Přeskočit na obsah

O peníze EU může žádat prvních pět Center duševního zdraví

O reformě jsme si povídali s předsedou Psychiatrické společnosti ČLS JEP docentem MUDr. Martinem Andersem, Ph.D., z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice Praha.

Pane docente, pokud se část psychiatrické péče v nemocnicích zruší, mají se lékaři a sestry obávat, že přijdou o práci?

Určitě se nemusejí obávat. Naše odhady mluví spíše o tom, že budeme potřebovat více pracovníků, nejenom lékařů, ale hlavně zdravotních sester a sociálních pracovníků. Spíše je důležitá jejich specializace pro systém péče, který navrhujeme, což se týká pouze Center duševního zdraví. Převážná část zdravotníků může setrvat na akutních lůžkách, může být součástí týmů v psychiatrických ambulancích a v ambulancích s rozšířenou péčí atd. Bude tu tedy prostor pro ty, kteří nechtějí velkou změnu ve své pracovní náplni a profesi.

Samozřejmě lidé, kteří jsou více sociálně zaměřeni, mají více energie a aktivity a chtějí poskytovat kvalitnější péči, se budou muset naučit nové dovednosti, které v terénu budou odlišné od toho, co znají například při práci na lůžkách. Bude to aktivní komunikace s pacientem, asertivní práce, vyhledávání pacientů a hodnocení rizik u nich, což se nyní běžně v klinické práci nebo při péči v psychiatrických nemocnicích nedělá. Sázím především na mladší lidi, kteří se budou chtít naučit novým dovednostem, budou mít velký prostor pro rozvoj svých dovedností.

Kde budou mít možnost se to naučit ti, kdo budou chtít v Centrech duševního zdraví pracovat? Budete pořádat kurzy?

Určitě s tím počítáme. Jediný problém, který v současnosti je, že nemáme dostatek odborných pracovníků pro práci v Centrech duševního zdraví. Získáme je až v rámci rozběhlých projektů, plus zahraniční zkušenosti. V plánu je vyslat lidi do zahraničí, aby se podívali, jak to tam funguje a přesvědčili se sami. Modelovým příkladem pro nás jsou Nizozemsko, Norsko, Itálie. České prostředí ale je do určité míry specifické v systému poskytování zdravotní péče, takže se bude hledat ideální nastavení vybraného modelu pro naši zemi. To znamená, máme inspiraci globální, ale budeme ji přizpůsobovat na místní podmínky.

Finanční prostředky by na to měly být od EU i v rámci vzdělávacích aktivit, například zdravotní sestry mají připravené vzdělávací programy, kde získají odbornost psychiatrické nebo psychiatrické komunitní sestry.

Zmiňoval jste na tiskové konferenci, že kroky ministerstva odpovídají tomu, co odborná společnost zpracovala v reformě psychiatrické péče. Můžete uvést hlavní body reformy, v níž Centra duševního zdraví jsou důležitým krokem. Jaké další kroky by měly nastat?

Je to za prvé zapojení nových prvků. Víme, že máme v psychiatrii nedostatečnou akutní péči. Řada psychiatrických nemocnic ji v regionech supluje. Máme v ČR zhruba 200 nemocnic a jen 30 z nich má psychiatrické oddělení. Takže co se stane s pacientem, který je psychicky nemocný a je v nemocnici, kde nemají psychiatra ani konziliáře, nebo nemají dostupnou tuto péči? Stabilizuje se jeho stav a pošle se do psychiatrické nemocnice nebo léčebny. Takový člověk by přitom mohl zůstat na oddělení somatické medicíny a mohla by mu být poskytována konziliární psychiatrická péče. To je jedno z řešení. Další věc, přítomnost psychiatra na poradách vedení nemocnice může do určité míry zvýraznit nutnost a přítomnost takového typu péče v dané nemocnici. Chtěli bychom tedy zvýšit počet akutních oddělení, která by dělala rychlou diagnostiku, byla by nízkoprahová, spolupracovala by s Centry duševního zdraví, s psychiatrickými ambulancemi, bylo by to daleko rychlejší.

Druhá věc jsou ambulance rozšířené péče, ty by měly poskytovat péči nejenom psychiatra, ale měl by tam být klinický psycholog, adiktolog, sociální pracovník, odborník na poruchy příjmu potravy apod. Každý kolega si může skladbu odborníků určit sám, ale musí v ambulanci mít minimálně tři další odbornosti, včetně sociálního pracovníka a psychoterapeuta. To dnes není. V psychiatrické ambulanci je samotný psychiatr, má zdravotní sestřičku, tím jeho kompetence končí. Kdyby tam byl spolupracující tým, pacientovi se dostane komplexnější, a tím i účinnější formy péče.

