O nahrávání politiků a orální historii
Poslouchám často rozhlasový pořad Příběhy 20. století. Zveřejňuje neuvěřitelné osudy lidí z dob totalit – odvyprávěné a okomentované příběhy těch, kdo by nikdy neměli čas napsat třeba paměti. Je to lepší doklad o tom, jaké byly minulé doby, než jakákoli knížka či film. Poučil jsem se, že jde o tzv. orální historii, běžnou moderní metodu historiků.
I současné nahrávky politiků – ať již zveřejněné Mladou frontou Dnes nebo ze soudního přelíčení s Věcmi veřejnými – jsou orální historií. Tyto nahrávky nebyly pořízeny s cílem mapovat dějiny, ale jsou přitom jedinečným historickým dokumentem o tom, jaká naše doba byla a je.
S nahráváním politiků jsem přišel do styku poprvé krátce po roce 2000. Přišel za mnou na děkanát jeden politik, jenž se později stal ministrem. V děkanské pracovně jsem měl na stole ležet na tehdejší dobu neobvyklý velký mobilní telefon. Probrali jsme situaci ve zdravotnictví a školství. Z dnešního hlediska je neuvěřitelné, že se za oněch 10 let situace ve zdravotnictví a vysokém školství neposunula ani trochu k lepšímu (pokud nepočítáme mírný nárůst mezd či technologický pokrok). První, na co se můj návštěvník zeptal, bylo, zda si rozhovor tím přístrojem nenahrávám. Tehdy mě to překvapilo, ani ve snu by mě totiž nenapadlo si rozhovor s někým nahrát. Dnes je mi jasné, že už tehdy to byla používaná metoda a že z ní měli politici strach.
Na tuto příhodu si dnes vzpomenu pokaždé, když nahrávám vyprávění osobností, jichž si vážím. Trochu mne inspiroval zmíněný rozhlasový pořad a trochu také naše nemocnice. Poté, co jsem si přečetl ve vydaných Dějinách všeobecné fakultní nemocnice kapitolu o 90. letech a nalezl jsem zde jen povrchní fakta, přemluvil jsem bývalého pana ředitele a nahráli jsme s historičkou docentkou Hlaváčkovou jeho vyprávění, jak to s naší nemocnicí opravdu bylo. Pak jsem si uvědomil, že pamětníci nemládnou a že by na některé věci mohlo být pozdě. A tak jsem se dozvěděl, a zčásti také něco nahrál, o nekonečné řadě událostí, které jsem neznal. Například o tom, jak to na naší fakultě bylo s Chartou a Antichartou, jak probíhala politická školení v 60. letech, o tom, jak to bylo v listopadu 1939, o historii Spolku mediků, o vydávání studentských časopisů po válce, o stranických schůzích v týdnu po 17. listopadu 1989 a o tom, jak se u nás na fakultě tehdy pomalu rozpouštěla komunistická organizace.
Zajímavým fenoménem je i dnešní strach z historie – někdo radši vypráví o výzkumu a neřekl by nic s náznakem politického hodnocení dávné situace či postojů jednotlivců. Většina osob se dějin stále velmi bojí, jen někteří hovoří velmi otevřeně, a tak jsem mohl zaznamenat i mnoho věcí, jež bych se nikdy nedozvěděl. Namátkou třeba to, jak byl Spolek mediků před válkou v rukou fašistů z Vlajky, což vysvětluje i nedávnou omluvu prezidenta Lékařské komory za její chování v roce 1939. Dozvěděl jsem se, jak to bylo s uvězněním studentů v listopadu 1939 a propuštěním některých z nich z Ruzyňské věznice. Uvádí se, že byli propuštěni studenti mladší než 21 let, ale podle záznamu z vyprávění to byli spíše ti, kdo byli v 1. semestru studia, a tedy i kalendářním věkem mnohem starší. Zajímavé informace mám i o boji levicové a pravicové frakce ve Spolku mediků po roce 1946. Vždy jsem si myslel, že únor 1948 byl ostrým zlomem, ale přitom se ve vyprávěních ukázalo, že přijímání studentů na vysoké školy v červnu 1948 nebylo ještě politickou změnou ovlivněno a čistky mezi studenty přišly až později. Překvapilo mě, že v červenci 1948 vyjížděli studenti na výměnné pobyty do západní Evropy vlakem s pasem bez zvláštních povolení ještě zcela bez problémů.
Zajímavé je, jak uvolněná byla politická školení kolem roku 1965, jak byly zvány zajímavé osobnosti dávno před rokem 1968. Dozvěděl jsem se i to, jak se diskutovalo o volbě děkana na počátku roku 1969 a kdo z pedagogů byl pro účast studentů a kdo byl zcela proti. A dozvěděl jsem se, jak ještě na podzim 1989 byl zaměstnanec teoretického ústavu fakulty vyzýván, aby odvolal podpis Několika vět, nebo že všichni zaměstnanci ústavu nedostanou prémie – a opravdu je pak nedostali. Připomnělo mi to i dávné slovo prémie, které dnes skoro neznáme, používá se pojem odměny. A to všechno je pouhý zlomek zajímavých věcí, které pomalu upadají v zapomnění.
Dokumentovat historii má hluboký smysl a v tomto ohledu jsou březen a duben 2012 historickým přelomem; dobou, která ukazuje, jak i nekorektně pořízené nahrávky z prostředí, jež by nemělo být jakýmsi polosvětem, mají obrovský význam pro poznání naší historie a politické skutečnosti. Stejný význam by měly i nahrávky vyprávění nahrané korektně, pokud by lidé nebyli dnešní dobou znechuceni a nebáli se stále přízraku doby minulé. Snad je to zlom a začátek politické korektnosti. Zcela jistě však platí: nahrávací zařízení bychom měli využívat k záznamu vyprávění pamětníků. Dvacáté století, a dokonce i začátek 21. století byly a jsou doby tak zajímavé, že to stojí za to, což platí i o událostech ve zdravotnictví a školství na první pohled nevýznamných. A určitě to platí i pro nyní zveřejňované nahrávky politiků. Vždyť „historia magistra vitae“. Avšak učit nás může jen ta historie, o které víme, a co se skrývá v nahrávkách, jsme donedávna nevěděli, a tak snad i tato poměrně atypická forma orální historie pomůže naší době. Chceme‑li hodně parafrázovat minulost, pak v současném období nastává něco jako „poučení z krizového vývoje společnosti po roce 2000“.
Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc.
Medical Tribune
Zdroj: Medical Tribune