O hledání rovnováhy v medicíně, společnosti a v životě

„Jako občané postupně ztrácíme individuální, ale zejména společné cíle, vzájemnou důvěru, ztratili jsme schopnost oddělovat pravdu od lži, ztratili jsme morální a etický kompas, ztratili jsme vize, chybějí autority. Odnaučili jsme se spolupracovat. Žijeme nad poměry, spotřebováváme více, než vyprodukujeme. Nemyslíme na budoucnost… Je třeba začít přemýšlet v dlouhodobé perspektivě, strategicky, interdisciplinárně. Syntetizovat mnohočetné a různorodé vazby a pohledy. Připravovat se na trvale probíhající zásadní změny…“ uvádí se v manifestu nově vzniklého Institutu Equilibrium sdružujícího odborníky napříč nejrůznějšími obory. Ti chtějí do budoucna interdisciplinárně propojovat své poznatky o vývoji společnosti a prostředí, upozorňovat na klíčové souvislosti a doporučovat praktické návody k nastolování rovnovážných stavů.

• Co vás vedlo k tomu, že jste se stal jedním ze sedmi zakládajících členů Institutu Equilibrium?

Ono je to řečeno v manifestu. Mám pocit, že ztrácíme rovnováhu, společnost se polarizuje, málo se dbá na to, co kdo říká, a více na to, kdo to říká. Emoce mají větší sílu než logické myšlení. Malé skupinky lidí vědí nejlépe, co je pro všechny nejlepší, objevují se a sílu získávají malá i velká dogmata. Institut by měl být hlasem rozumu, tolerance a rovnováhy.

• V čem byste si přál, aby toto nové seskupení ovlivnilo českou medicínu? Může k tomu vůbec dojít?

Samozřejmě, že může. Měli bychom si říci, že někde je určitý limit ekonomický a limit toho, co můžeme všem poskytnout. Rozdíl mezi tím se stále rozevírá. Američané mají spočítáno, že v roce 2050 budou dávat 40 procent národního důchodu na medicínu. To samozřejmě není možné. Jde tedy o to, abychom našli nějaká pravidla a obecné principy toho, jak zdravotní péči poskytovat. Další věc je zdraví. To je již trochu jiná entita týkající se i ostatních oblastí, jako je ekologie, hospodaření s vodou, půdou nebo rozvoj infrastruktury. Důležitým aspektem jsou i zde informace. Kolem sebe vidíme obrovskou záplavu informací, které nemusejí být vždy správně interpretovány, což se v medicíně stává velmi často. Proto je třeba nejen kritického hodnocení poznatků, ale i hledání cest, jak medicínu udělat ekonomicky schůdnou a najít balanc mezi zdravotnictvím a zdravím. Institut je ojedinělý svojí interdisciplinaritou, právě takovéto problémy by měly být náplní jeho práce a právě na diskuse o přesahové problémy je konstruován.

• Oblastí, na kterou se institut chce hned zpočátku zaměřit, je věda a vzdělání. Zazněla zde kritika zejména základního a středního školství… Týká se to i vzdělávání lékařů?

Myslím si, že systém vzdělávání není až tak špatný. Ale my bychom se měli zbavit jakéhosi svého egalitářského přístupu, že jsou všichni stejní. Měli bychom si přiznat, že někteří studenti jsou dobří, někteří jsou vynikající. Ale můžeme‑li říct, že máme vynikající studenty, tak si také musíme přiznat, že máme studenty, kteří jsou špatní… Dobří bez kontrapunktu špatných je pitomost. A dát pak zelenou těm schopným a velmi dobrým.

• Institut je sice ve svých začátcích, přesto se zdá, že v něm chybějí zástupci mladé generace, nemají čas, nebo zájem?

Ne. Tak to není. My starší jsme pouze zakladatelé. Poradní sbor, vědecká rada, lidé, na které se obracíme, jsou mladší generace. Když zmiňuji interdisciplinární přístup, tak mám na mysli i transgenerační. Navíc v mladší generaci lze spíše očekávat netradiční myšlenky, nápady netangované zkušenostmi a zvyky.

• Rychlý pokrok v medicíně, včetně nejmodernějších technologií, může u někoho vzbuzovat obavy z jakéhosi odlidštění tohoto oboru…

Je‑li lékař dobrý, vždy si čas na pacienta udělá. Stejně jako jsou dobří a špatní studenti, jsou i dobří a špatní lékaři. Velkým problémem v současné době je diskrepance mezi tím, co je opravdu vědecký poznatek, tedy medicína založená na důkazech velkých randomizovaných studií, a tím, po čem se stále více volá, tedy po individualizované péči. To je svým způsobem v rozporu. Jak mám někoho léčit podle toho, co mi řeknou velké randomizované studie, a zároveň to individualizovat? Právě v tom vidím vědu a umění medicíny – tyto dva aspekty vybalancovat. Zde je třeba uvažovat asi tak, že medicína založená na důkazech je něco jako dopravní značky, ale pacient je ta partikulární situace.

