Šest let studia je pouhým úvodem do medicíny

Základním rysem jeho pojetí změn ve vedení fakulty je maximální propojení výuky teoretických oborů s klinickými. Nejstarší česká medicínská alma mater by chtěla být ke studentům otevřená a přístupná komunikaci. Prioritou je připravit studenty pro výkon profese i po praktické stránce.

• Spectabilis, s jakou vizí jste se přihlásil jako kandidát na pozici děkana 1. LF UK?

Ve své prezentaci kandidáta na funkci děkana 1. LF UK přednesené členům akademické obce 1. LF UK v červnu tohoto roku jste nastínil velmi ambiciózní cíle. Můžete je čtenářům MT přiblížit? Především jde o ambice něco změnit a dále rozvíjet. Fakulta je úspěšná a mám kolem sebe lidi, kteří mají chuť zkusit dělat některé věci jinak. Absolventi naší fakulty jsou po teoretické stránce velmi dobře připraveni, ale mají někdy obavy z toho, co je čeká v praxi. Teoretická příprava není zatím vždy dostatečně propojena s praxí. Například fyziologie a patofyziologie srdce je probírána velmi důkladně, ale přesto interpretace výsledků základního kardiologického vyšetření už může pro mediky v klinickém studiu představovat problém. Kliničtí pracovníci považují za klíčové, aby měli absolventi schopnost základní komunikace s pacientem, uměli odebrat anamnézu, stanovit diagnózu, udělat plán dalších vyšetření a mít některé základní dovednosti. Za těmito zdánlivě jednoduchými úkoly stojí poměrně mnoho znalostí, především však jejich propojení s klinikou. Od začátku studia bychom mohli určité pedagogické vstupy posilovat, například právě komunikační dovednosti. Medici by také měli od počátku studia na lékařské fakultě vědět, co a proč studují, měli by mít dříve kontakt s pacienty a také mít na zřeteli, že medicína je obor, který se velmi rychle vyvíjí, a nebrat to, co se naučí, jako dogma. Další cíle se v každém případě týkají i vědecké práce, spolupráce v oblasti inovací s jinými, třeba i nelékařskými fakultami a výrobními společnostmi a rozvoje fakulty jako celku.

• Máte na mysli i změnu rozsahu výuky teoretických předmětů?

Někdy je pro nás jako pro pedagogy těžké určit, co je neměnný základ a co se bude dále vyvíjet. Musíme o tom společně diskutovat a výsledky vnést do výuky. Zajímavé je, že si studenti často pamatují nepříliš podstatné detaily i dlouho po zkoušce, ale mnohdy zapomenou některé důležité znalosti, protože jejich význam zcela nerozlišili či jsme to nedokázali zdůraznit. Důležité je udržet studenty v prvotním nadšení, což by mohlo zaručit například propojení teoretických oborů, jako je třeba anatomie, s ještě větší aplikací poznatků v praxi, zde například pomocí představení anatomických struktur v zobrazovacích metodách, v radiologii, na ultrazvuku apod.

• Lékaři jsou ve své podstatě spíše konzervativnější povahy. Jak chcete své kolegy přesvědčit ke změnám?

Spoléhám na ty kolegy, kteří potřebu změn vnímají jako já. A není jich málo. Nezáleží ani tak na akademické hodnosti, ale na schopnosti motivovat studenty. Navíc je tu i velká vůle studentů se zapojit. Přestože se nepodaří hned změnit vše, lze nastavit prostředí tak, aby změny postupně nastávaly. Jde o to, aby lidé, kteří mají chuť a energii dělat věci jinak, dostali příležitost a prostor. V tom vidím roli děkana, který má vytvářet prostředí nakloněné vývoji. Chtěl bych toho dosáhnout pozitivní motivací – delegací určitých exekutivních pravomocí či odbouráváním administrativních překážek.

• Jak dlouho jste zastával funkci proděkana pro studijní problematiku a pro teoretickou a preklinickou výuku?

