Přeskočit na obsah

Pokrýt výzkumem celou biomedicínu si ČR dovolit nemůže

  • Jaké to je stát se vládním zmocněncem právě v době sílící pandemie COVID‑19, kdy je zdravotnictví extrémně exponované?

Moje agenda se týká vědy a výzkumu ve zdravotnictví, v současnosti tedy i v oblasti onemocnění COVID‑19. Jedná se o nový biomedicínský fenomén, na jehož výzkum zatím nemohly být alokovány žádné účelové prostředky. Nicméně některé mimořádné výzvy cílené na danou problematiku už u nás proběhly. Příkladem může být program ÉTA Technologické agentury ČR nebo česko‑švýcarská výzva Grantové agentury ČR a Swiss National Science Foundation. Můj předchůdce, profesor Prymula, také předjednal dotaci pro speciální výzvu zaměřenou na COVID‑19 pro Agenturu pro zdravotnický výzkum ČR, kterou bych rád zkusil dotáhnout do konce.

 

  • V čem mohou vědci v boji s pandemií přispět?

Díky výzkumným aktivitám samozřejmě generují nové poznatky, jež slouží i jako podklad pro rozhodovací procesy, které epidemiologové následně mohou využít pro zavádění protiepidemických opatření. Odborné práce třeba opakovaně potvrzují protektivní efekt roušek. Nicméně je asi potřeba si upřímně přiznat, že spousta zásadních otázek zůstává dosud nezodpovězených nebo nejsou zodpovězeny uspokojivě. Například jaký typ imunity virus SARS‑CoV‑2 vyvolává? Jak dlouhé má trvání? Jaké je spektrum dlouhodobých zdravotních následků nemoci COVID‑19? Lze je predikovat? A pokud ano, lze jim předcházet? Když pomineme rizikové faktory, jako jsou obezita, hypertenze či diabetes, je možné předpovídat průběh nákazy novým typem koronaviru? Máme před sebou proto ještě spoustu otázek týkajících se nejen epidemiologie, ale i diagnostiky a léčby, na které musíme hledat odpovědi. Z poslední doby mimo jiné rozporuplné výsledky klinických hodnocení remdesiviru.

 

  • Jedna z věcí, na níž se výzkumníci podílejí, je vývoj vakcíny proti COVID‑19. Zdá se, že některé přístupy jsou nadějné a že by očkovací látka mohla být k dispozici ještě letos. Jak se na to díváte?

K vakcíně se zcela logicky upínají obrovské naděje, protože je to asi jediná cesta, která nám snad v dohledné době umožní návrat k normálnímu životu. Celosvětově se očkovacích látek proti COVID‑19 testuje mnoho. Podle informací ministerstva zdravotnictví naše republika nakoupí 3 miliony dávek oxfordské vakcíny, která patří mezi několik málo z těch, jež jsou ve vývoji nejdále, tj. ve třetí fázi klinického testování. Jedná se o vakcínu vyvinutou společností AstraZeneca ve spolupráci s University of Oxford, která je založena na použití oslabeného adenoviru nesoucího gen pro spike protein SARS‑CoV‑2. Aktuálně se však dá jen velmi těžko předjímat, jak studie nakonec dopadne, jak dlouhá bude imunizace a podobně. Naše snahy v ČR jsou založeny na principu emergentní inaktivované vakcíny, který je univerzálně využitelný pro jakýkoli patogen. Zdá se, že pilotní testy, které už proběhly, vypadají minimálně z hlediska proveditelnosti jako funkční.

 

  • Měli jsme se cestou vývoje vlastní vakcíny vůbec vydávat?

To je spíše otázka strategická. Nejen v souvislosti s onemocněním COVID‑19, ale obecně bychom se měli zamýšlet nad tím, zda by ČR – a ostatně v podstatě jakákoli jiná země – do budoucna měla mít svoje kapacity na to, aby byla schopna rychle reagovat na přítomnost jakékoli nákazy či epidemie. Tudíž zda by měla být schopna si minimálně pro své vlastní potřeby vyrábět emergentní vakcíny.

 

  • Pozice vládního zmocněnce pro vědu a výzkum ve zdravotnictví je nová, proč jste do toho šel?

Kromě toho, že se zdravotnickému výzkumu aktivně věnuji už téměř dvacet let, podílím se také na jeho organizaci a hodnocení kvality na národní úrovni. Několik let funguji jako předseda panelu Nádorové choroby Agentury pro zdravotnický výzkum ČR, dále zastávám funkci místopředsedy jednoho z odborných panelů Grantové agentury ČR a spolupracuji rovněž s Radou pro výzkum, vývoj a inovace. Zde působím jako místopředseda odborného panelu pro oblasti lékařských a zdravotních věd v rámci Metodiky 17+, která má za úkol hodnocení výzkumných organizací a jejich výsledků. Díky všem uvedeným aktivitám mám český biomedicínský prostor poměrně dobře zmapován a věřím, že získané zkušenosti zúročím i na pozici vládního zmocněnce.