• Jak se díváte na rychlý vývoj nových molekul, nových technologií a nejrůznějších terapeutických postupů?

Rozvoj je opravdu neuvěřitelně rychlý a svým způsobem neodhadnutelný. Dnes nedokážu odhadnout, jak bude můj vlastní obor vypadat za patnáct, dvacet let. Více než deset let si vůbec netroufám odhadnout. Rozvoj je např. v oblasti robotiky, neuroprotéz, náhrad ztracených center, v oblasti transplantací atd. To vše je tak ohromný výzkum, že člověk nedokáže odhadnout, kam až do praktického použití se dostane. V mém oboru se až tak rychle do praxe nedostává, protože centrální nervový systém se našim snahám ho opravit trochu vymyká. Přesto možností přibývá a věřím tomu, že když i u něčeho, co neregeneruje a není schopno se nahradit, zaznamenáváme určité úspěchy, tak v těch ostatních systémech by to mělo být vidět ještě více.

• Je něco, co byste si přál specificky pro českou medicínu?

Bude to znít špatně, ale trošku větší dohled státu, protože česká medicína byla od 90. let ponechána neviditelné ruce trhu. To je vidět např. v tom, že v některých oblastech máme lékařů příliš mnoho, stejně jako některých typů pracovišť. Jinde nám naopak lékaři a zařízení chybějí. Je to problém již zmíněné regionální nevyrovnanosti, která má dopad do všech oblastí. V ČR například existuje šestnáct neurochirurgických pracovišť, přitom by jich stačilo deset. Naopak třeba na Šumpersku nemáme praktické lékaře nebo tam už vůbec nenajdete zubaře… A je to jen tím, že vše bylo ponecháno víceméně divokému rozvoji, nikdo to pořádně nereguloval, dokonce ani zdravotní pojišťovny. A nyní s tím jsou velké problémy. Zní to sice divně, ale myslím si, že určitý dohled státních institucí by zde nevadil. Stanovit si nějaké standardy péče, založené ne na nejnovějších poznatcích medicíny, ale na tom, co je do toho společnost ochotna investovat, stanovit si směrná čísla, kolik a jakých specialistů kde potřebujeme – ono to sice existuje, ale příliš to nefunguje. A samozřejmě komerční pojištění. U nás se můžete pojistit na vše, jen své zdraví ne, což je absurdní. A možná jsme na světě jediná země, kde komerční pojištění neexistuje. A to je špatně.

• Jaké je v kontextu potřebných změn postavení odborných společností, nakolik mohou situaci reálně ovlivnit?

Legislativní postavení odborných společností je na úrovni spolku holubářů, milovníků ryb nebo sběratelů známek. Opravdové legislativní pravomoci nemáme žádné. Sice nám jakoby naslouchají, jakoby se ptají, ale na to, co řekneme, nakonec nemusejí brát vůbec ohled.

• Chystáte se v rámci tohoto nově vzniklého institutu tedy pracovat i v oblasti zdravotní politiky?

Určitě. Je to problematika, kterou v kontextu dalších oblastí budeme řešit. Nejlákavější na tomto projektu je právě jeho interdisciplinarita, tedy že se k určitému problému vyjádří ekolog, ekonom, člověk, který vyrábí chytré systémy… to je na tom to zajímavé. A pak samozřejmě obecný pohled, protože platí, co zde bylo řečeno. Tedy že jsme supervzdělaní v jedné úzké oblasti, o které sice víme vše, ale o něčem jiném nevíme nic. A to je bohužel současná doba. Renesančního vzdělance již nenajdete.

• Jaká témata, která by tato iniciativa mohla řešit z oblasti zdravotnictví, by vás konkrétně zajímala?

Určitě by mě zajímalo, co si přítomní odborníci myslí o robotice, umělé inteligenci atd., protože i v této oblasti dochází k matení pojmů. Umělou inteligenci od stroje nelze očekávat. Když budu inteligenci brát jako lidskou vlastnost, schopnost lidského mozku, je v ní zahrnuta i kreativita, emoce, empatie atd. A to stroj, dokud bude založen na silikonu, a ne na uhlíku, nebude nikdy umět.

Zdroj: MT