Práce lékaře je na hraně mezi uměním a vědou

Krizi ve zdravotnictví se podařilo zažehnat. Jak se stavíte ke způsobu protestu, který lékaři zvolili, a k tomu, že jim ministr zdravotnictví ve velké části požadavků ustoupil?

Pan ministr Heger už prokázal své manažerské schopnosti při dvanáctiletém řízení hradecké nemocnice. Dokázal, že i velká fakultní nemocnice může fungovat, aniž by dostávala dotace. Díky němu se teď povedlo dosáhnout konsenzu tak, že nedošlo k vyhrocení péče o zdraví. S formou protestu LOKu jsem zásadně nesouhlasil a také se mi nelíbilo zúžení na finanční požadavky, ale nepodala se pomocná ruka k nutné reformě zdravotnictví.
Jsem zvědav, jak se LOK a lékařská komora zachovají, až se řekne, že v některém okrese, kde jsou tři nemocnice, se jedna změní na doléčovací ústav.
Pokud se proti tomu postaví, tak to bude pro mě velkým zklamáním. Doufám, že tak, jak byli razantní ve svých požadavcích, budou stejně razantně podporovat i další reformní kroky.

Souhlasil jste alespoň s některými požadavky, které LOK kladl?

Systém postgraduálního vzdělávání lékařů, který jsme pravděpodobně měli nejpropracovanější na světě, byl zlikvidován a nahrazen něčím, co staví mladého lékaře ještě pět let po promoci do nesvéprávné pozice. S tímto novým systémem nesouhlasím. Myslím, že ten starší byl podstatně lepší. To je jediné, co jsem byl ochoten podepsat.
Ale jinak přijít s takovými finančními požadavky a takovou formou protestu v době, kdy všem platy klesají, nepovažuji za správné a myslím, že jejich rétorika snižuje povolání lékaře na úroveň nádeníka. Já ho považuji za svobodné zaměstnání, které je na hranici mezi uměním a vědou.

Jednou ze stížností LOKu bylo také množství přesčasů.

Když chce někdo dělat kvalitní medicínu, tak ji nemůže dělat od osmi do půl čtvrté a zároveň chtít trojnásobek průměrné mzdy. Nikde na světě to tak není. Špičková medicína se dělá tak, jak ji pacient potřebuje. Když jsem byl v Dánsku, bylo mou povinností být k dispozici v nemocnici podle potřeby a služby na telefonu byly součástí platu.

Na co je podle vás potřeba se při reformách soustředit?

Na definování standardu a nadstandardu. Každá nemocnice si snaží přilepšit nadstandardními lůžky. Ke svému úžasu jsem zjistil, že jedna pražská nemocnice za nadstandard považuje, když pacient leží na třílůžkovém pokoji a toaletu má na chodbě. Za to si nechají platit. U nás je nadstandard, když pacient má svůj pokoj se sociálním zařízením, kuchyňskou linkou, televizí a internetem. Pokulháváme také třeba ve stravě.
Ve vyspělých západoevropských společnostech je samozřejmostí, že pacient v rámci své diety ráno dostane jídelní lístek a může si na celý den objednat, co bude chtít, a nic nepřiplácí.

Když se podíváte na naši nemocniční péči z pohledu pacienta, kde vidíte největší problém?

Dokud mi budou přátelé volat a říkat: "Můj strýček leží v té a té nemocnici, nemohl bys tam zavolat? Oni nám nic neřeknou a my nevíme, co s ním je," tak do té doby je v našem zdravotnictví něco velmi špatně. Když teď lékaři dostanou přidáno, měli by pacienti vyžadovat kvalitní péči. Jak už říkal pan Baťa, nalévat do systému peníze, aniž by z toho byl nějaký profit, je to nejhorší, co se může udělat.

Vyhrál jste ocenění Lékař roku. V čem se váš přístup liší od ostatních?

