Přeskočit na obsah

Praktický lékař a jeho emoce

Následující text přinášíme jako ochutnávku z nové knihy Emoce v medicíně, kterou vydává v těchto dnech Academia medica Pragensis ve spolupráci s Českou lékařskou akademií (ČLA) jako sborník příspěvků, jež zazněly 25. až 27. listopadu 2010 v Karlových Varech na stejnojmenném mezioborovém kongresu ČLA. Ve svém příspěvku se MUDr. Marta Hotová zamýšlí nad tím, jaké emoce provázejí praktické lékaře při každodenní práci v jejich ambulanci.

Čtenáři mi snad odpustí jak první osobu jednotného čísla, tak narativní formu sdělení, jež v zájmu autentičnosti výpovědi do značné míry obětuje v této knize víceméně ustálenou formu. Začnu citátem: „Tatínek věřil, že jeho chlapská doktorská práce a srdce při léčení tolika nemocných, kteří dosud byli bez odborné péče, mu získají důvěru celého kraje.

Naše dětství provázely i hrůzy, děsy a třasy z krvácejících lidí, z výkřiku bolesti a stenů. Báli jsme se skříně s tatínkovými nástroji, kde nechyběly ani pilky. Ale k čemu pilky? A co to bylo: pitva?

Maminčin neklid, stálé vyhlížení z okna. A konečně! Nic se ti nestalo, tati? Ne, vrátil se šťastně aspoň pro tentokrát, neškrábl se, ani neporanil.

A tatínek vypravoval: No, vidíš, lidé křičeli: vražda! Když našli toho tuláka mrtvého v lese, hnil tam už nejméně týden, a byl to obyčejný zápal plic a otrava alkoholem. Teď má obec úmrtní list a může ho hned pohřbít. Jsem rád, byla to škaredá práce, pomáhal mi jen hrobař, pitval jsem na lavici, kolem márnice mračno lidstva.“

To byl úděl vesnického praktika Antonína Čapka, toho vesnického doktora, kterého známe z Krakatitu a z toho, jak na něj vzpomíná ve své knize „Moji milí bratři“ jeho dcera Helena Čapková.

Pan doktor Čapek si jistě na nedostatek stresu nemohl stěžovat. Znal nepochybně také všechny nepříjemné pocity provázející výkon lékařské praxe, pochybnosti nad určenou diagnózou, nejistotu nad zvoleným léčebným postupem, strach z výsledků léčby. Musel však mnohem více spoléhat na sebe, neměl k dispozici moderní lékařskou techniku.

Nemusel se sice učit účetnictví na počítači a hádat se s pojišťovnami o peníze (tehdy byla ekonomika lékařské praxe prozaicky jednoduchá a přímočará), ale jistě by nikdo z nás nevyměnil tyto nepříjemnosti za povinnost pitvat nalezeného tuláka na lavici v márnici.

Emoce v ordinaci praktika

Pracuji jako praktická lékařka více než 36 let. Postupně jsem prošla lékařskými místy v České Lípě, v Jablonném v Podještědí, v Mimoni a v Praze. Nyní pomáhám svému kolegovi, praktickému lékaři v Sedlci‑Prčici, městečku, v jehož blízkosti žijeme s manželem v důchodu.

S emocemi v medicíně mám tedy hojné osobní zkušenosti, neb ordinace praktického lékaře je jimi přímo nabita: strach, štěstí, radost, překvapení, hněv, smutek, odpor. Emoce kladné i záporné.

Je nepochybné, že všichni lékaři, kteří vykonávají svoje povolání aktivně, jsou vystaveni téměř dennodenním stresům, protože ve všech oborech medicíny se pracuje s hodnotou nejcennější, tj. zdravím člověka a jeho životem. Skutečnost, že lidé umírají, patří mezi základní axiomy medicíny, jež na čistě intelektuální úrovni dokážeme pochopit. Emocionální reakce však stojí nad rozumem a logikou.

Ráda bych se chvíli věnovala emocím negativním, jež, podle mého úsudku, v naší praxi převládají. Do ordinace praktického lékaře přichází nejširší spektrum celé společnosti, bez rozdílu věku, pohlaví, sociálního postavení a víry. Takový soubor pacientů představuje stejně širokou paletu problémů, a zdaleka ne vždy jen zdravotních.

Pouhá teoretická připravenost na každý zdravotní pacientův problém praktikovi nestačí. Vždy, když pozve dalšího pacienta do své ordinace, z povahy věci riskuje, že se z banální chřipky vyklube beznadějná záležitost a že místo do krku bude muset nahlédnout třeba i do pacientovy duše. S rizikem, že i jeho psychika utrpí šrám.

