Pooperační péče v Motole z pohledu pacienta lékaře

Motolská nemocnice je aktuálně v kursu. Na televizi Prima má vlastní pořad a ředitel této nemocnice nyní zastává funkci „zimního“ ministra zdravotnictví a staví se do funkce „Velkého ochránce pacientů“ proti zlým doktorům, co chtějí mít zaplaceno za svoji práci. Je vidět, že manažerské myšlení a politické myšlení může v jedné osobě fungovat zcela nezávisle.

Nedávno jsem byl pacientem v nemocnici Motol, a když je tato nemocnice nyní tak v hledáčku médií, svěřím se vám se svými veselými zážitky z této nejlepší nemocnice v ČR.

Nejprve chci zdůraznit, že samotný operační výkon byl zcela v pořádku. Kvalita operatérů v Motole je opravdu na špičkové úrovni, ale jiné věci prostě už tak špičkové asi nejsou.

Nejprve jsem šel s papíry do přijímací kanceláře. Bylo tam tak narváno, že jsem si řekl, že v tomhle davu opravdu čekat nemusím. Podíval jsem se na pracovní dobu přijímací kanceláře a naplánoval jsem, že přijdu hodinu před „zavíračkou“. Přišel jsem a před dveřmi kanceláře byl klid, tak jsem se posadil na chodbě na sedačku a čekal jsem, že z kanceláře někdo vyjde a pozve mě dál. Čekal jsem a ono nic. Když už měla pracovní doba přijímací kanceláře skončit za pět minut, šel jsem se podívat na dveře, zda tam není nějaký vzkaz. Nebylo tam nic. Tak jsem se šel zeptat sestry z kartotéky naproti. Nevěděla vůbec nic. Trochu jsem tedy z toho měl stress a nevěděl jsem, koho se dovolat. Administrativní pracovnice nakonec přece jenom přišla a já byl řádně přijat.

Šel jsem na pokoj. Neskutečně malý. Tři lůžka, tři noční stolky nacpané na sebe, malý prostor před postelemi, místa jak v sovětském kosmickém přistávacím modulu. Kvitoval jsem s povděkem, že mám elektrické nastavovací lůžko a říkal jsem si, že se mi to bude po operaci hodit. Ráno před výkonem proběhla vizita a operatér se jen tak mimoděk zeptal, zda jsem si operaci nerozmyslel, že by se jim uvolnil sál. Asi to byl jeho specifický druh humoru, ale mě jeho poznámka rozhodila a poprosil jsem personál, zda bych se mohl telefonicky s operatérem před samotným výkonem ještě spojit a zeptat se, jak to doopravdy myslel. To se mi nepovedlo a ani nebyla od personálu nějaká snaha vidět, aby se to povedlo. Čili jsem na operaci nešel v úplné psychické pohodě.

Když jsem se vrátil na pokoj a probudil jsem se z narkózy, chtěl jsem si nastavit lůžko. Jenže ouha. Náhle jsem měl nepolohovatelné lůžko. Jak konstatovala posléze staniční, lůžko jim na sále zaměnili. Já jsem na tu záměnu doplatil, někdo zase získal. Taková „operační lůžková motolská loterie“. Měl jsem opravdu po operaci strašné bolesti, ale když jsem prosil sloužící sestru o analgetika, setkal jsem se z pohledem, který mi jasně naznačil, ať zalezu a neotravuji. Že jsem lékař, dokonce i bývalý chirurg, mi vůbec nepomohlo. Původně jsem si chtěl nějaké „zobání“ přinést, pak jsem si řekl, že to není správné. Příště si už přinesu vlastní analgetika, ať mi zase není trapně.

Když bylo jídlo, pleskla mi Ukrajinka na stolek maso s knedlíky. Nemohl jsem po operaci používat nůž a potřeboval jsem, aby mi někdo maso nakrájel. Absolutní nezájem. Tak jsem to maso nějak rozšmelcoval vidličkou a najedl jsem se. Musím říci, že jsem toto oddělení opouštěl opravdu rád a co nejdříve.

Pak jsem byl hospitalizován na spolupracující rehabilitaci a to bylo úplné nebe. Neskutečná spokojenost. Všechno to bylo hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, žádný nadstandard jsem nepřiplácel a přitom takové rozdíly.

Moji starší pacienti z domovů seniorů mě často prosí, ať je neposílám do nemocnice, že tam nechtějí, že se tam k nim špatně chovají. Nevím, jak si moc vymýšlí, ale asi na tom něco bude. Rozhodně, když pacientku odešleme bez dekubitu a z nemocnice, kde měla mít lepší ošetřovatelskou péči, se s dekubitem vrátí. A to je, bohužel, poměrně častý případ.

Zdroj: www.tribune.cz