O rozvoji medicíny a pokusech na lidech
Nedávno jsem dočetl krásnou knížku, která vzbudila ve světě velkou, ale u nás poměrně malou pozornost. Autorka za ni dostala několik cen. Kniha pojednává o Henriettě Lacksové a americká novinářka Rebecca Sklootová popsala její krátký život, ale především život její rodiny a vývoj medicíny za posledních šedesát let. Henrietta Lacksová prožila svůj jen 31 let dlouhý život v hrozných podmínkách, kde snad neplatilo ani nejjednodušší přirozené upořádání společnosti. Zemřela na karcinom děložního čípku a v neobyčejně nuzných podmínkách žila dále i celá její rodina. Podle jména zná Henriettu málokdo, ale shodou okolností zachránila život milionům lidí. Buňky jejího nádoru překvapivě rostly in vitro a jsou dnes známy jako HeLa buněčná linie. Do té doby se lidské buňky kultivovat nedařilo a buňky Henrietty Lackové po její smrti rychle osídlily laboratoře světa. Díky nim se podařilo vyvinout léky, vakcíny a léčebné postupy na desítky vážných nemocí.
V knížce se paralelně vyvíjí několik dějových linií. Jednou linií je dramatický rozvoj medicíny jako vědy s mnoha slepými uličkami, podvody i velkými vítězstvími. Etika klinického výzkumu se vyvíjela zajímavě právě paralelně s využitím HeLa buněk. Nechce se věřit, že poslední pokusy na lidech nejsou svázány s nacistickými zločinci, ale že ještě počátkem 70. let minulého století bylo možné náhodně zkoušet léčebné metody na komkoli. Někdo měl nevyléčitelnou nemoc, a tak se mu zkusily například podat HeLa buňky s tím, že třeba mu to pomůže. Paralelně tak běžel výzkum korektní i živelný a až paralelně s tím vším vznikaly etické komise a rodily se právní základy moderního klinického výzkumu. Vzpomínám, jak ještě v 80. letech i v naší zemi mně jako mladému sekundáři říkal jeden docent: „Teď jsem četl, že by na melanom mohl fungovat vitamin D,“ a tak jsme zkusili podat umírající pacientce s generalizovaným melanomem velké dávky vitaminu D, samozřejmě bez efektu. V téže době se řešila na vizitě stížnost jedné pacientky. V Praze dostali pacienti s myelomem domů dopis s žádostí o vzorek moči od podniku, který chtěl vyrábět diagnostické sety na stanovení paraproteinu, a pacienti se divili, jak firma získala jejich adresu. Na omluvu české medicíny lze uvést, že to bylo před rokem 1989 a že se děly ještě horší věci. Knížka Rebeky Sklootové líčí kvanta podobných neetických postupů o desítky let dříve.
Druhou linií knížky je rozvoj komunity Afroameričanů za posledních šedesát let. Je neuvěřitelné, o jak komplikovaný vývoj společnosti šlo, od slumů, kde žila Henriettina rodina, přes Martina Luthera Kinga až k zvolení Afroameričana prezidentem Spojených států nebo jmenování Afroameričanů náčelníkem generálního štábu nebo ministryní. Když jsem kdysi navštívil v Atlantě téměř poutní místo Afroameričanů – památník, hrob a rodný domek Martina Luthera Kinga, viděl jsem situaci zjednodušeně. Čistý patrový rodný domek byl již prostředím, kde mohl být vychován někdo, kdo úspěšně vystudoval univerzitu a pak dokázal strhnout davy. Informační centrum ukazuje záběry z masových demonstrací a z projevů Martina Luthera Kinga. O kus dál hraje tlumená hudba a uprostřed klidné vodní plochy leží dva bílé sarkofágy M. L. Kinga a jeho manželky. Je možná trochu kuriózní, že jen o několik stovek metrů dále je domek, který je naopak symbolem jižanské otrokářské společnosti – domek, kde žila Margaret Mitchellová a napsala zde mimo jiné slavný román Jih proti severu, který poměry Afroameričanů trochu jinak, ale zase idealizuje. Je zajímavé, že na velké olejomalbě se zobrazením autorky je v pozadí mezi mnoha dalšími vydáními knihy jako největší zobrazeno právě vydání české. Myslím ale, že až přečtení knížky o Henriettině rodině ukazuje tvrdou realitu americké společnosti před padesáti lety a její pomalý vývoj vpřed. Mezi potomky Henrietty Lacksové byli zločinci a psychopati, ale i moudrá a přitom prostá dcera, jejíž vývoj života i názorů, který z mnoha setkání popsala Rebecca Sklootová, ukazuje vývoj této společnosti nejlépe. Je logickým završením knihy, že před jejím vydáním právě první z potomků vystudoval vysokou školu. Je to nepochybně dáno především vzory typu Martina Luthera Kinga, úspěšných afroamerických politiků, lékařů, právníků, sportovců a dalších. To je něco, co jiným komunitám zatím bohužel chybí. Možná nedávno vydaná kniha amerického fotografa Chada Ewanse Wyatta Romské obrození (Roma rising) s fotografiemi českých romských lékařů, právníků, podnikatelů a dalších úspěšných lidí naznačuje takovou cestu i u nás.
Třetí linií knihy je právní problém vlastnictví orgánů a buněk. Knížka ukazuje, jak se postupně v Americe i ve světě rodil názor, že člověk své tělo nevlastní a že se s orgány a tkáněmi nedá volně obchodovat. Kdyby rodina Henrietty Lacksové získala nějaké prostředky z těch miliard, které na jejich matce vydělali jiní, možná by se proces jejich začlenění do společnosti urychlil a možná by vysokou školu měly již dvě generace Lacksových. Autorka věnuje část knihy i jiným podobným případům, kde lidé prohráli právní boj o vlastnictví své tkáně. Čtenář si nutně říká, zda tento vývoj právních názorů na tento úsek medicíny je správný. Jsem přesvědčen, že zcela určitě není. Rozhodně doporučuji přečíst si tuto napínavou knížku o nešťastných životech, dobrých i špatných lékařích, hodných a zlých vědcích, o právnících, ale hlavně o vývoji americké společnosti a moderní klinické medicíny.
Zdroj: Medical Tribune