Celkem dvanáct let. O této problematice mám tedy dobrý přehled, ale na děkana spadá rozhodování i v mnoha odlišných a někdy protichůdných záležitostech. Výuka je klíčová, ale je i mnoho dalších oblastí, za něž nově ponesu odpovědnost. A nejde jen o vnitřní prostředí fakulty, ale i o vztah k univerzitě, ke státní správě, k ostatním fakultám, což jsou pro mne nové role. Nutné je odpoutat se od některých detailů a pohlížet na problematiku komplexněji.

• Dovedete si představit, jak spojíte vedení tak důležitého ústavu, jakým je Ústav patologické fyziologie, s vedením prestižní fakulty?

Zní to asi neskromně, ale myslím si, že to není nemožné. Práci si chci rozdělit tak, abych nic nezanedbával. Mohu některé povinnosti delegovat na kolegy při zachování osobního kontaktu a podpory. Mí předchůdci také zvládali skloubit vedení důležitých klinických pracovišť s funkcí děkana. Úzká vazba na reálné klinické nebo teoretické pracoviště udržuje člověka v kontaktu s každodenní realitou. Musí řešit v praxi dopady svých rozhodnutí, a to i na svém pracovišti. To je užitečná zpětná vazba.

• Můžete čtenářům MT přiblížit svoji profesionální dráhu?

Vždy jste si přál se věnovat vědě a preklinice? Na Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK jsem začal pracovat ještě před maturitou, kdy jsem zkoumal krevní tlak u potkanů. Zde jsem potkal doktora Jana Huga, spoluautora a vydavatele lékařských slovníků, to považuji za osudové setkání. Po maturitě jsem studoval na této fakultě a na ústav stále docházel. Po absolvování jsem se rozmýšlel, zda budu pracovat jako klinický lékař, nebo se budu věnovat teoretickému oboru. Mám atestaci z interního lékařství, ale pak jsem se vrátil na ústav. Určitou dobu jsem strávil v zahraničí, zejména dva roky v Paříži. Svou vědeckou činnost jsem zahájil studiem porfyrinů u prof. Janouška. Na Ústavu patologické fyziologie byla vždy tradiční experimentální hematologie, kterou tu zavedl profesor Neuwirt, následně v ní pokračoval profesor Nečas. Další významnou osobností byl profesor Poňka, který svou kariéru posléze přesunul do Kanady. S novými průlomovými objevy metabolismu železa jsme se k tomuto prvku vrátili. Nyní se věnujeme i chelataci železa a nově jsme s kolegy začali studovat exozomy, malé částečky uvolňované z buněk, které slouží jejich komunikaci. V této problematice vidím příležitost ke spolupráci s dalšími ústavy a subjekty, což je nezbytná podmínka dalšího rozvoje vědecké práce. Ta je i zdrojem příjmů a velkou motivací.

• Je výhodou, má‑li odborník v teoretickém oboru klinickou atestaci?

V současnosti je již takřka pravidlem, že odborníci v teoretických a preklinických oborech mají atestaci v klinickém oboru, což je značná výhoda, protože vidí přesah teoretických poznatků do kliniky. Na druhou stranu však tito lékaři někdy odcházejí zpátky do klinické praxe. Je poměrně těžké získat lékaře, který by se chtěl věnovat celoživotně především výuce a výzkumu v teoretickém oboru. Přitom je velmi důležité udržet kontinuitu oboru, a to bez stabilnějšího personálního zajištění nelze.

• Co vás k pedagogice přitahuje?

Baví mne hledat způsob, jak problematiku vyložit tak, aby studenti informace opravdu pochopili a zasadili je do širšího kontextu znalostí. Někdy jde o to, najít vhodné přirovnání, které by fyziologický a patofyziologický stav vystihlo. Dalším způsobem, jak podsunout medikům informaci, je přivést je k tomu, aby objevili podstatu děje vlastním přičiněním. To je možné zejména na praktických seminářích.