Ocenění si moc vážím. Když dostanete medaili od nějaké společnosti, tak to může být tím, že se znáte, ale tady to udělují pacienti. Mám tu výhodu, že jsem se kardiochirurgii učil ve Spojených státech. Tam byl důležitý vztah k pacientovi a ostatním lékařům.
To se snažím tady aplikovat už 20 let. Když jsem do IKEMu nastoupil jako mladý lékař, tak tehdejší přednosta a vrchní sestra chtěli, aby se i sestřičky chovaly hezky k pacientům. Aby chodily upravené a ošetřovatelská péče, která byla za minulého režimu někdy katastrofální, měla i za složitých podmínek úroveň. Důležité jsou i drobnosti.
Lékař by neměl chodit v ušmudlaném bílém oblečení, ale v civilu a bílém plášti. Pro pacienta je operace velká událost, a když dá lékař také oblečením najevo, že je i pro něj důležitá, vnáší to úroveň do vztahu.

Kolik let bývá pacientům, které operujete nejčastěji?

Populace stárne a s tím souvisí trend, že průměrný věk operovaných pacientů narostl. Za ta léta, kdy se v kardiochirurgii pohybuji, se zvedl z padesáti na šedesát pět let. Je normální, když operujeme osmdesátiletého člověka. Dříve jsme si říkali, jestli to v tomto věku vůbec má cenu, takže jsme pacienty po zdařilých operacích dlouhodobě sledovali. A oni pak žijí ještě řadu let, takže pokud máte možnost dát pět nebo sedm let spokojeného života, tak to znamená hodně. Před 20 nebo 25 lety operovat osmdesátiletého člověka nebylo myslitelné.

Před čtyřmi lety jste transplantoval srdce a plíce zároveň. Která operace ve vašem životě byla nejobtížnější nebo vás nejvíce poznamenala?

I nejjednodušší operace se může neočekávaně zkomplikovat, takže pak trvá hodiny, než pacienta stáhneme z nebíčka zpátky na zem. Operace, která ve mně zanechala hluboký dojem, byla první transplantace srdce. Do té doby jsem odoperoval stovky pacientů. Když jsem ale poprvé srdíčko vyndal a v hrudníku nic nebylo, jen cévy, to si budu pamatovat navždy. Časově nejnáročnější jsou operace, při kterých je třeba přerušit přívod krve do mozku.
Ten bez ní totiž za běžných okolností nevydrží déle než tři minuty. Dřív se proto pacient ochladil i na 17 či 18 stupňů Celsia a pak se může na tři čtvrtě hodiny zastavit oběh. Celá operace trvala i deset hodin. Dnes je trochu jiná technika, takže zákrok trvá pět či šest hodin.

Prováděl jste ještě někdy od roku 2007 dvojitou transplantaci?

Transplantace srdce a plic dohromady se už od té doby neopakovala, a to z prostého důvodu - nejsou dárci. Tenkrát měla ta paní velké štěstí, že se dočkala. Dárců na srdce strašně ubývá a orgány navíc musí do člověka pasovat - záleží na velikosti. Měli jsme několik kandidátů na operaci, ale bohužel zemřeli, než se dočkali orgánů. Kdybychom to seřadili, nejvíce dárců je na ledviny, pak na játra. Mnohem méně je dárců srdce, pak plic a vůbec nejmíň srdce a plic zároveň. Orgány totiž musí pocházet od jednoho člověka. Přemýšleli jsme o postupné transplantaci, ale bohužel to nešlo. Hledají se ale alternativní cesty například s umělým srdcem.

Má umělé srdce nějak omezenou dobu, po kterou ho může pacient mít?

Nemá. Model, který používáme, je už v USA schválený jako náhrada transplantace srdce. Takže pacienti, u kterých se transplantace nedá provést, mají umělé srdce natrvalo.
My si to zatím nemůžeme dovolit, protože umělé srdce stojí dva a půl milionu korun, takže ho používáme jako most k transplantaci srdce biologického. Máme pacienty, kteří s ním žili přes rok. Jediné, co s umělým srdcem není možné, je plavání. Když ale pacienta potkáte na ulici, nepoznáte, že jeho srdíčko nepracuje a místo něj má pumpičku.