Různé kategorie pacientů se v naší ordinaci chovají zcela jinak, než pak u lékaře odborného nebo v nemocnici. U nás ještě „nedosáhli svého“, trápí je tělo nebo duše, mají strach, nevědí, co bude následovat, zda to bude bolet, o co vlastně jde.

Nemají čas, nemají peníze, nemohou si dovolit stonat a svůj skutečný stav zastírají, nebo naopak je pro ně neschopenka vítaným řešením sociálních problémů, tudíž simulují či vědomě zveličují chorobné příznaky.

A tak před námi defilují pacienti skutečně nemocní, lehce nebo těžce, upovídané neurotičky, úzkostné padesátnice v klimakteriu, arogantní podnikatelé, psychicky nevyrovnaní mladiství, pacienti agresivní, alkoholici, sociálně slabí, osamocení, staří a nikomu nepotřební lidé. K těm všem se musíme chovat s maximálním pochopením, vždy slušně a přátelsky, s profesionální noblesou. K tomu musíme být vyzbrojeni nejen širokými znalostmi medicínskými, ale i psychologickými, sociálně právními a všeobecnými.

Musíme se dobře orientovat nejen v nemocech, ale i v povahách nemocných. Musíme umět odlišit závažné od nepodstatného. Musíme umět říkat věci nepříjemné a vysloveně bolestné. Musíme se naučit, jak říci pacientovi, že jej převezeme k dalšímu léčení do nemocnice, a tím mu zpřetrháme dosavadní zvyklosti a způsob života.

Je nezbytné umět naslouchat navzdory přeplněné čekárně. Je nutné pohovořit s opuštěnou babičkou na návštěvě o něco déle než obvykle, i když náš pracovní den není zdaleka u konce. A k tomu, abychom to všechno zvládali, musíme notně ukrojit z volného času svého a své rodiny a neustále doplňovat své vzdělání studiem novinek prakticky ze všech medicínských oborů.

Jednoznačně nejnáročnější a stresující jsou však případy z oblasti urgentní medicíny a resuscitace. Jsme voláni k nálezu bezvědomého pacienta na ulici či v domácnosti, mnohdy takové stavy nastanou pochopitelně i v naší ordinaci. Každý zodpovědný praktický lékař se několikrát během svého profesního života učil tyto situace zvládat, ať už v různých kursech nebo na seminářích a přednáškách.

Navzdory tomu tyto situace pořádně zvládat neumíme. Anesteziologové mi dají jistě za pravdu, že kdo neintubuje denně, tak to nemůže umět a nemá se do toho raději vůbec pouštět. I další postupy, nejen intubace, vyžadují cvik.

To všechno přináší další stresové situace. Podobně jako lékaři ostatních oborů, zažíváme i my se svými pacienty horké chvilky, zejména při návštěvní či pohotovostní službě. Hrůzy mi přinášela služba na pohotovosti v Praze na stanici metra Budějovická. (Mimochodem, všechny pohotovosti na metru jsou hrozné, tam totiž z celé Prahy dojede úplně každý a může tam být i přinesen.)

Dům, v němž se lékařská služba první pomoci sloužila, byl starší a velmi nevlídný. Když v noci někdo u dveří zazvonil, šly jsme se sestrou otevřít. A za těmi dveřmi mohl být opravdu každý. Opilý, krvácející člověk, nemocný člověk, narkoman.

Stalo se, že se nám k nohám sesunul pacient v bezvědomí. Jindy se jenom objevila ruka a hlas zažádal o injekční stříkačku. Někdy se dostavil agresivní pacient, jenž žádal pracovní neschopnost na druhý den do práce.

Kolegyni v noci při pohotovostní službě volali sousedé k pacientovi, který měl nějaké bolesti. Když přijela do rodinného domku, sousedé zmizeli a ona zůstala s pacientem sama. Ten, poté, co jí vylíčil nepochybné příznaky infarktu myokardu, upadl do bezvědomí.

Co měla dělat? Volat o pomoc, resuscitovat, hledat telefon nebo žílu? Máte jenom jedny ruce a jedna ústa.

Na své profesi oceňuji nejvíce to, že po většinu života žijeme se svými pacienty ve velmi úzkém kontaktu; víme, čím je manžel a co dělá jeho žena, kolik mají dětí, jak to vypadá u nich doma, co to bylo za problém dostat syna na střední školu, kde byli na dovolené, jakou měli radost, když si koupili jezevčíka.

