Skončíme u magického Julínka?

08.04.2011
Český rozhlas, Moderátor (Jan Bednář):
Ministr zdravotnictví Leoš Heger už dlouho mluví o reformách, které chce zavést ve svém rezortu. Problémy financování zdravotnictví jsou ale hodně složité. A záměry ministrů často narážejí na odpor. Takže se někdy po letech podobné návrhy vrací znovu. Hovoří o tom ve své dnešní poznámce Petr Holub.

Redaktor (Petr Holub):
Je na tom něco takřka magického. Ať se o reformě zdravotnictví začne mluvit z jakékoliv strany, vždy se skončí u Tomáše Julínka, respektive jeho reformního pokusu z let 2007 až 2009. Totéž platí v případě návrhu zdravotnických změn, které představil ministr Leoš Heger.

Slíbil, že do června dopraví do Sněmovny několik více či méně důležitých zákonů a těmi promění poměry ve svém rezortu. Mírný ministr Heger vypadá úplně jinak, než hrdinský či démonický Julínek, jejich plány se ale od sebe věcně příliš neliší.

Stručný výčet to dokazuje dost přesvědčivě. Klíčovým krokem bude také u Hegera zavedení spoluúčasti. Důmyslnými právnickými formulacemi umožní, aby si lidé připláceli na některé zdravotnické materiály a možná také na některé výkony. Návrhy ministrů jsou shodné i v tom, že konkrétní rozhodování, jaké výkony budou zadarmo a na jaké se bude připlácet, nechávají na sobě, tedy na ministerstvu.

Ministr Julínek byl kritizován, že zahájil reformu zvýšením poplatků a tím snížil její šance na úspěch. Stejně chybný či nezbytný krok prosazuje také Heger. Dokonce poplatky zvýší ve dvou krocích, nejdříve někdy na podzim a potom opět v lednu příštího roku.

Kromě celé řady evergreenů, mezi které patří donquichotský boj s vysokými cenami léků, se oba návrhy shodují v tom nejpodstatnějším, konkrétně transformaci pojišťoven. Julínek chtěl veřejnoprávní pojišťovny převést na akciové společnosti, z nichž by některé šly privatizovat.

Heger to vidí podobně. Pojišťovny se změní na obchodní společnosti zvláštního typu, které se budou od akciových společností lišit, budou ale mít stejnou strukturu řízení. Nad pojišťovnami vznikne nový kontrolní úřad. Není pochyb o tom, že současné zdravotní pojišťovny nejsou příliš efektivní ani transparentní a že by bylo dobré poměry nějak změnit.

Nutno však upozornit, že právě na transformaci pojišťoven Julínkova reforma definitivně ztroskotala. Prostě převést veřejnoprávní instituci na obchodní společnost je velice obtížná operace. Hegerův předchůdce nenašel právní nástroj, jak uchopit majetek pojišťoven jiným způsobem, než jejich znárodněním. A to si žádná polistopadová vláda nemůže dovolit. Heger sice tvrdí, že do června bude hotov podrobný návrh transformace, zatím však žádný nepředložil. A veřejnost tedy neví, jak obstojí v této mimořádně těžké zkoušce. Reformy jsou tedy ve svých hlavních rysech shodné, takže člověka logicky napadne, čím to může být.

Třeba ani neexistuje jiná cesta, jak zdravotnictví reformovat. Ať se o to pokusí jakýkoliv ministr, vždy musí udělat několik velmi podobných kroků, tedy umožnit spoluúčast, zpřísnit regulaci dostupnosti zdravotní péče a léků. Vedle toho změnit fungování pojišťoven a zavést nad nimi nějaký státní dohled. Konec konců zhruba stejným směrem se ubírá většina reforem v ostatních evropských zemích. Julínek přišel s konceptem reformy jako první a teď se prostě jen čeká, kterému ministrovi se plán podaří uskutečnit. Přesto je možné proti takovému výkladu něco namítnout.

Reforma, Julínkův i Hegerův způsob, je pravicová, a to dokonce radikálně pravicová, pokud bychom ji poměřovali měřítkem západní Evropy. Ukazují to některé specifické detaily. Připojištění na dražší zdravotnický materiál je zvykem například v Rakousku. Ovšem ani v Rakousku není možné, aby definici nadstandardní péče dostala za úkol státní správa. Na starost ji tam má podobně jako v Německu Lékařská komora, tedy specifická profesní organizace. Také zdravotní pojišťovny nejsou ve zmíněných zemích obchodními společnostmi, ale fungují jako veřejnoprávní. Je pravda, že české pojišťovny jsou tak trochu veřejnoprávní paskvil.

V Rakousku i Německu fungují správní i dozorčí rady pojišťoven na základě tripartity. To znamená, že třetina členů zastupuje zaměstnavatele, třetina zaměstnance a třetina zástupce veřejné správy. U nás už politici složení správních rad převrátili, když například ve Všeobecné zdravotní pojišťovně do ní jmenují dvě třetiny členů poslanci a třetinu vláda. Logicky slouží správní rada VZP jako poslanecká nebo obecně politická trafika. A správci pojišťovny tak nemají za svěřené peníze žádnou odpovědnost. Češi mají ve zvyku řešit podobné problémy tím, že posílí úřední moc státu a nebo instituci prostě privatizují. Přesně tak se chovají zdejší pravicové vlády. A levicové se liší pouze tím, že víc sází na stát.

V případě transformace, kterou zamýšlí ministr Heger, se jde stejným směrem. Otázka zní pouze tak, jestli větší roli získá stát a nebo soukromí hráči zdravotnického sektoru. V každém případě tím ztratí vliv ti, kdo zdravotnictví platí, tedy zaměstnanci a jejich zaměstnavatelé. Právě v tom je zásadní otázka pro Julínkovu či Hegerovu reformu zdravotnictví. Měla by se veřejnost vzdávat svých pravomocí za příslib, že bez ní to bude lépe fungovat? Druhou možností je, že se v systému posílí role těch, kteří ho platí, respektive v něm pracují. Bez takového rozměru nebude reforma úplná a ani nemůže dopadnout dobře.

Moderátor (Jan Bednář):
Hovořil Petr Holub.

Zdroj: Český rozhlas