Pomůže někomu právo na druhý názor?

Právě jsem v tisku zaznamenal sérii článků na téma „právo na druhý názor lékaře“. Věc zdánlivě logická a potřebná, v některých zemích dokonce zakotvená v legislativě, což zmíněné články zdůrazňují a požadují i u nás. Jenže: jsme v zemích Koruny české, kde má reálný život svá specifika. Jedním z nich je, že čeští lékaři jsou většinou značně přetížení a ne vždy dobře placení, z čehož plyne určitá rezervovanost při přijímání nových pacientů a práce navíc vůbec. Dokážu si představit, že v zemi, kde lékaři usilují o získání nových pacientů, je pro ně výhodné a žádoucí, aby jim pojišťovna proplatila i vyšetření pacienta, který pouze žádá o radu.

Potom ani nemá smysl otázka, zda vedle práva pacienta na druhý názor má také lékař povinnost tento názor vyslovit a podepsat. Jenže převedeno do našich poměrů – musím se otázat, zda bych jako zubní lékař měl mít povinnost poskytovat písemně závazný posudek k otázkám typu: „Paní doktorka XY mi ten zub chce vytrhnout. Myslíte si, že opravdu musí ven?“ Předem prohlašuji, že se podobným situacím budu snažit zdaleka vyhnout. Má práce – pro niž mám kvalifikaci a která mě živí – totiž spočívá v něčem úplně jiném a tak tak stíhám vše, co bych na tomto poli stihnout měl.

Nemohu si pomoci, ale ony záhadné snahy mi ze všeho nejvíce připomínají úsilí vylomit otevřené dveře. Jestliže je u nás pacient nespokojen s metodami svého lékaře, nic a nikdo mu přece nebrání v tom, aby to zkusil jinde, což se běžně děje, jak můžeme vidět téměř každý den. A tak mi pořád hlavou vrtá výraz „právo“. Vyvolává trošku dojem, že se zde děje nějaké do nebe volající bezpráví (na němž se my, lékaři, mlčky podílíme) a že nadešel čas, aby je někdo už konečně napravil a vyčistil ten Augiášův chlév. Někdo se snaží ještě více vecpat mezi lékaře a pacienta a určovat oběma, jak se mají chovat. Někdo, kdo se snaží veřejnosti zatajit, že lékaři většinou nejsou hloupí, a když si s něčím nevědí rady, problém zcela přirozeně konzultují s kolegy.

Věc má ještě jeden aspekt. V medicíně vždy platilo nepsané pravidlo, že kdo stanoví diagnozu, měl by také zajistit následnou léčbu; buď sám nebo nasměrováním pacienta na příslušné konkrétní pracoviště. Obávám se, že pokud budeme pouze vyslovovat názory, budou labyrintem českého zdravotnictví bloudit zoufalí, několik odborných názorů vlastnící pacienti, jež ale nikdo nebude chtít léčit, protože si každý připomene známé přísloví „mnoho psů zajícova smrt“.

Zdroj: MT