Mnozí z mých pacientů se stali mými přáteli a kamarády na celý život, někdy jsem se dokonce těšila na jejich návštěvu v ordinaci, přicházeli‑li ovšem jenom s nějakou banalitou. Upřímně se s pacienty radujeme z toho, co pěkného je potkalo a co jim vyšlo, a přejeme jim jen to dobré.

O to hůře se nám potom diagnostikují a léčí jejich choroby závažné, o to hůře a bolestněji se s nimi probíjíme chorobou zákeřnou a někdy nevyhnutelně prohráváme. Ani tím to však pro nás nekončí, protože máme okolo sebe houf pozůstalých s jejich novým přetěžkým problémem a musíme být připraveni jim ihned pomoci.

Žádný pacient pro nás, praktické lékaře, nemůže být anonymní, žádný pacient pro nás nemůže být tou „apendicitidou na čtyřce“.

Moje pacientka s částečným ochrnutím dolních končetin po obrně utrpěla na Štědrý den komplikovanou zlomeninu krčku. Byla odoperována v okresní nemocnici. Její bratr mě žádal, abych se spojila s operatérem a zjistila výsledek proběhlé operace. Ošetřující chirurg měl ten den případů více, nemohl si všechny zlomeniny pamatovat.

Vzpomněl si však okamžitě, když jsem mu řekla, že jde o pacientku po obrně. „Jo, ta polio, to bude dobré, povedlo se to!“

On ale nemůže vědět to, co vím já, protože ji ošetřuji léta. Pacientka je odkázána sama na sebe. Již nyní při špatném počasí nemohla o dvou holích ven, když bratr s autem nemohl pomoci, pohybovala se pouze taxíkem. Má jen kabelku přes rameno, nic nemůže nosit.

Jak to bude nyní? Jak to zrehabilituje? Zvládne to psychicky?

Tíže ekonomie a byrokracie

Říká se, že mnoho lékařů si vybralo své povolání podle zásady „neumíš počítat, jdi na medicínu“. Pro ty se stává pohyb lékaře v nové ekonomické situaci opravdovým peklem.

Mnoho z nás zahájilo provoz soukromých praxí i ve věku pozdním. Trápí nás nekonečná administrativa, počítače, faktury, styk s pojišťovnami solventními či insolventními. Máme strach, abychom se v podnikání udrželi, protože pro ně se řada z nás opravdu nenarodila.

Kolegyně byla ošetřena na koronární jednotce pro náhle vzniklou poruchu rytmu srdečního, došlo i k elektroverzi. Měli s ní na koronárce opravdu plné ruce práce. A když se stav stabilizoval, pacientka plakala a plakala. Ale paní doktorko, bude to dobré, už srdíčko šlape, jak má, nemějte strach. Nebyla k utišení. Nebála se o svůj život. Měla jiné starosti: „Kdo se postará o mou ordinaci, nemohu stonat, nemám peníze na dlouhodobý zástup, kdo tam ráno půjde?“

Máme chronický nedostatek času, o který okrádáme svou rodinu i sami sebe. Nastavujeme večery, noci, soboty a neděle. Jak dlouho to vydržíme? Jak dlouho to takhle půjde dál?

Zběhnout? Nemůžeme, vždyť nic jiného neumíme. Děláme přeci medicínu celý život.

Mnozí z nás se jistě stanou klienty psychiatrických ambulancí, někteří budou mít možná problémy s alkoholem a s toxikomanií. Ale většina z nás zůstane prostě proto, že to povolání milujeme. Z vědomí, že jsme pacienta uzdravili nebo třeba jen duševně posílili, plynou přece pozitivní emoce.

Vraťme se na závěr zpět k panu doktorovi Čapkovi: „Jaképak dlouhé řeči? Jsem doktorem a musím do všeho!“ říkával a neměřil času ani nepočítal hodin.

-------

autor:MUDr. Marta Hotová,
ambulance praktického lékaře, Praha

Medical Tribune

 

Zdroj: Medical Tribune

Doporučené

Stačí se podívat

21. 6. 2024

Hodnocení druhých lidí na základě pozorování jejich tváře a těla je ovlivněno pocitem důvěryhodnosti a dominance.

Sir Michael Anthony Epstein (1921–2024)

22. 4. 2024

Sir Michael Anthony Epstein, patolog, který identifikoval první známý lidský onkogenní virus, zemřel 6. února ve věku 102 let. Jeho tým zkoumající…

Ruce vzhůru, gatě dolů…

17. 4. 2024

Ne, od zájmu o fungující české zdravotnictví ruce pryč dávat nebudeme. Nemocničním lékařům oprávněně vadí, že ostatní lékaři nejsou ochotni se…