Velkým prvkem reformy jsou Centra duševního zdraví. Je to vlajková loď, která bude asi nejvíc sledována a viděna. Nesmím zapomenout, že probíhá i velký kus práce na úhradách zdravotní péče, v současné době nejsou podle nás nastaveny vhodným, v mnoha směrech motivujícím způsobem.

Reforma se týká lidí s duševním onemocněním, začíná u těch nejvážněji nemocných…

V první fázi jsme se v reformě orientovali na lidi trpící dlouhodobými a vážnými psychickými problémy, aby jim bylo co nejdříve pomoženo. Nezapomínáme ani na další oblasti komplikované léčby, jako jsou komorbidity, dětští pacienti, kde poskytování péče je ve velmi insuficientním stavu, a lidi ve vyšším věku, kterých bude přibývat.

Jak je zajištěno, aby podobně jako v Itálii po uzavření velkých nemocnic neskončili pacienti jako bezdomovci na ulici?

My jsme z nepříjemných zkušeností italských kolegů poučeni a spolupracujeme s nimi. Důležité je, aby komunita byla připravena se o tyto pacienty postarat. Žádný psychiatrický pacient by neměl zůstat na ulici, měla by mu být poskytována po propuštění z nemocnice adekvátní komunitní péče. Na toto téma doporučuji práci sociologa Petra Winklera, která ukázala, že deinstitucionalizace nevede k bezdomovectví, že je to jen jeden z mýtů. Ale samozřejmě musí fungovat komunitní systém. Pokud se o pacienta v těžkém stavu nebude nikdo starat v místě bydliště, může skončit na ulici. To si nikdo z nás v žádném případě nepřejeme.

To bylo k deinstitucionalizaci, a řekněte mi ještě k destigmatizaci – nejde jen o laickou veřejnost, ale i o samotné zdravotníky a jejich pohled na psychiatrii.

S tím mám osobní zkušenost. Kolegové jiných odborností mě někdy upozorňují, ať pacientovi neříkám, že jsem psychiatr, ale že jsem třeba neurolog... Reaguji, že pacient by měl vědět, kdo ho ošetřuje. Z toho je vidět, že psychiatři jsou stigmatizováni. Dokládá to i počet psychiatrických oddělení ve všeobecných nemocnicích. Víme, že každé, i dobře vedené psychiatrické oddělení, které má 30 lůžek, je minus osm milionů korun průměrně ve financování. Žádný ředitel nemocnice si takové ztrátové lůžko neotevře. To je také jedno stigma a souvisí s podfinancováním psychiatrické péče. Podařilo se nám navýšit podíl psychiatrie až na čtyři procenta veřejného zdravotního pojištění, před třemi, čtyřmi roky to bylo 2,8 procenta. Podíl roste, ale hranice, kdy ucítí pacienti i personál, že se něco mění, je až kolem pěti, šesti procent.

Je mezi mediky o studium psychiatrie zájem? Jak je k oboru přilákat?

Jde o to ukázat atraktivitu oboru. Když jim ukazujeme, že v psychiatrické nemocnici se budou starat třeba deset let o pacienta bez naděje na zlepšení stavu, působí to bezvýchodným dojmem. Dnes se ukazuje, že řada duševních onemocnění má silné biologické podloží a často jde o zánět, dokonce se ukazuje, že některé duševní choroby bude možné léčit monoklonálními protilátkami, stejně jako roztroušenou sklerózu, Crohnovu chorobu apod. Soudím, že je to otázka jen několika let, kdy se rozvoj výrazně akceleruje. A to nás posouvá blíže k neurovědám a somatickým nemocem.

Znamená to, že by psychiatrické onemocnění šlo zcela vyléčit?

Nechci to říct tak jednoznačně, ale třeba u řady pacientů s depresemi jsou zvýšeny zánětlivé faktory. Používají se léky, které tlumí imunitu, používají se monoklonální protilátky. Podobné objevy udělali britští vědci se schizofrenií, dokonce léčí monoklonálními protilátkami první skupinu pacientů. A zatím tvrdí, že mají docela úspěch. Klíčové je, že se nesmí nechat proces zánětu, neurodegenerace, probíhat příliš dlouho. Tady se apeluje na včasný záchyt a včasnou léčbu těchto pacientů. U pacienta po dvaceti letech klasické léčby je malá šance, že mu sebemodernější léčba pomůže. Ale třeba u dvacetileté dívky, která právě onemocněla, je velká šance, že se podaří ji vrátit zcela bez následků zpátky do života. A právě tím může moderní psychiatrie být atraktivní pro mediky. Hltají každé slovo, když na stážích slyší o moderních poznatcích a využití zobrazovacích metod, imunologie atd.

