Prof. Češka: Neochota, nebo zodpovědnost?
Z jedné strany musím říci, že se domácímu léčení a „profesorským radám“ snažím vyhnout, jak to jen jde, dokonce si přes noc někdy vypínám telefon. Na druhé straně se neformálnímu ordinování vyhnout nelze, ať už ze společenských důvodů, nebo proto, že se člověk dostane do blízkosti urgentní situace a najednou není jiné řešení.
Tak jsem třeba řešil těžší hypoglykémii na palubě letadla dvě hodiny před přistáním v San Franciscu. (Kdybyste viděli tu úlevu kolegy – byli jsme dva lékaři na palubě –, když říkal: „Vy jste internista? Tak to je vaše, já jsem rentgenolog.“) Fakt ale je, že právě řešení urgentních situací není vůbec snadné. Hypoglykémie, ano, OK. Když jsme ale přijeli k dopravní nehodě (v autě jsme byli zkušený praktik, sestra intenzivní péče a já, který jsem v té době sloužil na JIP pravidelně a často), měli jsme pro (ne kriticky ohrožené) zraněné především dobré slovo, pochopení, a hlavně mobilní telefon k přivolání RZP. To je jen malý příklad toho, že ani jistá erudice neznamená, že bez zázemí nemocnice nebo oddělení intenzivní péče zvládneme třeba i relativně nekomplikovanou situaci.
Možná se to právě v těch „urgentních“ situacích, kdy volá pacient, kamarád nebo prostě „někdo“, zdá jako neochota. Já si ale rozhodně nevezmu na zodpovědnost řešení „atypické bolesti na hrudi“, „podivné nevolnosti s bolestí břicha“, natož dušnosti při oteklé noze. Doporučuji jediné. Nečekat a nechat se vyšetřit. A fakt to není neochota. Jen to prostě po telefonu nedokážu, a i kdybych nakrásně přijel, bude můj „zásah“ jen prodloužením doby k pořádnému vyšetření.
Jiná je situace, když se pacienti, přátelé, známí i mimo nemocnici nebo ambulanci obracejí o neformální radu či názor. Současná medicína je komplikovaná, máme stále dokonalejší diagnostické i terapeutické možnosti, a je proto téměř nemožné podat nějakou skutečně validní analýzu.
Opomíjím fakt, že si raději pohovořím o posledních sportovních či kulturních událostech a prohlédnu modely krásných žen na večírku, než že bych rozebíral zdravotní problémy VIP účastníků. Ale také se mi to „nezávazné ordinování“ nelíbí ze dvou dalších důvodů. První je to, že pacient našel informace na internetu, soused mu poradil a on tak nějak nemá důvěru ke svému lékaři a potřebuje si svou nedůvěru potvrdit i „názorem pana profesora“. Nic proti second opinion. Ale oficiálně, v ordinaci a zejména je fajn, když se pacienti obracejí alespoň zhruba oborově správně, což se velmi často neděje. (Kolikrát já vysvětloval náhradu kolenního kloubu – to by se prof. Ivan Landor nasmál.)
Druhým důvodem, proč nerad ordinuji neformálně, je to, že občas se opravdu objeví situace jasná, která se dá vysvětlit i léčit, někdy následně pacienta třeba pozvu na kliniku. A on mi za měsíc řekne, že má potíže pořád. Naše doporučení nerespektoval, přečetl si názory na internetu, případně stačí i příbalová informace, spolupracovník (IT specialista) doporučil odvar z jitrocele a homeopatika. Přesto cítím výčitku, že jsem neudělal dost. Takže i když je lékař vždy k dispozici 24/7, domácí léčení rád nemám a snažím se mu vyhnout, jak jen to jde. Ale ono to někdy (docela často) nejde.
Zdroj: MT