O Terezíně, české vědě a ebole
Kolem roku 2004 jsme jako vedení 1. lékařské fakulty navštívili Terezín a jednali o potenciální možnosti zřídit zde bakalářská zdravotnická studia. Podrobně jsme prošli mnoho prázdných a poničených budov a celý areál města. Tento kulturně‑historický klenot s pohnutou minulostí byl do značné míry pustý – obydlený jen částečně, zejména rodinami důstojníků v důchodu.
Vše probíhalo hezky. Budovy by se jistě hodily na posluchárny či laboratoře i na koleje a pracovny. Některé připomínaly naši Všeobecnou fakultní nemocnici. Ze severní budovy (myslím, že bývalé dělostřelecké roty) byla nádherná vyhlídka na České středohoří. Bývalá jízdárna by byla pro změnu nádhernou kongresovou halou.
Vše probíhalo hladce až do chvíle, kdy jsem řekl, že zde je obrovská tradice v tom, jak univerzitní profesoři v roce 1945 pomáhali likvidovat epidemie tyfu a skvrnitého tyfu a že by bylo hezké někde blíže umístit infekcionistické výzkumné pracoviště.
Náš průvodce zbledl a už se s námi skoro nebavil. Tak se bál infekce a tak se bál svých voličů. Do Terezína občas jezdím za jednou příbuznou do skvěle fungujícího domova důchodců s psychiatrickou péčí. Město je i po deseti letech stejné, určitě se tam skoro nic nezměnilo k lepšímu. Jen turistů pořád proudí dost a vidí, v jakém stavu může být významná památka. Mohou si všimnout, že opravené je zde jen muzeum a golfové hřiště postavené prý za evropské peníze.
Nějaká infekce se může kdykoli stát celosvětovým problémem. Kauza ebola to znovu ukazuje. Znovu bylo typické, že dříve než se diskutovalo o tom, zda se u nás ebola může objevit, byla veřejnost ujišťována, že se k nám nebudou pacienti aktivně brát.
I když podzemní vojenská nemocnice ve východních Čechách je na léčbu závažných infekcí možná docela vhodným zařízením. Opět bylo dříve třeba ujišťovat voliče než reagovat věcně. Případ podezření na ebolu z minulého týdne ukázal, že na jednotlivé pacienty jsou infekční oddělení zcela jistě připravena, jsem ovšem přesvědčen, že větší rozsah jakékoli epidemie se zvládnout nedá.
Vzpomeňme naivních a odborně nesprávných vyjádření na počátku ke kauze prasečí chřipky. Dodnes není jasné, zda se očkovat mělo, či nemělo.
Je jisté, že v poměrně problematickém stavu českého lékařského výzkumu by právě tak významná věc, jako je výzkum infekcí, mohl naší vědě pomoci. Tento výzkum má v ČR i tradici a zcela jistě by se snadno měly získat i prostředky evropské či soukromé. Veřejnost, zdravotničtí politici i běžní lékaři o infekcích a přístupu k nim málo vědí. Ještě méně ví o riziku infekce běžný občan.
A to vše je oblast, kde by bylo rozumné, aby se Česká republika více angažovala, což by pomohlo občanům, a tedy voličům. Při nečekaném propuknutí nějaké pandemie by se totiž mohlo snadno stát, že už tu žádní voliči nebudou.
Zdroj: Medical Tribune