Co se týká včasného záchytu – nejčastěji chodí pacienti k praktickému lékaři. Máte pro tyto lékaře vzdělávací program? A pro sestry, které by mohly také výrazně pomáhat?

Praktičtí lékaři jsou do určité míry velmi přetíženi, ale v systému by určitě měli mít své velké místo. Už dnes z preskripce víme, že léčí polovinu pacientů s depresemi. Jsou tedy neopomenutelným prvkem v zajištění psychiatrické péče. Nechceme je v žádném případě úkolovat, ale chtěli bychom s nimi spolupracovat a být jim nápomocni v tom, aby dokázali identifikovat, že někdo trpí duševní chorobou, což například je to, že chodí často do ambulance a má příznaky, které lze poznat.

Další významnou složkou spolupráce je, aby praktičtí lékaři neměli problém, kam pacienty poslat. Dnes řada praktických lékařů je výborná v diagnostice, ale když chtějí poslat pacienta na psychiatrické pracoviště, zjistí, že nejsou schopni ho k psychiatrovi umístit. Za posledních 15 let přibylo v ambulancích 80 procent pacientů, za stejnou dobu přibylo lékařů jen 30 procent. Na tomto obrovském nepoměru se podílí i destigmatizace oboru, respektive nemocí, jako je depresivní nebo úzkostná porucha, lidé se už tolik nebojí chodit k lékaři a navštěvují více psychiatry. Musíme propracovat systém – psychiatr dostane pacienta z těžké deprese, pacient chodí do jeho ambulance půl roku, užívá léky, je stabilizovaný. Není nutné, aby ho sledoval specialista, mohl by se vrátit do ambulance praktického lékaře a po nějaké době, nebo při výskytu příznaků, by se mohl vrátit k psychiatrovi. Když už tedy praktický lékař správně diagnostikuje duševní nemoc, měli bychom mu pomoci a nabídnout dostupnost péče.

Dnes to funguje na osobních vazbách praktiků se specialisty. Když přednáším praktikům, tak první otázka vždy je, řekněte mi, jak pacienta dostat k psychiatrovi. Čekací doba je u nás čtyři měsíce, za tu dobu může pacient spáchat sebevraždu, nebo se může uzdravit, i to je možné.

Kolik máme v ČR psychiatrů a kolik by bylo optimální?

Počet psychiatrů máme slušný, 16 na 100 000 obyvatel, průměr OECD je lehce nad, problém ale je, že většina psychiatrů je lokalizovaná v psychiatrických nemocnicích. Jsou tedy oblasti bez péče. Nikdo neřídí síť, ta vzniká nesystematicky na základě dohod jednotlivých zdravotních pojišťoven. Chceme, aby ambulance s rozšířenou péčí měly regionální zodpovědnost, měly by se postarat o pacienty ze svého regionu. Psychiatr by měl mít povinnost minimálně se pacientovi věnovat – říct mu, že je nemocný a co potřebuje.

Ambulantním psychiatrům mohou v nynějším přetížení ulevit Centra duševního zdraví v tom, že si na nějakou dobu převezmou péči o těžší pacienty, a psychiatři se mohou starat o ty lehčí. Návaznost tedy je: Centrum duševního zdraví, ambulantní psychiatr, praktický lékař – vše by spolu mělo komunikovat. Komunikace je extrémně důležitá, zlepšuje se, ale dosud neprobíhá podle našich představ.

Kraje a obce nyní mapují, jaké jsou v ČR dostupné služby. Podílí se na tom odborná společnost?

Mapování je součástí projektu, my to průběžně monitorujeme. Na Výkonném výboru nám pracovní skupina pravidelně ukazuje výsledky. Teď jsme se zamýšleli nad pořízením softwarového programu, který by data dokázal zpracovat do mapy, abychom měli přehled vizualizovaný. Budeme mít každý kraj analyzovaný, co se týče jednotlivých služeb. Podobě jsme pracovali s Ústavem zdravotnických informací a statistiky, který jednotlivé služby verifikoval, to znamená jejich pracovnice volala do ambulancí, jestli skutečně mají otevřeno, jaké je jejich telefonní číslo atd. Vznikne interaktivní mapa, podobně jako je Onkonet – když někdo bude mít duševní problémy, zadá například ambulantní péči v Karlovarském kraji a ukáže se mu seznam ambulancí, nemocnic, psychiatrických zařízení, kam se může obrátit. Seznam bude živý, ne že by se sestavoval jednou za rok, dva a mezi tím by ambulance třeba zanikly.

