Přeskočit na obsah

Spojit sport a medicínu byl můj sen

MT přináší rozhovor autorů mezi sebou.

Otázky Lucie Burdové na doc. Matoulka:

 

  • Kdy vznikla myšlenka vydat knihu rozhovorů?

Už jako student jsem chodil na basketbal s pány docenty a profesory a byl jsem překvapen, kolik lidí, na (můj) první pohled nesportovců, vlastně sportuje a basketbalem, resp. sportem obecně, žije. Ti všichni pro mě byli inspirací. Například pan profesor Broulík. Když jsem nastoupil na kliniku, vídával jsem ho po ránu, chodil celý polámaný, ale šťastný, že dal čtyři body nebo osm bodů. Tehdy jsem si říkal, že takhle bych chtěl také jednou vypadat… (být šťastný, i když se nemůžu hýbat). Později jsem se dostal k tělovýchovnému lékařství, a spojil tak sport a medicínu, což byl můj sen. Myšlenka vydat knihu rozhovorů v mojí hlavě uzrála asi před dvěma lety, kdy jsem kolem sebe potkával čím dál více lékařů‑sportovců. Tehdy jsem si řekl, ty chci mít ve své knize.

 

  • Věděl jste, koho chcete mít v knize. V tom, komu, jakým čtenářům bude určena, jste měl také od začátku jasno?

Určitě. Cílem knihy je představit studentům, ale především pacientům, že i lékař, který od nich vyžaduje pohybovou aktivitu, se sám těmito doporučeními řídí. A že je také jen člověk. Spousta profesorů mi nabídla tykání právě na hřišti. Tam se rozdíly stírají. Je jedno, kolik titulů před nebo za jménem, v trenýrkách na palubovce jsou na tom všichni stejně. Na druhou stranu i na hřišti je třeba autoritu, která nutně nemusí souviset se sportem, respektovat. Nikdy mě tak nenapadlo využít svých kontaktů z basketbalu, naopak jsem spíše měl obavy, abych nešel k některému z pánů profesorů‑basketbalistů na zkoušku. Ukázalo by se, že basket hraji sice slušně, ale jinak toho moc neumím (smích).

 

  • Podle jakého klíče jste vybíral kolegyně a kolegy k rozhovorům?

Začalo to, jak jinak, basketbalem, takže od pánů profesorů Broulíka a Roba, se kterými jsem se potkával na zaměstnaneckých turnajích. Pak jsem si začal všímat, že náš výbor České společnosti tělovýchovného lékařství je plný sportovců, a nakonec jsem si řekl, že by bylo fajn mít v knize zastoupenu pestrou škálu sportů. Třeba paní docentku Prausovou jsem zcela náhodně potkal na jaře na jednom webináři pro praktické lékaře – a když jsem zjistil, že dělala krasobruslení, měl jsem jasno.

 

  • Mohl byste zmínit, jak jste navázal spolupráci s Petrem Urbanem?

Když jsem začínal na obezitologii, byla u nás hospitalizována pacientka ze Smržovky, která přivezla podepsané kalendáře Petra Urbana. Tehdy jsem hodně sledoval sport, takže jsem věděl, že Petr Urban nejen kreslí vtipy, ale je i vrcholový sportovec. Když jsem se pak začal obezitologii věnovat více, to bylo, tuším, před deseti lety, Petr Urban vyhrál svůj poslední republikový titul. Vidím to jako dnes. Popraskaná kombinéza ovázaná kobercovkou. Tehdy jsem si řekl, s tím bych chtěl jednou napsat knihu o sportu a obezitě. V roce 2007 jsem začal vydávat noviny (Obesity NEWS), do kterých by se mi byly líbily jeho kresby… Nakonec jsem si ale na spolupráci ještě několik let počkal. Když už jsem měl přislíbeny první rozhovory, rozhodl jsem se Petra Urbana oslovit. Byl jsem mile překvapen, můj nápad se mu líbil, slovo dalo slovo, vyrazil jsem do Smržovky a výsledek vidíte.

