Odešla bych...

Tahle země je jen pro bohaté, tuneláře, korupčníky, vláda se stará jen o svá koryta a když z nich mizí, hledá, kde vzít, a bere, bere šmahem lidem, kteří poctivě pracují, platí daně, bere a neohlíží se. Miliony, miliardy se sypou do dalších bezedných kapes kamarádů.

Jsem přes 20 let zdravotní sestra, tuto práci jsem si vybrala už snad na základní škole v jedné z nižších tříd. Pravda , bylo v tom více naivity, než opravdové znalosti práce. A když jsem skončila střední školu, byla jsme hrdá na to, že jsem sestra. Že jsem to já, kdo může lidem pomoci. Brala jsem svou práci vážně a přesto mám pocit, když se ohlédnu, že byla tak nějak lehčí.

Možná proto, že tehdy jsme tu práci dělaly všechny, protože nás bavila, ne proto, že jsme chtěly na vysokou školu. Možná proto, že mi nikdo nediktoval, kolik že to mám nasbírat kreditů, abych mohla vykonávat svou práci. Ano, byl dozor a vrchní si nás hezky hlídala, ale dokázala ocenit dobrou práci.

Dnes je to jinak. Zdravotníci jsou pranýřováni, přirovnáváni k hyenám, k těm, kdo nechají umírat, a přitom si nikdo nedal práci zjistit, jestli se něco takového vůbec stalo. Říkají, že chceme jen peníze, ale to je jen část pravdy. Celá pravda je v tom, že chceme za svou práci adekvátní odměnu, staráme se ve dne v noci, abychom  nemocné vrátili ke zdraví, a stojí nás to mnoho sil nejen fyzických, ale i duševních.

Nikdo z nás není schopen odejít z práce, aniž by si s sebou nenesl všechny události toho dne, aby nepřemýšlel, co by se dalo ještě udělat pro nemocné, jak jim pomoci se uzdravit, jak jim pomoci od bolesti, ulehčit. Ano, s tím chodíme domů.

Chodíme domů s tím, že kromě práce nás čeká další vzdělávání, a to jak povinné, tak nepovinné, protože musíme držet krok s dobou, s novými metodami, léky, postupy. Věřte, opravdu to nejde samo. Odcházíme s vlastními bolestmi, bagatelizujeme je, abychom nenechali kolegu, nebo kolegyni v průšvihu, a když už padneme, několikrát se omlouváme, a snažíme se vrátit co nejdříve.

Staráme se o to nejcennější, co člověk může mít, o jeho zdraví, a přesto je naše odměna za tuto práci spíše symbolická.

A druhá část je, že chceme léčit a ošetřovat podle našeho svědomí  ne podle toho, co nám nařídí pojišťovny. Nechceme být jen vykonavateli, poskytovateli. Chceme, aby se pacienti vrátili z nemocnic zdraví, vyléčení.

Ale bohužel, pokud se podaří této vládě, aby pojišťovny určovaly, jak a za kolik se má léčit, naše práce a návrat pacienta je ohrožen.

Nebudeme léčit, budeme poskytovat nezbytně nutnou péči.

Lidem je vtloukáno, že díky zdravotníkům nebudou mít zdravotní péči. Ale tu mít tak jako tak nebudou, protože na ni není.Jenže ti špatní budu zdravotníci. Vláda není ochotna říct lidem, my prostě na péči o vaše zdraví nemáme,  peníze se prošustrovaly v pochybných projektech, nákupech, ve špatném hospodaření ministerstva.

Lékaři se díky mediím, stanou opět těmi, kvůli komu pacient to nebo ono nedostane, jak byl zvyklý. A jistě to bude náležitě a barvitě podáno.

Ale ono opravdu nejde, aby péče byla srovnatelná s jinými zeměmi, tím myslím např. Německo, ale úhrady zůstaly české.

Asi dlouze, ale chtěla jsem tím říct - zdravotníci za situaci, která vznikne příští rok nemohou, jsou jen tou třecí stranou -pojišťovna x pacient.

A já se přiznám, nechci být třecí strana, chci za svou práci být náležitě odměňována, nechci být přirovnávána k vyděrači, jen proto, že chci žít, jako člověk, který pracuje poctivě. A je mi líto, že za těch pár let jsou zdravotníci bráni jako spotřební materiál. Je mi líto, že odbornost, praxe už není to, co je oceňováno.

Jedinými rukojmími jsou sami zdravotníci, dali své profesi kus svého života, soukromí, a jsou dnes očerňováni. Mnoho z nich přemýšlí o odchodu a jen to, že tuto práci chtějí dělat, protože ji mají rádi, je udržuje na svých místech...jak dlouho?

Možná, že poděkuji….

-------

autor: Monika Muroňová

www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz