Postgraduální vzdělávání 2020 aneb Jak pejsek s kočičkou pekli dort

To na úvod, aby nedošlo k zmatení pojmů, protože zmatků v předatestační přípravě je neúnosně mnoho. Na programu 56. schůze Výboru pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (19. února 2020) byly kromě projednávání preventivních programů a informace o protihlukovém opatření na Autodromu Most dva zajímavé body: Postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví a s tím úzce související další bod Akreditace a připravenost LF na organizaci zkoušky po kmeni.

Lékařské fakulty jsou na zkoušky po kmeni připraveny

Jednodušší je problematika zkoušek po kmeni, na které jsou podle slov profesora Jana Šrhy, který zastupoval jako host akademickou půdu v tomto tématu, fakulty plně připraveny, a to jak v jarních, tak v podzimních termínech. Přítomní mladí lékaři podotýkali, že náplň zkoušky po kmeni neodpovídá reálné praxi, kterou ve svém zdravotnickém zařízení vykonávají. Za náplň zkoušky jsou podle MZ odpovědny akreditační komise, které jsou složeny ze zástupců odborných společností, komory a fakult. Závažnější a legislativně neřešenou otázkou jsou kompetence lékaře po kmeni. Na to, zda mají být upraveny vyhláškou, nepanuje jednotný názor. V praxi se podle diskutujících uplatňují různé postupy: školitel může písemně svému školenci potvrdit určité kompetence, jinde jde o místní úzus „práce pod dohledem“. Jak je po dlouhou dobu známo, mnozí mladí lékaři se se svým školitelem za celou dobu předatestační přípravy nemají možnost osobně seznámit. Jak slíbila předsedající schůze profesorka Věra Adámková, toto téma bude ještě projednáno na seminářích.

Atestační příprava podle ukvapeného zákona

Ti, jichž se toto téma týká, a ti, kdo problematiku sledují, si pamatují vzrušené debaty kolem novelizace zákona č. 95/2004 Sb. z roku 2017. Tak se asi mohlo stát, že v diskusi a mnohdy doslova v boji o zařazení mezi základní atestační obory unikla pozornosti nutnost sjednocení metodiky – tedy definice přístupu mladého lékaře k základnímu specializačnímu vzdělávání. Základní roli by tu měl hrát školitel z akreditovaného pracoviště.

Snad tvůrce novely omlouvá skutečnost, že teprve od roku 2018 máme fungující registry, kde lze zjistit, kolik máme akreditovaných pracovišť, kolik lékařů má atestaci a oprávnění školit. Do původní novely z roku 2017 přidal každý, co právě považoval za důležité, aniž někdo zrevidoval, zda zákonné požadavky jsou v praxi uskutečnitelné. Týká se to minimálně počtu oprávněných školitelů, akreditovaných pracovišť a v mnoha oborech i počtu výkonů. Sečtou‑li se požadavky na místa školenců – lékařů zařazených do předatestační přípravy a na dobu, po kterou v této přípravě setrvají, pak lze jednoznačně určit, kolik je zapotřebí školitelů a akreditovaných pracovišť, přičemž nikdo nechce zpochybnit, že agenda kolem žádostí o akreditaci a její vyřízení není jednoduchá a je zatížena nejen značnou administrativou, ale i chybnými údaji. Tak se dostáváme do začarovaného kruhu: není dostatek prostoru pro získání atestace, protože nejsou akreditovaná pracoviště, a akreditaci nelze získat, protože pracoviště nemá dostatek kvalifikovaných školitelů.

Problematika je ještě komplikovanější u oborů, u nichž je v přípravě vyžadováno provedení určitého počtu výkonů. Není zcela raritní stav, že v celé ČR se neprovádí tolik výkonů, aby bylo možné po pravdě naplnit výkazy školenců k atestaci.

Dalším kritériem špatné dostupnosti získání atestace jsou částečné úvazky mladých lékařů na některých klinických pracovištích (toto téma nebylo na této schůzi probíráno, ale dobu k dosažení atestace významně ovlivňuje), čímž se doba potřebná k získání dostatečné praxe neadekvátně prodlužuje.

Zdálo by se, že při tvorbě náplně jednotlivých oborů si mnohé odborné společnosti neuvědomily, že v předatestační přípravě nejde o to vychovat špičkového superodborníka, ale lékaře, který dobře a spolehlivě zvládne rutinní práci. Na tom, aby se stal superspecialistou, bude pracovat další desítky let. A tak se může stát, že některé obory „vymřou“ na základě svých přemrštěných požadavků, protože jen zlomek zájemců se ke specializaci dostane. Mnohá pracoviště nebudou mít dostatek lékařů, protože nedosáhnou na akreditaci, tudíž nemohou vychovávat své lékaře. Tento fakt pak vede k tomu, že primář nedostatkového oboru v malé nemocnici dostává odměnu mnohdy vyšší než univerzitní profesor či přednosta kliniky. A to jen proto, aby byla zajištěna dostupnost zdravotní péče, o kterou by nám mělo jít především.

Kolem dveří, kde chladl dort, co upekli pejsek s kočičkou, šel zlý pes a ten dort sežral. Bylo mu špatně. Z této podoby postgraduálního vzdělávání a jejích důsledků v rámci stárnoucí populace i lékařů bude v budoucnosti špatně nám všem.

Zdroj: MT