 

  • Nakonec nezůstalo pouze u jednorázové spolupráce, společně jste se pustili do dalšího projektu…

Máte pravdu. Protože Petr je vlastně lidový člověk, a protože sám bojoval s hmotností, povídali jsme si i o tlustých lidech, on začal kreslit vtipy na ně a ve vtipech zachycovat některé typické situace. Vtipy jsem nejprve ukázal svým pacientům, kteří jimi byli nadšeni. Já jsem byl zase mile překvapen, že se jim vtipy líbí, že si umějí udělat legraci ze sebe sama. Ono v emoci se dá leccos pochopit a změnit. Pak jsme udělali i BARI klub u Petra Urbana, kde se sešlo asi osm pacientů, včetně MUDr. Hrubého z Turnova, bariatrického operatéra. Tam jsme si řekli, že by mohlo být zajímavé psát o obezitě „jinak“. Tak vznikl projekt Hubneme s Pivrncem.

 

  • Zpátky k rozhovorům. Máme výběr osobností, ilustrátora, zbývá už jen redaktor. Jak jste přišel na mě?

Já jsem pedagog zvídavý, který se u zkoušek studentů ptá kromě samotné zkušební látky na sportovní anamnézu, co dělají, co chtějí dělat. Když jsem vám zapisoval známku ze zkoušky z tělovýchovného lékařství a zjistil, že máte vystudovaný bakalářský obor žurnalistiky, což je spolu s nutriční terapií skvělá kombinace, napadlo mě, že byste u mě mohla psát diplomovou práci. A spolupracovat i třeba na textech do novin apod. Tehdy jsem to udělal tak trochu obráceně, než bývá zvykem, a jako první oslovil já vás. Na knihu rozhovorů jsem v první fázi vůbec nepomyslel. Ten moment přišel, až když jsme si o potenciální knize povídali. Chtěl jsem, aby rozhovory dělal někdo, kdo k tomu má erudici a kdo není zatížen medicínou, ale zároveň má blízko ke sportu. Když kniha vznikala, uvědomil jsem si, že rozhovory bych udělat asi zvládl, ale napsat je sám bych rozhodně nezvládl.

 

  • Pak přišel první, nazvěme jej testovací, rozhovor s panem profesorem Svačinou…

Využil jsem svého školitele pana profesora Svačinu, jemuž tímto děkuji, na kterém jsem testoval, jak bude rozhovor vypadat, a on měl zase testovat tazatelku. Takže to vlastně byla taková dvojitě otevřená studie dvou mnou vybraných subjektů bez randomizace (smích). Pan profesor po rozhovoru zmínil, že to bylo docela dobré a fajn, což rozhodlo. LB: Přidávám se a děkuji, že pan profesor vlastně spustil celý tento projekt. Také se sluší doplnit, že s panem profesorem jsem se sešla dvakrát, podruhé proto, abychom rozhovor rozšířili a přiblížili rozsahu ostatních textů. Na první verzi prvního rozhovoru bylo ono prvenství zpočátku poznat…

 

  • Jste spokojen s výsledkem?

Spokojen jsem, protože vidím krásnou knihu s krásným motivem na obálce, který vymyslel Petr Urban. Tady se opět potvrdilo, že každý švec se má držet svého kopyta, že každý má své místo. Petr, který má kreslení a grafiku v krvi, vymyslel, jak oživit obálku, aby zaujala na první pohled, což se, myslím, povedlo. Zdá se, že se líbí všem, kteří ji zatím měli v ruce. Ale spokojen budu, když se bude líbit i čtenářům.

 

  • Už jste přemýšlel o pokračování, je v plánu?

Mluvit o druhém díle je zatím předčasné. I když už se mi ozývají kolegové, kteří se ptají, proč tam nemáš tohohle a támhletoho, to je přece velký sportovec, nebo kteří by sami měli zájem být mezi dotazovanými. O tom, zda bude druhý díl, ovšem rozhodnou čtenáři. Pokud si kniha najde své čtenáře, druhému dílu se určitě nebráním.

 

Otázky doc. Matoulka na Lucii Burdovou

  • Jaké byly vaše první pocity, když jsem vás oslovil, jestli byste nechtěla psát rozhovory?

