Přízrak ze hřbitova

Začal se zvedat vítr. Mraky překryly měsíc. A jen světlo pouliční lampy ozářilo pětici postav, která vzápětí zmizela v temné uličce vedoucí ke hřbitovu.

Dominik se otřásl a otřel si zpocené dlaně do kalhot. Podíval se po ostatních. Nikdo si toho nevšiml. Naštěstí. Nechtěl, aby ho měli za sraba.

Chtěl jim dokázat, že zvládne to co oni. Že si zaslouží patřit do jejich klukovského světa plného zakázaných věcí a drsných řečí. Přál si, aby ho Radka obdivovala a neviděla v něm jen toho chcípáčka z vedlejší třídy.

„Pohni, vole!"ozvalo se před ním a Dominik přidal do kroku.

Ke hřbitovu stojícímu na kopci už to bylo jen kousek. Tmu tu nerušily žádné pouliční lampy ani světlo dopadající z oken. Jen plamínky svíček chvějící se ve větru osvětlovaly několik náhrobků.

„Táta mi vyprávěl, že tady kdysi jednoho chlápka pohřbili zaživa. Chtěli se ho zbavit. Tři dny se z jeho hrobu ozývalo škrábání a křik vo pomoc. Jenomže všichni se báli a mysleli, že tam straší jeho duch. Nikdo mu nepomoh. Udusil se tam, a když pak ten hrob po nějaký době votevřeli, zjistili..."

„Sklapni!" přerušila Michalovo vyprávění Radka.

Měla strach. Všichni se tak trochu báli, ale nikdo nechtěl být tím, kdo se přizná.

Michal si Radku přitáhl k sobě. Odstrčila ho.

„Radu, přece se nebojíš?!" zeptal se Michal provokativně.

Ale ve vypravování nepokračoval. Otevřel flašku levného vína a nechal ji kolovat.

„A co zjistili, když ten hrob otevřeli?" zeptal se Dominik, i když ve skutečnosti to vědět nechtěl. Jen potřeboval odvést pozornost od flašky. Nemohl se napít. Ne proto, že mu ještě nebylo ani patnáct, což ostatně nikomu z nich. Ale proto, že už teď mu nebylo nejlíp. A kdyby to s alkoholem přehnal, mohla to být jeho jednosměrná jízdenka do bezvědomí.

Michal střelil pohledem po ostatních. Všichni čtyři napjatě čekali. Holky se držely za ruce a kluci dělali frajery.

„Když ten hrob votevřeli, zjistili, že je prázdnej. Jenomže vod tý doby začal ten mrtvej pronásledovat svý vrahy. Všichni po jednom pak skončili v tom samým hrobě. Udusili se. Ale ani pak nebyl klid. Zaživa pohřbenej chlápek pořád slídí kolem hřbitova a hledá další oběti."

Stáli před bránou vedoucí na hřbitov.

„Já se bojim. Já tam jít nechci," zakňourala Petra.

Adam ji začal uklidňovat a do ruky jí vrazil láhev s vínem. Jako miminu. Víno znovu začalo kolovat. Vítr zesílil a z korun okolo stojících topolů vyloudil skřípavé zvuky. Všichni sebou trhli.

Dominik se potil čím dál víc a začínalo mu být špatně. Možná by to měl odpískat a vrátit se domů. Celý tenhle nápad s výletem na hřbitov byl stejně stupidní. Máma navíc už určitě vyšiluje. Měl být doma v jedenáct a teď se blížila půlnoc.

„Dejte napít taky našemu hostovi!" přerušil Dominikovy myšlenky Michal.

Sakra, sakra, sakra. Co bude dělat? Přeci se nemůže ztrapnit a odmítnout. Kluci se na něj dívali a v těch pohledech byla výzva. Tak co, ty chudinko, máš koule na to, aby ses napil? Nebo seš jen maminčin nemocnej chlapeček?

Dominik si vzal od Adama láhev a trochu si loknul. Nechutnalo mu to. Zvedl se mu žaludek.

Se snahou o vyrovnaný výraz láhev vrátil. Kluci se ušklíbli.

Holky se nervózně rozhlížely a při každém zašustění větru nebo zavrzání brány téměř nadskočili.

„Tak co bude? Dem dovnitř, ne?" přerušil ticho Adam.

Pětice vešla na hřbitov.

Obklopil je zvláštní a temný klid. Svíčky vrhaly mihotavé stíny křížů na cestu před nimi. A Dominik se začal třást. Bylo mu zle.