 

  • Očekává se, že předložíte národní koncepci zdravotnického výzkumu. Proč by měla vzniknout a co bude jejím cílem?

Národní koncepce pro vědu a výzkum ve zdravotnictví již existuje, byla schválena vládou v roce 2014 s platností do roku 2022. Takže připravovaný nový dokument na tuto koncepci pravděpodobně naváže. Nicméně strategických materiálů české vlády, které vymezují vědu a výzkum ve zdravotnictví, máme v naší republice více a není úplně snadné se v nich zorientovat. Například jsou to program na podporu zdravotnického aplikovaného výzkumu pro období 2020–2026, na jehož základě se vypisují soutěže Agentury pro zdravotnický výzkum, nebo Národní politika výzkumu, vývoje a inovací ČR 2021+.

Víceméně všechny strategické dokumenty vycházejí především z toho, že definují určité prioritní oblasti. Pokud do nich ale nahlédneme blíže, zjistíme, že dané okruhy pokrývají de facto celou biomedicínu. Je otázkou, zda to je ten správný směr. Osobně si myslím, že prostor pro zlepšení tady je a že nelze shora určit prioritní směry a pak od systému vyžadovat, aby v nich prováděl výzkum. Naopak, nejdříve bychom měli identifikovat, v čem jsme opravdu dobří, a až poté formulovat priority. ČR je skutečně malá země a nemůže si dovolit provádět výzkum ve všech myslitelných odvětvích medicíny.

 

  • A v čem jsme v ČR dobří?

Historicky v celé řadě věcí. Zmínil bych se třeba o profesoru Holém a medicinální chemii, kde jsme určitě na špičce. Velkou tradici má rovněž výzkum zaměřený na nádorovou biologii, neurovědy, v klinických vědách je pak v popředí kardiologie, hematoonkologie a mnoho dalších významných oborů. Jsme velice dobří také v pokročilé molekulární diagnostice či biomateriálech a tkáňovém inženýrství. Slibně se rozvíjí i oblast eHealth a telemedicína. Cílem pro následující měsíce je proto zmapovat současný stav a definovat, kam se bude náš biomedicínský výzkum ubírat.

 

  • Budete tedy na předchozí koncepci skutečně navazovat?

Asi nebude úplně možné se tvářit, že žádný strategický dokument nikdy neexistoval. Ale jak říkám, chtěl bych se vyhnout cestě, která bude z hlediska definice priorit vědy a výzkumu v tuzemském zdravotnictví „všeobjímající“.

 

  • Jakou roli bude hrát spolupráce s ministerstvem zdravotnictví a Agenturou pro zdravotnický výzkum ČR?

Pro všechny aktivity, které budu jako vládní zmocněnec vykonávat, bude ministerstvo zdravotnictví klíčovým partnerem. Nicméně ne jediným. Proto je nutná koordinační činnost na všech úrovních. Jako resort se ministerstvo zdravotnictví podílí na podpoře vědy a výzkumu ve dvou naprosto zásadních rovinách – formou institucionální podpory a formou účelových dotací cestou Agentury pro zdravotnický výzkum. Pro ně existuje již zmíněný program na podporu zdravotnického aplikovaného výzkumu.

Navíc je však u nás biomedicínský výzkum financován i nezávislými partnery, jako jsou Grantová agentura ČR nebo Technologická agentura ČR, a pak také z evropských fondů prostřednictvím ministerstva školství, případně infrastruktur, které jsou rovněž v jeho gesci. Všechny tyto instituce jsou ale v pomyslném pořadí až na druhém místě, protože hlavním implementátorem a naplňovatelem strategického vládního dokumentu je samozřejmě Rada pro výzkum, vývoj a inovace. To znamená, že i její zástupci budou stěžejními partery při všech diskusích o prioritních oblastech.

 

  • To je poměrně hodně hráčů ke koordinaci.

Určitě ano, ale každá z uvedených institucí hraje v celém systému trochu jinou roli. Pokud se budeme bavit o grantových agenturách, pak by měla být spolupráce v principu snadná, protože půjde o to definovat věcný obsah grantových výzev, aby byly v souladu s danou koncepcí. V případě rady vlády už je to pak trochu složitější…

 

  • Budete koordinovat i spolupráci s průmyslovými partnery?

