledovat trochu odlišnou dynamiku, než je dynamika příjmů pojistného od aktivních plátců. Když tyto příjmy nerostou nebo dokonce klesají, stát může zvýšit platby za státní pojištěnce a stabilizovat tak veřej né zdravotní pojištění: Rostou-li naopak příjmy od aktivních plátců pojistného, stát by si neměl dělat velkou hlavu s nějakým zvýšením příspěvku za státní pojištěnce. V minulosti se však stát z politických důvodů choval někdy právě opačně, což však systém veřejného zdravotního pojištění spíše destabilizovalo.

RNDr. Jiří Němec, www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz