Proč je tak těžké být skutečně autonomní

Jak je to s autonomií, uměním být sám sebou a přitom nepoškozovat nic a nikoho druhého?

Existují lidé, jimž tento pojem nic neříká, a přitom autonomní jsou. A ohromné počty lidí, jimž tento pojem také nic neříká, přitom autonomní nejsou, a další ohromné počty lidí, kteří být autonomní nechtějí, neboť to může být nebezpečné a také je to značně namáhavé. Proč riskovat? Nechat se nalít do připravené formy nebo se tam vměstnat sám a salutovat třeba po celý zbytek života je existence klidnější. Jak je od lidí opakovaně slyšet, jsou‑li tázáni na svou inteligenci: „Nejsem hloupější než ti druzí.“

Abraham Maslow, jeden z představitelů humanistické školy lidské psychologie, si vývoj individuální autonomie představoval jako pyramidu, jejímž základem jsou fyziologické potřeby, například hlad, žízeň, sexualita. Druhým stupněm je potřeba bezpečí. Třetím jsou sociální potřeby, například láska, vztah k druhým lidem, potřeba uznání, sebeúcty, sociálního postavení. Stupněm nejvyšším je seberealizace: naplnění všech možností, které dostane člověk při narození do vínku, včetně těch, které nabízí lidská společnost. Maslow věděl, že pořadí není důsledné. K dosažení vyššího stupně není nutné naplnění stupně předchozího. Potkával jsem lidi, spíš ženy než muže, kteří obětovali všechny Maslowovy vývojové stupně péči o své děti. Děti vděčné nebyly. Tito lidé pak umírali jak vyschlé fazolové slupky. Dali světu vše, zůstalo stáří. Někteří nelitovali.

Námitky praví, že Maslowova pyramida je idealizovaná představa vývoje příslušníka střední vrstvy západní bohaté a liberální společnosti druhé poloviny minulého století, nejde o něco zobecnitelného do jiných částí světa. Být plně autonomní si může dovolit jen bohatý západní byznysmen, umělec či intelektuál, případně lidé na okraji společnosti. V Číně a Indii o něco méně než v západním světě, v Japonsku se to, pokud vím, nenosí nebo se o tom nemluví.

David Riesman, americký sociální psycholog, a jeho spolupracovníci v knize z 60. let minulého století, která se jmenuje Osamělý dav, popisují osobnosti řízené tradičně, niterně a vnějškově.

Tradičně řízená osobnost odpovídá tradiční, například kmenové nebo středověké společnosti, která jedinci vtiskne své hodnoty. Představitelem niterně řízené osobnosti byl úspěšný obchodník v americkém kapitalismu 19. století. Vnějškově řízené osobnosti byli lidé horní střední vrstvy žijící v polovině minulého století v předměstích amerických velkoměst. Myšlenkový svět těchto lidí je kontrolován z vnějšku – reklamou, propagandou, potřebou podobat se ostatním. Odtud název knihy.

Riesman postřehl, že vnějškově řízená osobnost je stejná jako osobnost řízená niterně, až na to, že jde o řízení naruby. Setrvačníky, které má niterně řízená osobnost v sobě, ovlivňují vnějškově řízenou osobnost zvenčí. A tak se Riesman přimlouvá za vnějškově řízenou autonomní osobnost, která je s to dostatečně citlivě vyjít vstříc potřebám a představám svých bližních a přitom si uchovat sama sebe. Jak se tenhle rozštěp zvládá, nepíše.

Autonomie, umění být sám sebou, je jeden ze šesti rozměrů eudaimonického štěstí, což je štěstí rozumové, rozdílné od štěstí hédonického, daného slastí. Kromě autonomie jsou rozměry eudaimonického štěstí sebepřijetí, dobré vztahy k druhým lidem, zvládání prostředí, pocit, že má život smysl, a osobní růst, píše americká psycholožka Carol Ryffová.

Lidé s vysokým skóre autonomie jsou nezávislí, určují běh svého života; jsou schopni odolávat sociálnímu tlaku, jenž by je nutil k myšlení nebo jednání v nějakém směru; sami sebe hodnotí osobními měřítky. Je lhostejné, zda jde o řemeslníka, nebo vědce. Lidem s nízkým skóre dělá starost, jak je druzí lidé hodnotí a co od nich očekávají; musejí‑li se rozhodnout ve vážné věci, spoléhají na úsudek druhých; vůči sociálnímu tlaku, jenž je nutí myslet a jednat v nějakém směru, jsou konformní.

Být sám sebou není stav, ale proces, práce na sobě na celý život. Podaří‑li se vám být v nějaké míře sami sebou v rané dospělosti, půjde o něco jiného než být sám sebou ve stáří.

Měli byste znát sami sebe, vlastní osobnost. Měli byste vědět něco o svém IQ, paměti, emotivitě a stylu vazby k rodičům a dalším vůdčím postavám v dětství a v dospělosti. Měli byste se učit kritickému myšlení.

A samozřejmě: půjde to, budete‑li žít ve vhodné době na vhodném místě, nebudete‑li se rvát o přežití. V takovém tlaku, zejména trvá‑li dlouho, jsou autonomní jen ojedinělí lidé, ti nejlepší z nejlepších, viděno hodnotově, nebo nejpošetilejší z pošetilých, viděno lidmi, kteří přežívají vždy a všude.

Myslím, že vrcholem autonomního myšlení, cítění a chování, dokonce i ve vlastním životě, byli početní antičtí, zejména řečtí filosofové. Podobní, nikoli totožní byli raní taoističtí myslitelé. Konfuciánská tradice se na autonomii dívá kriticky: skupina má přednost před jedincem. Nepřítelem autonomie a kritického myšlení, které s ní může být spjato, je většina větví všech náboženských směrů, snad s výjimkou raného buddhismu, o kterém však lze říci jen stěží, že byl náboženstvím. Připadá mi spíš jako druh krajně náročné praktické psychologie.

Smrtelným nepřítelem autonomie byli, jsou a budou tvůrci uzavřených společností, všechny politické systémy, jejichž mocenské špičky se bojí o svou moc natolik, že raději zničí svět, než aby o ni přišly. Totalitní režimy mají tisícileté dějiny, některé z nich dovedly mechanismy kontroly svých poddaných málem k dokonalosti. Přesto se jim nepodařilo autonomní osobnosti zničit. Dnešní technické možnosti by je mohly dovést k dokonalosti naprosté. Věřím, že ani v tomto případě se lidskou autonomii vymazat z dějin nepovede. Je semínkem možné lepší budoucnosti. Ani nejtotalitnější systémy naštěstí nejsou uchráněny vnitřních rozporů a rozporů s jinými systémy. V době jaderných zbraní a budoucích autonomních zbraní krajní riziko.

Zdroj: MT