A ještě otázka související se sítí – o dotaci na pilotní provoz Centra duševního zdraví si do 30. dubna mohou žádat poskytovatelé sociálních a poskytovatelé zdravotních služeb. Dotace pro jednotlivé centrum může činit až 14,9 milionu korun. Bude se přihlížet při udělení dotace k pokrytí území, aby nevznikla dvě centra blízko sebe a jinde žádné?

V první výzvě je stanoveno pět krajů, kde lze žádat: Praha, Jihomoravský, Olomoucký, Ústecký a Vysočina, v těchto krajích je potřeba, a nutno říct i připravenost. Ti lidé už tam nyní existují, do určité míry spolupracují, jsou to zárodky center. Nevíme, kdo se přihlásí, ale víme, jaká je úroveň připravenosti, to znamená, že pravděpodobně mohou naplnit podmínky výzvy. Je věcí veřejné zakázky, kdo uspěje. Nejprve bude po jednom centru pro každý z pěti krajů, v průběhu příštího roku budou další dvě výzvy na 16 center a do roku do roku 2021 zbytek do 30 center, která se mají stát páteří budoucí sítě. Cílový stav je cca 100 center, dvě až tři na okres. To je hudba budoucnosti, i kvůli personálu, který se musí postupně připravit.

Myslím si, že tato centra mohou sloužit i jako reklama. Když systém bude fungovat, bude sám o sobě destigmatizující, bude příkladem. Lidé uvidí, že služby fungují, tak se také dále zapojí. Víme, že řada sestřiček není spokojená s tím, jak se mají třeba v nemocnicích, a nebojí se změny. Očekáváme ale zájem i z jiných oborů, když uvidí, že tento úplně jiný systém práce funguje a může být pro pacienty i zdravotníky velkým přínosem.

Výkonný výbor reformy psychiatrie má hlavní koordinační a exekutivní roli, jsou v něm zástupci ministerstev zdravotnictví, financí, práce a sociálních věcí, Všeobecné zdravotní pojišťovny, Svazu zdravotních pojišťoven, Asociace krajů, ÚZIS, NÚDZ, Psychiatrické společnosti ČLS JEP a uživatelů
Odborná rada jako poradní orgán reformy jmenovaná ministrem zdravotnictví je platformou pro transformaci. Jsou v ní zástupci za klinické psychology, denní stacionáře, za pedopsychiatrii, adiktologii, akutní a následnou lůžkovou péči, NÚDZ, za rodiče a uživatele, poskytovatelé sociálních služeb, psychiatrické ambulance
Kraje a obce mapují dostupné služby a spolu s poskytovateli lůžkové péče vypracují plány komplexní sítě sociálních, sociálně-zdravotních a zdravotních služeb pro své rezidenty s duševním onemocněním
EU vnímá projekt jako pilotní, který bude příkladem i pro další země

 

Cíl reformy
  • maximální integrace dlouhodobě hospitalizovaných do běžného života
  • zvýšení bezpečnosti pacientů a občanů (forenzní týmy, vyhodnocování rizik, centra duševního zdraví)
  • propojení zdravotní a sociální služby v péči o duševně nemocné
  • rychlá pomoc v terénu (tým včasné intervence)
  • regionální odpovědnost v poskytování služeb
  • zavedení nových typů služeb (např. ambulance s rozšířenou péčí, terénní týmy pro speciální skupiny pacientů)
  • vyšší informovanost laické i odborné veřejnosti
  • nákladová efektivita
  • zavedení standardů kvality

 

Nový systém psychiatrické péče
  • přesun péče z nemocnic do vlastního sociálního prostředí pomocí následujících služeb
    • Centra duševního zdraví a multidisciplinární terénní týmy
    • síť psychiatrických ambulancí, denních stacionářů a dalších zdravotních psychiatrických služeb
    • služby sociální rehabilitace
    • navazující služby podpory bydlení a zaměstnávání
  • posílení akutní péče v psychiatrii

 

Financování reformy
  • k zahájení reformy finanční podpora z Evropských investičních fondů v hodnotě jedné miliardy korun
  • po vyčerpání peněz EU budou náklady na chod hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a zdrojů krajů na sociální služby
  • pracovní skupina pro udržitelnost financování reformy složená ze zástupců ministerstev zdravotnictví, práce a sociálních věcí a zdravotních pojišťoven

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Agnotologie. Nevědomost je moc

2. 6. 2022

Bill McKibben, environmentalista, napsal k debatě o klimatické změně: „Ztratili jsme spoustu času s představou, že se účastníme debaty o datech a…

O třech tvářích demokracie

11. 5. 2022

Liberální tvář reprezentuje demokracii, která v 18. století bořila monarchie. Snažila se vytvořit sociální prostor nezávislý na státu a církvi.…