Repetitorium bludů kolem fakultních nemocnic

Reformatura onehdy škobrtla. Kromě pacientů, zdravotníků, lékařské komory, zdravotnických odborů i části zastupitelských sborů také pro nenadšení univerzit a lékařských fakult. Reformatura škobrtne znovu, nezbaví-li se bludů. Bludem označují psychiatři patologické představy ohrožující nositele i okolí.

Škobrtnutí na prazích univerzit se týkalo takzvaných univerzitních nemocnic, do nichž měly univerzity dodat jen značku akademické medicíny a resort pak pro řízení úředníky chtivé většinového vlivu ve státní akciové společnosti. Chuť usadit se a nakládat s daňovými zdroji ještě nemusí znamenat kompetenci vést svěřené ku veřejnému prospěchu.

Prvním bludem je, že u nás již existují fakultní nemocnice. Jsou sice vlajkovými loděmi zdravotnictví, leč jsou prý státu na obtíž a problém vyřeší univerzitní nemocnice. Skutečnost je taková, že v oněch fakultních nemocnicích se sice vyučuje i bádá, fakulta má však na jejich řízení pramalý vliv.

Máme tedy ve skutečnosti nemocnice výukové, kterým se v anglosaském světě říká teaching hospitals. Organizační a ekonomická podstata university hospitals je totiž jiná.

Na druhé straně více než deset let mají právní subjektivitu univerzity jako samosprávné veřejné instituce, nikoli jejich dílčí fakulty. Tudíž fakultní nemocnice již univerzitními vlastně dávno jsou, ovšem bez podstatného vlivu na chod i správu. Různý vliv nepřímo uplatňují přednostové klinik a ústavů, zaměstnanci jak fakulty, tak nemocnice. Jejich respektování vedením nemocnice je různé, zpravidla podle momentálního trička, většinou korektně zdvořilé, místy trpící, někdy konfliktní.

Žijeme v realitě teaching hospitals. Sebechvalným bludem politicko-úřednických garnitur je, že manažerská schopnost vyplývá z ambicióznosti, chuti zúčastnit se a ze správného dobového vyladění, nikoli z kvalifikace a zkušenosti.

Mnozí chápou řízení zdravotnictví jako praktická cvičení pro získání zkušenosti v průběhu svého dosud neukončeného vzdělávání. Produkt je pak obdobný jako po praktických cvičeních. Opracovaný pokusný materiál se shrne do pytle a je proveden zápis o účasti.

Jiným bludem zase je, že akademicky orientovaný zdravotník, asistent, docent či profesor je spíše pochybný intelektuál, méně zodpovědný a více zmatený než akční vzory reprezentantů stran, firem, skupin či hráčů golfu. Kupodivu však zdravotnictví funguje právě v důsledku kontinuální činnosti oněch pochybných intelektuálů.

Jak léta běžela, zásluhou oněch nemanažerů se kromě rutinního chodu zdravotní péče i leccos nového zavedlo, takže stíháme vyspělý svět, bez neomanažerské neurastenie a zpravidla navzdory podpoře. Tak to bylo v celých dějinách českomoravské medicíny a ani současných pár zmatených let to nezmění.

Bludem také je, že resortní velení ctí podobné personální standardy jako veřejné univerzity. Není tomu tak. V akademickém prostředí existuje trvalá snaha nezanášet političnost do odborných problémů, respektovat kolektivní stanoviska, dosahovat kompromisu, volit a jmenovat představené na základě kvalifikace a výběrových řízení. V resortním prostředí je tomu naopak.

Tyto dvě kultury se zatím moc nepotkávají, a tak je asi správné, že resort ještě s námluvami čeká, až dosáhne potřebné úrovně práce s lidskými zdroji, aby mix neztropil neplechu.

Bludem je, že veřejná nezisková instituce je v zacházení s veřejnými daňovými zdroji, jimiž jsou jak dotace na vzdělání, zdravotní pojištění, tak i granty pro výzkum, rizikovější než iniciativní úřednická skupinka transformovaná vírem doby v akcionáře či správce státně nestátní, ziskově neziskové, státní akciové společnosti. Uvěřil by jen byrokratofilní romantik.

Je rovněž bludem, že akademicky profilovaní zdravotníci, kteří mimo mnohé jiné také vyučují medicínu, jsou v terminologii ochránců zdravotnictví ONI a že studenti jsou spíše obtěžujícím elementem kontaminujícím resort zdravotnictví resortem školství.

Je lépe věci vidět tak, že přírodě jsou naopak mladí a učící se bližší a potřební. To spíše resorty jsou umělá z nouze ctnost a pokrok omezující element. Starý medvěd učí malého medvěda, aby medvědí rod ve zdraví přežil, i bez resortních pokynů. Možná to však mají medvědi těžší, když nejsou správně podchyceni v zákoně a jsou náhle na odstřel. Od toho je třeba uchránit studenty všech stupňů, ostatně i jejich učitele. Leč vtipkovat o medvědech lze jen mezi znalými. Pro neznalé je vtipkování těžkým hříchem.

Bludem je také, že univerzity o podíl na nemocnicích nějak zvlášť stojí, snad v touze po odpovědnosti za betonový či přístrojový majetek.

Pravdou však je, že univerzity, složené převážně z nelékařských fakult, mají z transresortních námluv spíše obavy a už vůbec se nechtějí zaplétat po pár letech užívání si svobodného nadechnutí s nesvobodou té či oné reformatury. Reformování má být totiž konáním radostným směřujícím ku zlepšení stavu věcí. Reformatura je oproti tomu spíše neradostným spojením reformismu s prvky diktatury.

Stav věcí nezlepšuje, budí odpor, potřebné změny spíše oddaluje. Neskrývejme, že příslušníky akademické obce jistě z principu baví řídit si vlastní práci sami, bez dozorčích, mluvčích či náhončích, neboť jsou v tom zpravidla sami nejúspěšnější.

Obvykle zakončuji tato repetitoria myšlenkami v pokoře převzatými ze staročínských textů, které volím pro jejich vyšší srozumitelnost a přesah, než nalézám v aktuálním dění. Tentokrát však postačí skončit vlastní ultrakrátkou esejí s názvem Je možno zbavit bludů mocné ? - Moc ne. 

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune