Politika je svinstvo. Je?

Běh historie se urychluje. Od podepsání mnichovského diktátu 29. září 1938 to trvalo pět a půl měsíce, než se dovršila katastrofa, která byla jeho následkem a Hitler „navštívil“ Hradčany jako své dobyté území. Období oněch pěti měsíců se pak začalo říkat druhá republika. Byl to čas hanby. Pořádaly se štvanice na demokratickou elitu národa, hledali se „viníci“, sílil antisemitismus a triumfovala česká fašistická spodina.

Tentokrát nebylo zapotřebí pěti měsíců. Od 24. března uplynulo 16 dní a máme nového předsedu vlády, kterého nikdo nezvolil a jenž bude jmenovat ministry, o jejichž jménech jsou jen dohady. S jedinou výjimkou: ve vládě nesmí být civilizovaným světem respektovaný ministr zahraničí. Nejúspěšnější, jakého jsme kdy měli. Vládnout budou úředníci dosazení neprůhlednými mechanismy zákulisních jednání, na jejichž konci je premiér, který prohlásil, že si od nikoho nic diktovat nedá.

Letos na Nový rok nastalo hvězdné období českých dějin. Nejenže jsme se vrátili jako plnohodnotný člen do rodiny svobodné a demokratické Evropy. Ona, spoléhajíc se na naši politickou vyspělost, pověřila nás na půl roku, abychom ji zastupovali a vedli. Navíc máme na EU nezávislou záruku bezpečnosti, která se opírá také o USA. Nikdy nebyla naše bezpečnost zaručena lépe než členstvím v NATO.

Český zlatý věk, Aetas aurea, skončil brzy. Podrazili jsme nohy sobě a koneckonců, i Evropě. Světově globalizované veřejné mínění ústy prestižních komentátorů hovoří jasně. Naše předsednictví EU de facto skončilo pádem Topolánkovy vlády. Aby se předešlo jakémusi abstinenčnímu syndromu, budeme mít do 9. května poloviční dávku slávy, významu a odpovědnosti za Evropu.

Budeme mít jednu vládu úředníků a jednu vládu na odchodnou. Pro EU budeme provozovat zájezdní hostinec. Budeme zajišťovat ubytování a stravování pro evropské představitele, kteří se budou u nás scházet. Zbude-li na to čas, budou se seznamovat s naší kulturou – především ovšem minulou, zhmotnělou v památkách po předcích.

Kulturní cestu dopředu, do budoucnosti , něčím podobným Kaplického blogu ukazovat nebudeme. Dodáme ovšem také úředníky, kteří budou předsedat zasedáním, aniž by měli politické pravomoci do řešených problémů zasahovat.

Můžeme mudrovat o české povaze. Jako profesionál vím, že existenci specifických národních charakterů se nikdy nepodařilo vědecky prokázat. Nikdo neprokázal, že Skotové jsou lakomější než Nizozemci nebo že se na Krétě víc lže. Neznamená to, že chování lidí nemůže být ovlivněno tradičními názory, pamětí národa. Lidé ve společenstvích spjatých sdíleným osudem se chovají podobně. To je determinováno mémy a daleko méně geny.

Budeme rádi švejkovat v irské hospodě, kde někdo začne citovat Švejka, když se dozví, že jsme Češi. Neradi se přiznáme, že moc nerozumíme hudbě, když nás v Japonsku pozvou na koncert, na jehož programu je některé ze Smetanových kvartet a vzdělaný hostitel nás chce poctít citátem à la V hudbě život Čechů nebo Čechy jsou konzervatoří Evropy. Rádi vklouzneme do krunýře představy, kterou o nás ve světě mají, je-li nám to ku prospěchu, i když nás ten krunýř bude tlačit. Hlavně tehdy, když si myslíme, že nám tato představa lichotí. Jindy se můžeme bičovat tradicí vytvořenou zrádcovskou interpretací smrti Otakara II. na Moravském poli nebo bratrovražednou tradicí bitvy u Lipan.