Myslím si, že je to v zájmu všech zúčastněných. Propojení akademického sektoru se soukromým je klíčové, zejména mluvíme‑li o aplikovaném výzkumu. Podpora vazeb s lokálním průmyslem, biotechnologickým či farmaceutickým, je tedy velice důležitá a jsem přesvědčen, že úroveň spolupráce zdaleka ještě není taková, jaká by mohla být.

Je ale potřeba si také uvědomit, že vědecko‑výzkumné zájmy průmyslu a akademiků budou vždy trochu odlišné. Soukromý sektor se bude s maximální intenzitou věnovat především onemocněním s vysokou incidencí, která jsou zároveň spojena s velkými toky peněz do diagnostiky i léčby. Na druhé straně ho nikdy moc nebudou zajímat vzácné choroby, kterými trpí jednotky lidí ve statisících a jež ovšem nejsou o nic méně závažné. Ty budou naopak doménou právě akademického výzkumu. To ovšem neznamená, že by zkušenost z průmyslu neměla být pro akademické pracovníky důležitá pro jejich kariéru.

  • Pokud koncepce zdravotnického výzkumu vznikne, jak budete monitorovat naplňování jejích cílů?

Asi to úplně jednoduše říci nejde, protože metriky pro hodnocení kvality výzkumu jsou obecně velmi problematické. Pravděpodobně ale budeme moci v mnoha ohledech vycházet z Metodiky 17+.

 

  • V posledních letech v ČR vzniklo za podpory evropských dotací několik center excelence (např. BIOCEV, CEITEC, ICRC, ELI Beamlines), která mají k dispozici nejmodernější technologie a ke spolupráci přitáhla i zahraniční výzkumníky. Často se ale hovoří o jejich udržitelnosti do budoucna. Dokázala podle vás už plně využít svůj potenciál a budou skutečně udržitelná?

Ano i ne. Nebudu konkretizovat, když se ovšem podíváme na profily jednotlivých center excelence, zjistíme, že některá jsou opravdu živoucími výzkumnými institucemi a letošní ukončení národního programu udržitelnosti nevnímají jako zásadní problém. Jsou totiž ekonomicky soběstačná a díky účelové podpoře, kterou získávají individuálními granty svých vědců, naprosto bez problémů mohou fungovat dál. Oproti tomu některá centra bohužel v takové kondici nejsou a stále se dožadují další a další ekonomické podpory, která už není systémová a jejich neudržitelnost v podstatě pouze protahuje. Je otázkou, zda by taková pracoviště měla v současné podobě setrvávat a zda spíše neuvažovat o jejich restrukturalizaci. Například o začlenění pod jiné instituce či univerzity, využít to dobré, co je funkční, a neudržovat při životě to, co funkční není. Asi je možné si jen stěží představit, že pokud budou tato centra dotována dalšími nesystémovými prostředky, v horizontu dvou, tří let se stanou ekonomicky nezávislými.

 

  • Měla by do budoucna vznikat nová podobná centra?

Jednu ze smysluplných cest vidím spíše ve vzniku národních výzkumných ústavů, jako je například americký National Cancer Institute, kdy není potřeba stavět další budovy a infrastrukturu, ale jde o propojení excelentních pracovišť, která deklarují určitou kvalitu a existují pod danou značkou. Takové sítě se na národní úrovni pochopitelně mohou rozvíjet nejen v oblasti nádorových onemocnění, ale i dalších chorob, a mohly by pro ně být dedikovány určité formy speciálních dotačních programů. Jsou to ale spojité nádoby právě s ohledem na mapování a hodnocení aktuálního stavu biomedicínské vědy a výzkumu v různých oborech.

 

  • Daří se přilákat k vědě mladé mozky?

Těžko říci, co je optimum, tudíž jak daleko se od něj pohybujeme. Domnívám se, že univerzity pro přilákání mladých lidí k přírodním vědám dělají poměrně dost – vznikají juniorské akademie či další jiné motivační programy, které cílí už na žáky základních škol nebo středoškoláky. V globálu to však zatím takový dopad ještě nemá. Zkrátka existují obory, jako je například IT, které jsou aktuálně vnímány prioritně a kterým se nadané děti věnují raději. Nemyslím si ale, že bychom měli nedostatek mladých chytrých lidí. To určitě ne. V biomedicínské vědě a výzkumu jich máme stále dost. Důležitá je samozřejmě mobilita a cestování, jež jsou zvláště nyní hodně problematické. Uvidíme, jak dlouho bude tento stav trvat.

 

  • A jak se daří atrahovat zahraniční vědce?

