Přeskočit na obsah

Profesor Beneš, doyen neurochirurgie a její první atestant

Táta a děda zemřel ve věku 100 let a 6 měsíců. Za celý život nebyl vážně nemocný, zemřel tiše a milosrdně stářím. Život prožil mezi dvěma epidemiemi, když se v lednu 1921 narodil, svět právě přestala sužovat španělská chřipka, konec byl ve znamení COVIDu. Ten si prodělal, asymptomaticky.

Byl dlouho doyenem neurochirurgie u nás a jediným, kdo si pamatoval a prožil začátky oboru. Na studium medicíny čekal celou válku, hned po ní nastoupil do slavného „Lucernového“ ročníku a v roce 1949 odpromoval. Ihned po promoci si ho vytáhl Kunc do Střešovic, znali se z Plzně, kde Kunc za války pracoval. Uchránil tak rodiče od umístěnky do Vrútek. Byl pak jediný, kdo s Kuncem šel na neurochirurgii, když Kunc v roce 1956 velké chirurgické oddělení rozdělil a sám si nechal jen neurochirurgii. Nikdo další nechtěl a pomoc na neurochirurgii byla pro ostatní chirurgy za trest.

V roce 1959, Kuncovou prozřetelností a tátovým zákulisním lobováním se z oddělení stala klinika FVL, dnes 1. LF UK. V té době se neurochirurgie prokázala jako samostatný obor, i když do samostatnosti bylo ještě skoro padesát let. Při absenci spolehlivé diagnostiky bylo překvapivé, co naši otcové zakladatelé byli schopni operovat. A nebylo výjimkou, že udělali kraniotomii a nenašli nic. Celosvětově se teprve po válce definovalo, co lze operovat. Jediným parametrem bylo přežití nemocného, morbidita se moc nehodnotila. Z našeho dnešního pohledu byly výsledky strašné, ale na druhou stranu, mnohdy dokázali skoro nemožné. Trvalým průvodcem neurochirurga té doby bylo překvapení.

Klinika si velmi brzy vybudovala výtečné mezinárodní renomé a vyvrcholením bylo pořádání Evropského neurochirurgického sjezdu v roce 1971. Během tohoto sjezdu, kde táta byl generálním sekretářem, byla v Praze založena Evropská Asociace Neurochirurgických Společností (EANS). V roce 2014, za mého prezidentování Asociaci, se EANS do Prahy vrátila. Zorganizovali jsme setkání „otců“ neurochirurgie, táta se s nadšením, jako jeden z nejstarších, zúčastnil. Vcelku bez překvapení stále měli dobrý náhled na obor a výtečné nápady a rady.

V roce 1971 byl již táta páriou kliniky, sjezd mu zůstal na krku jen proto, že to nikdo jiný neznal a neuměl. V roce 1968 pracoval půl roku v Basileji a tam ho zastihla okupace. Ihned jsme tam s maminkou, diplomy a kožichy vyrazili za ním a zvažovali emigraci. Vrátili jsme se a tátu hned někdo udal. Když pak ještě odmítl podepsat souhlas s okupací, byl kariéře konec. Na klinice zůstal, ale jak jen bylo možné, byl ve svých 57 letech penzionován.

Po „vyhazovu“ z ÚVN se ho naštěstí ujala Motolská nemocnice a umožnila mu zde založit oddělení dětské neurochirurgie. To si rychle, zásluhou vysoké kvality, získalo klientelu i mezinárodní prestiž, a tak mohl táta na konci kariéry, v roce 1992, zorganizovat od roku 1971 druhou mezinárodní akci v tehdejším Československu, Světový kongres dětské neurochirurgie.

I po odchodu do důchodu byl velmi aktivní. Napsal několik knih z historie medicíny, ale i sci-fi román. Přednesl tři desítky „posledních“ přednášek, tu opravdu poslední v roce 2019 v Tvoršovicích, kde Střešovické pracoviště pořádala kongres k šedesátému výročí kliniky.

První publikaci má v PubMed v roce 1953, s Kuncem popsali parezu n. radialis po zlomenině humeru. Ale hlavním odborným zájmem bylo celý život poranění míchy. Napsal knihu, která se dočkala tří českých vydání a v roce 1968 vyšla u Balliére Tindall and Casell v Londýně. Až do roku 2017, kdy jsme s doc. Bradáčem vydali u Springera knihu Arterivenózní malformace, to byla jediná česká monografie, která byla publikována v cizině. Dodnes je citována.

Druhou oblastí zájmu bylo hypertonické krvácení. Problematiku shrnul v knize u Avicena v roce 1983. A spolu s Koukolíkem a Obrovskou publikovali v Journal of Neurosurgery model krvácení a popsali dva základní typy. Jde o jednu ze dvou nejcitovanějších prací českých autorů.

V dětské problematice se věnoval optochiazmatickým gliomům, transkalóznímu přístupu, středočárovým nádorům, publikoval v Child Nervous System. Obecným zájmem pro něho bylo vědomí a pak kvalita života, ta od konce osmdesátých let. Byl autorem hodnotící škály kvality života. To bylo v přímém rozporu se začátky kariéry, kdy jediným parametrem bylo přežití. Perfektně tak dokladoval základní změnu a vývoj oboru.

Zásadně se podílel na samostatnosti oboru a náplni jeho atestace. Byl prvním, demonstračním, atestantem. S profesory Kuncem a Petrem si hezky popovídali, všichni tři věděli stejně a první atestace z neurochirurgie byla na světě.

Táta a děda se narodil v roce 1921. Zažil první republiku, Mnichov a okupaci, rok 1945, 1948, 1968, 1989. A 30 let svobody. Vždy si kladl postupné cíle, dožít se konce komunismu, vidět vnuka promovat, později habilitovat. Nakonec se dožil toho, že syn 23 let vedl jeho první pracoviště, Neurochirurgickou kliniku 1. LF UK a ÚVN a vnuk jeho druhé pracoviště, dnes Neurochirurgickou kliniku dětí a dospělých 2. LF UK a FN Motol. Nikdy to neřekl, ale musel být v duchu pyšný a spokojený.

Celý život byl až na drobné sportovní úrazy zdráv. A celý život prožil s dnes 98letou Zdeňkou, se kterou se poznali v roce 1938 a po válce se vzali. Nikdy se nehádali. První čtyři roky po studiu bydleli v nemocnici, v roce 1953 dostali byt hned vedle ÚVN. Nikdy nebydleli jinde. Vyjma neurochirurgie byl jeho hlavním zájmem sport. Fotbal hrál do 80, lyžoval a volejbal hrál do 85, s tenisem skončil v 90. Pak se mu o sportu již jen zdálo, a to pak byl druhý den ráno mrzutý. Prožil dlouhý a výjimečný život, bude se nám všem stýskat.

Vladimír Beneš syn a Vladimír Beneš vnuk

 

 

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Naši bližní peněžní

3. 12. 2021

Peníze jsou cokoli, co je prostředkem směny, nositelem hodnoty a účetní jednotkou. Penězi byly kousky bronzu, drahých kovů, perly, sůl, mušličky…

Fórum: Motivace pro praktiky

29. 11. 2021

Posílení a rozšíření kompetencí praktických lékařů je spojeno s motivací poskytovat pacientům tu nejlepší péči. Padla proto některá preskripční…