Dříve jsme mívali snahu přednést ve vymezeném čase co možná nejvíce poznatků, které jsme považovali za nepominutelné. V současnosti s dobrým přístupem k literárním zdrojům se více zaměřujeme na to nejpodstatnější a na příkladech několika témat učíme mediky vlastní cestě k informacím.

• Jací jsou podle vás současní medici?

Rozhodně nechci tvrdit o studentech, že jsou horší, než byla naše generace. Jsou jiní. Mění se způsob výuky od základní školy až po gymnázia či střední školy, mění se prostředí, v němž vyrůstají a dospívají. Měl by se tedy změnit i přístup k výuce mediků. Nemůžeme setrvávat u konzervativního názoru na výuku: takto jsme učili před dvaceti lety, tak budeme pokračovat i nadále. Studenti přicházejí s mnoha návrhy a iniciativami, ale důležité je, že se na jejich realizaci chtějí sami aktivně podílet. Změnil se i způsob komunikace. A to nejen mezi kolegy, ale i s pacienty. V medicíně opouštíme paternalistický princip, a tak chceme naučit studenty, jak mají s nemocným hovořit a empaticky reagovat i na jeho emoce. I nemocní jsou jiní, mají více informací.

• Co považujete za svůj největší vědecký/pedagogický/publikační úspěch?

I s přihlédnutím k vašemu H‑indexu. Myslím si, že H‑index je mnohdy přeceňovaný. Důležitější je, že člověk za život něco dokáže. Navíc vysokoškolský pedagog ovlivní stovky budoucích lékařů. Za úspěch považuji to, že náš ústav má své učitele a zároveň funguje jako úspěšné vědecké pracoviště. Což je ale v podstatě i má povinnost jako přednosty ústavu. V publikační činnosti si velmi cením opakovaného vydání lékařských slovníků. Velký lékařský slovník se dočkal již desátého vydání. Tato práce mě nesmírně baví, protože si tak stále udržuji přehled o celé medicíně, a navíc je to úžasná spolupráce s dalšími kolegy. Na slovníky jsem opravdu hrdý. I v době online verzí představuje tištěné vydání renomovaný zdroj se zárukou správnosti. Z odborných publikací o železe bych rád zmínil tu z roku 2006 o vlivu červené krvetvorby na regulátor metabolismu železa, což je velmi úspěšná práce, která má na dvě stě citací.

• Jaké budou vaše první kroky ve funkci děkana?

Nejprve se na podzim musíme připravit na ne zcela jistou situaci danou epidemickým stavem a státními regulacemi. Musíme zajistit, abychom mohli začít učit, navíc je třeba výrazně podpořit e‑learning. Pak budou následovat změny v sylabu. Je přede mnou rozvoj výuky na simulátorech, a to už od prvního ročníku. Velkým úkolem je propojování teoretické výuky s klinikou. Vytrvalým prosazováním dílčích změn bych rád dosáhl požadovaného vývoje. Nejsem typ manažera, který vše od stolu rozmetá, vyhodí pracovníky, přerozdělí kompetence. Po „odstřelu“, tedy po rázném nastolení průlomových změn, se „prach usadí na ta samá místa“ a k podstatným proměnám z hlediska dlouhodobého vývoje nedojde. Mně více vyhovuje jít trpělivě každým dnem za vytčeným cílem. Ten však musí být dobře definován.

• Co patří k vašim cílům?