To souvisí zejména s kvalitou každého jednotlivého výzkumného pracoviště. Pokud je dobré a má co nabídnout nejen z hlediska personálního, ale i technologického, pak to zase tak obtížné není – a přispívá k tomu i existence zmíněných center excelence. Dostat k nám dnes schopné zahraniční vědce je určitě snazší než třeba před deseti lety, byť má ta situace daleko k tomu, aby byla optimální. Což souvisí se spoustou objektivních faktorů, které prostě nelze ovlivnit. Kromě toho, že na našich univerzitách pořád nemáme nositele Nobelových cen, tak i možnosti finančního ohodnocení mají svoje limity.

 

  • Má před sebou česká (bio)medicínská věda nějaké výzvy?

Řekl bych, že je ve velice dobré kondici, takže před ní žádné zásadní výzvy, podle mého názoru, nestojí. Ovšem jako v kterékoli jiné zemi mohou věda a výzkum obecně čelit propadu ve financování, ke kterému může dojít kdykoli. A bohužel v současné společenské situaci, kdy procházíme koronavirovou krizí, toto riziko reálně hrozí. Zatím ovšem žádnou konkrétní podobu nemá a třeba k naplnění obav, jež někteří vědci v daném čase mají, nedojde.

 

  • Pokud by k propadu ve financování došlo, co by se s tím dalo dělat?

Obávám se, že je to jedna z otázek, na které se dá odpovědět jen velmi těžko.

 

  • V evropském, resp. světovém kontextu si tedy ČR stojí dobře?

V oblasti biomedicíny určitě ano. Hovoří pro to ostatně i hodnocení Metodiky 17+. Celosvětově jsme na tom jednoznačně dobře. V kontextu evropských zemí jsme na tom v klinickém výzkumu zcela srovnatelně, nicméně je potřeba si uvědomit, že v tomto případě se hodně uplatňují data publikovaná z klinických hodnocení třetí fáze, kde je intelektuální přispění českých autorů často jen minimální. Ne vždy, ale mnohdy ano. Co se týká základního výzkumu v biomedicíně, pak za Evropou lehce zaostáváme, nicméně opravdu jen v nízkých jednotkách procent. Pokud bychom měřili zastoupení významných publikací podle Web of Science, spadajících do horního decilu a prvního kvartilu časopisů s vysokým impakt faktorem, pohybujeme se na podobné úrovni.

 

  • Osobně se vědecko‑výzkumným aktivitám věnujete už dlouhodobě. Na co konkrétně se zaměřujete a jakých výsledků, kterých jste se svým týmem dosáhl, si ceníte nejvíce?

Od samotného počátku se zabývám výzkumem v molekulární onkologii, a to především v rovině aplikované. Tudíž s případným přesahem do klinické praxe, většinou se zaměřením na personalizaci protinádorové léčby. Mou hlavní výzkumnou náplní je hledání nových biomarkerů, které by u pacientů s různými typy malignit umožnily lépe definovat individuální terapeutické plány. Největší radost mi dělají výsledky, které se už přiblížily běžné praxi. Příkladem může být neinvazivní diagnostika kolorektálního karcinomu z krve, kdy náš patent nyní licencovala tuzemská společnost BioVendor a na jeho základě vyvíjí certifikovanou diagnostickou soupravu. Také se nám podařilo identifikovat marker, jenž umožňuje predikovat léčebnou odpověď na terapii monoklonálními protilátkami proti receptoru EGFR u metastatického kolorektálního karcinomu. Zde už máme rovněž prototyp diagnostické soupravy, přičemž Masarykův onkologický ústav koordinuje multicentrickou klinickou studii RASMIR, ve které náš inovativní biomarker slouží ke stratifikaci pacientů do jednotlivých léčebných ramen.

 

  • O jaký biomarker se jedná?

Analyty, se kterými pracujeme, patří do skupiny nekódujících RNA. V obou zmíněných případech jde o mikroRNA.

 

  • Nedávno jste se stal přednostou Biologického ústavu LF MU, učíte vysokoškoláky, vedete výzkumnou skupinu v CEITEC, dlouhodobě působíte jako vědecký tajemník MOÚ… Budete to spolu s funkcí vládního zmocněnce všechno stíhat?

V životě – jak pracovním, tak soukromém – jsem měl vždycky rád komplexnost a pestrost. Proto věřím tomu, že všechny mé činnosti se vzájemně doplňují a obohacují, takže jsou si v konečném důsledku prospěšné. Problém současné vědy podle mě často spočívá právě v tom, že jsme někdy až příliš ponořeni v detailu a nejsme schopni vnímat širší kontext, který je velice důležitý. Já se o to celoživotně snažím a doufám, že se mi to daří.

 

  • Najdete si čas i na relax – třeba na své oblíbené fotografování nebo básnění?

To už bohužel dlouho ne. Přiznám se, že při všech činnostech, které teď vykonávám, se snažím veškerý volný čas trávit s rodinou.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…