Naše chování se může také přizpůsobovat tradici Vítězného února, kdy se jistý Klement Gottwald oháněl Hradem, kde mu pan prezident republiky sdělil, že demisi nekomunistických ministrů přijal. Hledat nějaké podobnosti mezi tehdejší situací a dneškem je jistě přitažené za vlasy. Přesto mi naskakuje husí kůže při vzpomínce, jak se tehdy vylévala špína. Jak se všude, na všech úrovních společenské hierarchie našli lidé zakládající nebo vstupující do akčních výborů Národní fronty. Od vedení politických stran, rektorátů univerzit a výborů uměleckých svazů až po závodní odborové rady krejčovských salonů nebo malých výroben sýrů.

Jsem si dobře vědom nesouměřitelnosti významu tragických událostí, které jsem zmínil, a významu březnového pádu naší vlády. Byl bych rád, kdyby historie shledala mé přirovnání jako pateticky směšné.

Ohlas nynějších událostí v hlavách lidí, dopad na jejich postoje k politice však směšný není. Už zase slyším to zklamané „proto jsme klíči nezvonili“, anebo dokonce nostalgické „to za bolševika nebylo“. Znovu mě napadá výrok osmdesátileté paní s mírně pokročilou Alzheimerovou nemocí. O pár rodinných šperků ji okradli dva slušně oblečení, velmi milí a zdvořilí pánové, kteří u dveří její garsoniéry zazvonili a ptali se, zda nemá nějaké staré pohlednice. Vykupují je do své sbírky. Jistě bude mít nějaké, které pro ně budou zajímavé. Čím starší, tím lépe. Když jí její syn vyčítal, že si přece musí dávat pozor a nesmí tak důvěřovat lidem, řekla důstojně a důrazně: „Přece nebudu v osmdesáti letech měnit názor na lidi kvůli dvěma lumpům.“

Napadá mě, že vlastně nevím, zda lumpů v politice je převážná většina. Nemusí jích být ani moc. Lumpové, mediálně opakovaně zviditelňovaní, vystupují jako smetana – nebo spíš smetánka – nebo ještě výstižněji jako sebranka na hladinu rybníka s českým podmáslím. Média přece nepíší o něčem, co dobře funguje, co je všední, samozřejmé. Prodávají se senzace vyvolávající závist, strach a odpor.

Nemusí se přece psát o tom, že pendolino začalo jezdit na minutu přesně nebo že tým chirurgů, sester a instrumentářek, techniků a anesteziologa strávil na sále šest nočních hodin, aby někomu zachránili nohu. Psalo by se o tom s velkým gustem teprve tehdy, kdyby u operované fotbalové celebrity došlo k pooperační komplikaci, protože asistující sestra neutřela včas pot z čela chirurga. Kapka spadla na steh sešívané rány. Rána se v tom místě hojila per secundam a fotbalista bude mít nad kolenem viditelnou jizvu.

Jeho mladičká partnerka prohlásila, že bude chirurgickou kliniku žalovat o náhradu škody. V té souvislosti bude ovšem zmíněn nekřesťansky vysoký plat šéfa kliniky ve srovnání se starobními důchody nebo podporou v nezaměstnanosti.

Vědět o lumpech v politice není nakonec chyba. Příště je nemusíme volit. Jen by neměli mít možnost zmanipulovat výběr lidí na kandidátní listiny. Nebo svým chováním přispět k mínění, že je to vlastně jedno, kdo bude zvolen. Stačilo by znechutit politiku natolik, abychom k volbám nešli.

Člověku přibývají denně v hippocampu tisíce nových neuronů. Spontánně. Nejsou-li využity pro náročnou duševní činnost, brzo zanikají. Myšlení je náročná duševní aktivita. Víme dokonce, že myšlení bolí. Že by se Češi báli bolesti víc než příslušníci jiných národů? 

Doc. MUDr. Oldřich Vinař, DrCS.

Medical Tribune