Jak jsem už zmínil dříve, za velice důležité považuji propojovat teorii s praxí a spolupracovat napříč obory. Ve spolupráci s Všeobecnou fakultní nemocnicí chceme například zavést či rozšířit paliativní péči a její výuku. V určité fázi terapie je paliativní péče možná důležitější než péče zaměřená jen na kurativu založenou na technokratických postupech. Paliativu však nelze chápat pouze jako medicínu terminálních stadií, ale i jako terapii všech chronických onemocnění a dlouhodobých stavů, které mění způsob života. Takoví nemocní potřebují pomoc a podporu. Další velkou oblastí je rozvoj Centra lékařských simulací (nejen) pro pregraduální výuku studentů lékařství a příbuzných oborů. Do tohoto projektu byly díky usilovné snaze zakladatelů centra investovány nemalé finanční prostředky. Nyní musíme simulace včlenit do výuky tak, aby studenti v menších skupinách absolvovali v průběhu každého jednoho roku pětadvacetihodinový trénink. Účelem výuky na simulátorech je, aby si medici osvojili základní postupy zejména v kritických, život ohrožujících situacích. Péči vyžaduje i centrum samotné, je třeba zajistit zde IT službu a musí být vyčleněn i odpovídající tým pedagogů. Učitelé centra musejí projít alespoň základním kursem, aby byli schopni využít všechny funkcionality figurín ve výukovém procesu. Je poměrně „jednoduché“ nakoupit techniku a software, ale výběr a zácvik týmu představuje trvalou investici. Rád bych také, aby došlo k posílení vědecké spolupráce, budu podporovat klíčové a nové týmy, využívat efektivně vědecké infrastruktury a obecně podporovat stimulující a kooperující prostředí na fakultě.

• Jak vlastně výuka v centru probíhá?

Centrum je umístěno v budově Ústavu fyziologie 1. LF UK. Napodobuje malou nemocnici se šesti pacienty. U nich je možné nasimulovat důležité symptomy, jako je například hypertenze, změny srdečního rytmu, změny saturace krve kyslíkem a další. Figuríny jsou propojeny s počítačovým programem pro simulaci tělesných funkcí a jejich poruch, které lze prostřednictvím softwaru ovlivnit zvolenými léčebnými postupy. Naším úkolem je definovat v hlavních oborech stavy, které by měl medik zvládnout alespoň na simulátorech, než přejde po promoci do reálné praxe.

• Jak vnímáte roli fakulty v postgraduálním vzdělávání?

Fakulta organizuje některé kursy v rámci základního specializačního vzdělávání, ale hlavní role připadá akreditovaným nemocnicím. Svou úlohu mají komory, odborné společnosti a ministerstvo zdravotnictví. Jde o komplikovanou problematiku, která nemá jednoduché řešení. Bude jistě záležet na ochotě všech zainteresovaných, aby dohodli řešení, které bude výhodné pro studenty i pro nemocnice. Účelem by mělo být, aby se postgraduální studenti dostali k atestaci za přiměřenou dobu a s náležitou erudicí. I v této oblasti kladu důraz na spolupráci s nemocnicemi.

• Co pro fakultu znamenala epidemie koronaviru?

Oceňovali jsme, jak se studenti aktivně zapojili do testování a dalších dobrovolných aktivit ve zdravotnických zařízeních. Jejich zápal pro medicínu a odvaha pomáhat v tak náročné situaci mě jen utvrdily v tom, že máme na fakultě skvělé adepty na budoucí lékaře a další zdravotníky. „Přínosem“ epidemie pro výuku bylo vypracování interaktivního e‑learningu, který chceme i do budoucna efektivně využívat jako vhodný doplněk prezenčního studia. Zvládli jsme i virtuální přijímací řízení zahraničních studentů. I když právě jejich prezenční účast v tomto školním roce s sebou nese ještě několik nevyřešených problémů, například získání víza z rizikových oblastí, návrat zahraničních studentů z jejich zemí a další.

• Na závěr: co byste přál české medicíně, vzdělávání, 1. LF UK?

Přeji všem, aby schopní a nadšení odborníci dostali náležitý prostor, aby nebyli vystaveni zbytečným překážkám, aby dostali nejen morální, ale i finanční podporu. A hodně motivovaných studentů.

Zdroj: MT