Na podzim se v IKEMu otevřel hybridní sál.

Hybridní sál má pro pacienta tu výhodu, že se celé onemocnění vyřeší najednou a jednodušeji. Kombinuje se zde totiž chirurgický a rentgenologický přístup. Spolupracujeme také na vývoji nových modelů umělého srdce. Máme tady školicí centrum, takže k nám jezdí na školení doktoři nejen z Evropy, ale i Asie, aby dostali certifikát, že umělé srdce smějí používat.

Máte kromě medicíny nějaké další koníčky?

Mám pět vnoučat. Ta jsou mojí největší radostí - když jsou malinká, tak vám skočí kolem krku a jsou ráda, že vás vidí. To si člověk musí užít a věnovat jim vše, co může.

Denně chodíte běhat. Kolik kilometrů?

V pondělí žádný, to chodím plavat. Včera jsem běžel 12 kilometrů, ale je to různé. Střídám různé styly - někdy sprint, jindy vytrvalostní běh. Také jezdím na kole a teď poletím do Kanady na závody na běžkách. Bude to 53 kilometrů volnou technikou.

Takže se do důchodu příliš nechystáte?

Bohužel musím, ale je to těžké. Člověk je zvyklý na určitou životní úroveň a příjem. Kdybych teď šel do důchodu, tak bych měl asi 12 tisíc měsíčně. Dnes člověk v 65 letech není stařec, který má louskat buráky a koukat na televizi, ale chce žít a cestovat. Proto bych tu chtěl tři dny v týdnu pracovat i v důchodu, pokud mě tady nový šéf nechá. Ten bývalý sem chodí celých 20 let. Už sice dávno neoperuje, ale dochází na ambulanci. Odchod bude těžký, protože si člověk bude muset zvyknout na to, že je najednou bezvýznamný důchodce. Chtěl bych ve vedení zůstat alespoň do 65, ale záleží to na řediteli.

Dal byste lidem nějakou radu, jak si udržet zdravé srdce?

Pohyb a přiměřenou stravu. Někdy pacienti říkají: Vy se na mě budete zlobit, já kouřím.
A já říkám: Nezlobím se na vás. Čím bychom se živili, kdybyste nekouřili? Negativní reklama je někdy nejlepší.
Ale to, jak dlouho budeme žít, je dáno nejvíce geneticky. Nezdravým životním stylem si ale život můžeme výrazně zkrátit. Zdravým stylem si ho sice zásadně neprodloužíte, ale můžete změnit jeho kvalitu prodloužením aktivní části.
Někdo se v šedesáti sotva belhá a všechno ho bolí. Když jde na tramvaj, musí si ji často nechat ujet a čekat na další.
Pokud je sportu přiměřeně, tedy alespoň tři hodiny týdně, a nemusí to být žádný maratonský běh, tak člověk i v 65 letech vyběhne do čtvrtého patra, když nejezdí výtah, dožene tramvaj a nezadýchá se, když jde do kopce.

Valašský deník, MICHAELA KOUBOVÁ

---


---

KDO JE PROF. MUDr. JAN PIRK

- Narodil se 20. dubna 1948.
- Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze.
- V roce 1972 nastoupil na chirurgii do nemocnice v Nymburce.
- Od roku 1974 pracuje v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). Nejdříve byl chirurgem na Klinice kardiovaskulární a transplantační chirurgie, v roce 1991 se pak stal přednostou Kliniky kardiovaskulární chirurgie. Od roku 1995 je přednostou Kardiocentra.
- Stal se Lékařem roku 2009 v kategorii lékař lůžkového zařízení. O nejlepším lékaři hlasovalo téměř 40 tisíc pacientů.
- Je ženatý, má dva syny a pět vnoučat.


Vyšlo také v: Kroměřížský deník, Olomoucký deník, Prostějovský deník, Přerovský deník, Slovácký deník, Šumperský a Jesenický deník, Zlínský deník

Zdroj: Valašský deník