Zamířili na druhou stranu hřbitova, ke kapli s černými kovanými dveřmi. Nikdo si nevšiml, že Dominik zpomaluje a zůstává pozadu.

Dole na náměstí začala na kostele odbíjet půlnoc. Tlumený zvuk zvonů se nesl nocí jako zlověstné znamení.

Dominik se zastavil. Zvony utichly.

„Jde si pro nás," vydechl téměř neslyšně Dominik.

Zíral před sebe. Celý svět se sléval do jednoho bodu, který se pohyboval směrem k němu. Všechno ostatní bylo jako v mlze.

Radka se otočila jako první a vykřikla. Dominik vypadal jako v tranzu. Třásl se po celém těle a oči se mu leskly.

„Ty vole, vykašli se na to!" zavolal na Dominika Michal a udělal směrem k němu několik nejistých kroků.

„Jde si pro nás," zopakoval Dominik a ostatní se konečně podívali směrem, kterým se upíral Dominikův skelný pohled. Zpoza náhrobků se pomalu vynořovala vysoká postava. Všichni ztuhli.

Dominik měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Postava se blížila a jemu se začala podlamovat kolena.

Cítil, že na něj jde záchvat. Kolikrát mu máma i doktor opakovali, co má v takové chvíli dělat? Snad tisíckrát. V kapse nahmatal balíček cukru. Měl si ho vzít už dávno.

Ale teď už to bylo jedno. Jde si pro ně. Všichni umřou. Udusí se. Pohřbí je zaživa.

Zdálky uslyšel výkřik. Určitě to byla Radka. Chtěl se pohnout. Měl by jí pomoct. Místo toho se sesunul na zem. Studilo to. Zima pronikla všude a třas pomalu přecházel v křeče.

Přízrak už byl blízko. Cítil ho.

Chtěl křičet, zvednou se a utéct pryč. Pryč od nemoci, která mu svázala nohy i jazyk a vydala ho všanc přízraku, který si teď přišel pro jeho život.

Cítil, že všechno se rozplývá a mizí. Z posledních sil se pokusil vzdorovat. Ještě nechtěl umřít a už vůbec ne takhle.

Do pusy se mu dostala hlína. Přízrak ho zaživa pohřbíval. Začínal se dusit.

...

Bezdomovec se přiblížil ke skupince výtržníků, kteří na něj s děsem a očekáváním zírali. Jedna z dívek vykřikla. Hysterka, blesklo mu hlavou, ale dál si jí nevšímal. Místo toho zaměřil pozornost na kluka stojícího vzadu.

Vypadal, jako by viděl ducha. Skelným pohledem civěl přímo na něj a třásl se po celém těle.

„Co je mu?" zeptal se a podíval se na kluka, který byl nejblíž.

Kluk se nervózně ošil.

„Nevim. Asi chce bejt zajímavej a všechny nás vyděsit."

V tu chvíli se ten, co se třásl, sesunul k zemi. Nevypadal, že se baví a chce někoho děsit.

Bezdomovec se k němu sklonil.

„Jak se jmenuje?" zeptal se ostatních, kteří se zatím ani nepohnuli.

„Dominik," vydechla ta, co předtím ječela a klekla si ke klukovi z druhé strany.

„Dominiku, prober se, chlape! No tak!" mluvil na ležícího kluka bezdomovec.

Kluk nereagoval. Místo toho se jeho tělo začalo zmítat v křečích.

„Doprdele, co to je?"  vypadlo z mladíka stojícího nad nimi.

„Třeba je to kvůli tý nemoci," vyhrkla uječená holka a chytila Dominika za ruku.

„Jaký nemoci?" zeptal se okamžitě bezdomovec a začal klukovi prohledávat kapsy. Možná tam má nějaký prášky, napadlo ho.

„Má cukrovku."

Bezdomovec vylovil z Dominikovi kapsy ruličku hroznového cukru.

„Votevři mu pusu," přikázal holce.

„Co chcete dělat?"

Bezdomovec roztrhl balíček s cukrem. Bílá kolečka se rozkutálela po trávě. Vzal jedno z nich a nacpal ho klukovi do úst. Pak si vyžádal telefon a zavolal sanitku.

Čekali.

Čas ubíhal neuvěřitelně pomalu, ale ve chvíli, kdy se pod kopcem ozval zvuk sirény, Dominik začal přicházet k sobě.

Bezdomovec se pousmál.

„Vítej zpátky, chlape."

Zdroj: Medical Tribune