Sestra na emergency musí být osobnostně rázná, hájit svůj názor v zájmu pacienta

• S čím musejí sestry počítat, pokud tu chtějí pracovat?

Je to určitě různorodost diagnóz u pacientů a je třeba umět rychle zareagovat na změnu stavu pacienta tak, aby došlo k reálnému řešení vzhledem k jeho stavu, aby nenastala žádná prodleva. Je potřeba umět se rozhodnout, zachovat chladnou hlavu a podat ten nejlepší výkon po celou dvanáctihodinovou směnu. I u pacienta, který přijede v relativně dobrém stavu, se stav může kdykoli změnit, a sestřičky na to musejí být připraveny. Neustále se učí dobře odebrat anamnézu, protože ne vždy je přítomen lékař a ony si lékaře, protože jsou to zkušené sestry, dovolávají podle toho, jakou odeberou anamnézu a s jakou diagnózou pacient přijel. Z tohoto hlediska je to velká zodpovědnost. A je to náročné, jak sestrám říkám, tady se buď sedí, nebo běží, nic mezi tím. Někdy nemají sestry čas ani se najíst, protože pacienti stále přicházejí a přiváží je záchranná služba. Je to velice náročné i psychicky, nejen fyzicky, a to hlavně proto, že v posledních letech se velmi zvyšuje verbální agresivita pacientů a jejich příbuzných. Na zdravotníky jsou vyvíjeny velké tlaky, protože všichni pacienti si připadají akutní, chtějí ošetřit hned a nedokážou pochopit, že jsou tady pacienti, kteří jsou opravdu v ohrožení života, a ti vždy mají přednost. My samozřejmě na ostatní pacienty nezapomínáme, ale proto si děláme triáž i v běžném provozu, nejen v rámci traumaplánu, třídíme pacienty podle závažnosti diagnóz a tak k nim přistupujeme, tak je ošetřujeme. Čili sestra na emergency musí být odolná – hlavně psychicky, zdatná fyzicky, schopná reagovat rychle na změnu situace, a to vše ideálně s úsměvem na rtech.

• Jak mohou sestry tuto trvalou psychickou i fyzickou zátěž zvládat, nehrozí syndrom vyhoření?

Já se samozřejmě snažím, aby moji kolegové odpočívali, aby měli dostatek volna mezi službami, sleduji jejich stav, aby nedocházelo k syndromu vyhoření. Nabízíme jim pomoc i v rámci naší nemocnice, máme tady výbornou psycholožku, takže kdykoli si s ní mohou sjednat schůzku, protože syndrom vyhoření zde hrozí velmi brzy po nástupu do práce. Pro mě je prioritou tomu předcházet, snažím se jim být ku pomoci. Troufám si říct, že člověk už zde pozná, kdy je ta hraniční doba a je potřeba si trochu odpočinout.

• Jak syndrom vyhoření poznáte?

Většinou je to tak, že sestry a záchranáři nechtějí chodit k pacientům. Chtějí být jenom u vyplňování ošetřovatelské dokumentace, nestojí o kontakt. Přitom primárně kontakt s pacientem je to nejvíc, co tady je, to je to hlavní pro nás, protože pacient přijede v nějakém stavu, ten se během ošetřování mění a my s pacientem musíme být neustále v kontaktu, monitorovat ho. Nespoléháme se jenom na monitorovací techniku na lůžkách, ale musí tam být fyzický kontakt.

• Když jste hovořila o náročnosti práce na Emergency, jaké vzdělání musí mít sestra, aby tu mohla pracovat?

Buď zdravotnický záchranář, nebo všeobecná sestra se specializací ARIP, to je nástavbové studium. My preferujeme sestru s praxí, aby si prošla po skončení školy oddělením a naučila se tam organizaci práce, vytřídit si, co je důležité, co má udělat hned a co má počkat. To ji naučí oddělení, na emergency to už musí umět, nemá čas se to tu učit. Na sestru jsou kladeny vysoké nároky, bez toho, že by prošla oddělením, by to tady nezvládla. Je to nejen o ošetřovatelské péči, ale i o tom si to zorganizovat. Když jsou dvě sestry na oddělení a mají deset pacientů, jedna vede ošetřovatelskou dokumentaci, druhá má na starosti pacienty. To sestru naučí základ organizace, což tady využije.

• Takže si v ÚVN sestry pro Emergency vychováváte, projdou oddělením, než mohou nastoupit sem?

Ano, a podílíme se také na výuce studentů, vytipujeme si, jak kteří studenti sem chtějí jít, mají o práci na Emergency zájem, ale všem sdělujeme, že si musejí projít ARO, tj. sály, uspávání a JIP s ventilovanými pacienty. To je základ, který u nás pak využijí. Tím, že to umějí, je pro ně vstup sem daleko lehčí – na odděleních mají třeba na ARO jednoho pacienta, nebo mají na oddělení stabilně 10–15 pacientů, tady se pacienti po dvou hodinách mění, jejich stav se mění během ošetření nebo přijíždějí s ohrožujícími stavy. Důležitá je proto organizace práce, rozhodnout se, to bude dělat teď, to je důležité, to počká, komunikace s pacienty, komunikace s příbuznými, telefony, záchranná služba, je toho pak opravdu hodně, klade to na sestry vysoké nároky.

• Jaká tedy musí být správná sestra emergency?

Sestra musí být osobnostně rázná, musí si umět stát za svým, dokázat si prosadit svůj názor, když ví, že je to dobré pro pacienta, a nenechat se utlouct čepicí, jak sestrám říkám.

• Jak spolupracujete s lékaři a dosahujete souhry v týmu?

U nás na Emergency jsou stálí internisté a neurologové, potom jsou konziliární lékaři, kteří jsou na dovolání. Sestra zhodnotí stav pacienta při příjezdu záchranné služby a už při zavolání sděluje lékaři, v jakém stavu je pacient, že má třeba bolesti břicha, je tachykardický, má nízký tlak, je tam suspekce třeba na krvácení do dutiny břišní, na základě těchto informací lékař přijde, rozbíhá se kolotoč ošetřovatelského procesu a sestra, protože je u pacienta, tak už předpokládá kroky, zkušenost jí tomu napomáhá, že je o krok dopředu před lékařem a může základní ordinace plnit bez lékaře. Je to tedy velmi důležitá role a musím říct, že máme velice dobré vztahy s lékaři, kteří k nám chodí, vědí, že tu jsou zkušené sestry, důvěřují jim a myslím si, že vztahy jsou mimořádné.

• Nemocnice si stěžují na nedostatek sester, zavírají oddělení. Jaký je zájem sester o práci na Emergency?

Na Emergency je obrovský zájem o práci, je to oddělení, které nemá nouzi o záchranáře a zdravotní sestry. Myslím si, že všeobecně, a není to jenom náš případ, bojují s nedostatkem nelékařského personálu hlavně lůžková oddělení.

Zdroj: MT