O dvou paliativních mantinelech a jejich testování
K základním biologickým i technickým regulačním mechanismům patří feedback, zpětná vazba, reagující právě na překročení meze. Ani meziplanetární lodě neletí "rovně", ale ve vypočteném koridoru, od mantinelu k mantinelu. A "testování mantinelů" patří k základním právním a politickým mechanismům kultivovaného rozvoje společnosti, jejího civilizovaného života - co ještě přijatelné je a co již není, co ponechat a co postihnout.
Překračování a posouvání mantinelů nemusí, ale může být nebezpečné - jako každá přestavba; člověk může vesele bourat a tvořit příčky, ale nesmí se trefit do nosné zdi. Důsledky překročení mantinelu jsou někdy paradoxní, že jeden nestačí zírat - jak zpíval Pepa Nos o kulaté Zemi, "kdo jde pořád doprava, voctne se nalevo, kdo jde pořád doleva, přijde napravo."
Život mezi mantinely je mnohdy poklidně neuvědomovanou samozřejmostí; leckdy však jde o balancování nad dvěma propastmi, o nebezpečné lavírování mezi Skyllou a Charybdou. Ty, jak známo, v antickém Řecku představovaly obludnou personifikaci dvou úskalí, mezi nimiž zbýval jen úzký prostor k proplutí, spíše volba ztroskotání - kdo se vyhnul šestihlavé Skylle, vytahující a požírající plavce z lodí, byl nejspíše stržen smrtícím vírem Charybdy.
I mnohé cesty do pekla jsou dlážděny dobrými úmysly v tom smyslu, že úsilí vrátit cosi zpět mezi mantinely je příliš razantní či neprozíravé, nehlídá druhý mantinel a přepadne přes něj do leckdy ještě většího průšvihu - tragikomický gag jako ze zlatého věku grotesky: komik vyrazí dveře, ale vynaložená energie jej místností jen prožene, aby vypadl otevřeným oknem.
Opakovaně se mi uvedené koridorové banality v posledních letech vybavovaly, když jsem se přednáškově, konzultačně a diskusně pohyboval v paliativní problematice. Veležádoucímu a velezáslužnému paliativnímu úsilí vrátit technokratickou, mnohdy bezohledně alibistickou a ekonomicky neúčelnou dysthanasii do koridoru paliativně asistovaného humánního umírání s důrazem na úlevu od utrpení, podporu umírajícího a vyloučení samoúčelných úkonů může hrozit přepadnutí přes mantinel bezpečnosti odnímáním reálných šancí, euthanatickými tendencemi, rezignováním na přiměřené léčebné intervence.
Mnohdy je paliativní situace bezpečně přehledná, např. u pacientů v terminální fázi generalizovaného progredujícího nádorového onemocnění; mnohdy je rozhodování jištěné sofistikovanými diagnostickými metodami, např. na anesteziologicko-resuscitačních odděleních či neurochirurgických pracovištích. Jindy jde však o nepřehlednou subjektivní dojmologii o chronicky nemocných lidech s nejistou prognózou na standardních nemocničních odděleních či v tzv. následné péči.
Mnohdy zde sice umírají dysthanaticky, trpí alibistickým či bezmyšlenkovitým vyšetřováním, "léčením" již irelevantní komorbidity i nedostatečným tlumením zlých obtíží, ale nápravný proud odstupování od marné léčby, neobtěžování marnou diagnostikou a cizelování symptomatického tlumení by si měl stále aktivně připomínat i druhý mantinel chybného "nechání umřít". A nejen připomínat - měl by jej průběžně a cílevědomě testovat ve smyslu odborného diskutování modelových situací a kasuistik - co, kdy, u koho, jak ještě ano a co, kdy, u koho, jak již ne. Děje se tak?
Zdroj: Medical Tribune