Překvapení. Radost. Nadšení. Mám ráda výzvy a tohle pro mě výzva byla. Ne tak z hlediska psaní, jako spíše z hlediska komunikace. Umět se ptát osobností, které toho ve svém životě tolik dokázaly a jsou více či méně veřejně známé. Udržet ve vzájemné rovnováze respekt, který ke všem chovám, ale zároveň se jím nenechat svázat a, jak se lidově říká, nesednout si z toho na zadek. Obojí, psaní i komunikace, mě moc baví a mám za sebou nějakou praxi, ale kniha byla o stupeň výš než všechny mé dosavadní zkušenosti. Děkuji za příležitost a děkuji všem interviewovaným za jejich milé přijetí a otevřenost, velmi si toho vážím. Mimochodem, naprosto se ztotožňuji s vaším pocitem, o kterém mluvíte v úvodním slovu knihy, jak jste si po přečtení rozhovorů uvědomil, že žádný sportovec vlastně nejste. Tento pocit jsem naplno zažívala při každém rozhovoru také (smích).

 

  • Z koho jste měla největší respekt před rozhovorem?

Jednoznačně z pana profesora Koláře. Měla jsem obdobné pocity jako u státních zkoušek. Vlastně pro to nemám žádné řádné racionální zdůvodnění. Možná to bylo tím, jak na mě působil z rozhlasových a televizních pořadů, které jsem před rozhovorem poslechla či zhlédla. Tichý, skromný, pokorný a zároveň perfekcionista. Možná to bylo i Labyrintem pohybu, knižním rozhovorem, a obavami z toho, neopakovat se.

 

  • Zmiňujete pocity jako u státních zkoušek, jaká byla vaše domácí příprava na rozhovory?

Vznik každého rozhovoru měl tři fáze – příprava na rozhovor, samotný rozhovor a zpracování. Dovolím si tvrdit, že právě příprava byla tou nejdůležitější částí. Dohledat pořady, ať už rozhlasové, či televizní, z poslední doby, tištěné rozhovory, poznat, jak daný člověk komunikuje, čemu se věnuje a co je v oboru, kterému se věnuje, nového, aktuálního…

Prostě vědět, na co se zeptat, kam rozhovor směrovat. A vyvarovat se opakování otázek, na něž jsme od dané osobnosti odpovědi četli či slyšeli tisíckrát. Mým cílem bylo ptát se na „jiné“ věci tak, aby si čtenář přečetl něco nového, nikoli jen upravenou, dokola omílanou informaci.

 

  • Kdo vás nejvíce překvapil, když jste čekala, že se bude rozhovor ubírat nějakým směrem, ale nakonec to bylo všechno úplně jinak?

Ačkoli jsem měla za to, že na svérázný přístup Lukáše Pollerta jsem připravená, rozhovor s ním mě, promiňte mi ten výraz, dostal. A pomohl mi pochopit, že na vše se rozhodně připravit nelze (smích). Pan doktor mě odzbrojil hned u asi druhé otázky, z typického rozhovoru se tak stala spíše diskuse na téma dětské obezity, významu a potřeby sportu ad. A třeba pan prof. Vítek, hepatolog a zapálený nutriční odborník spolupracující s vrcholovými sportovci.

 

  • Jste vy spokojena s výsledkem? Je něco, co byste udělala jinak?

Když se podívám na knihu jako na celek, jsem spokojená. Kdybych měla jít po detailu, určitě by se s odstupem času našla nějaká pasáž, kterou bych napsala jinak, otázka, kterou bych jinak formulovala. Ale to by pak práce na knize neskončily nikdy… (smích). Jsem typ člověka, který se svou prací nebude nikdy úplně spokojen. Vlastně mám pocit, že spokojit se s výsledkem znamená zastavit další rozvoj, zlepšování se. A já se určitě mám stále co učit.

 

A co na to Petr Urban?

Lásku ke sportu mám v genech, zároveň velkou úctu a respekt k lidem, kteří svými schopnostmi a umem něco dokázali, a přesto zůstávají „normální“. Proto mě velmi potěšilo, že jsem se mohl stát součástí tak inspirativní knížky. Vážím si toho, také mám radost, že mezi námi jsou stále takoví nadšenci a bezva parťáci do života, jakým je pan docent Martin Matoulek, který má dar motivovat a sbližovat lidi, bez něj by spousty parádních počinů nenašlo cestu do světa. Díky a těším se na další spolupráci.

 

Několik „nej“ na závěr

  • Nejkratší rozhovor: 26:43 minut
  • Nejdelší rozhovor: 1.42:19 hodin
  • Rozhovor na největší vzdálenost: Praha– Islámábád

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Naši bližní peněžní

3. 12. 2021

Peníze jsou cokoli, co je prostředkem směny, nositelem hodnoty a účetní jednotkou. Penězi byly kousky bronzu, drahých kovů, perly, sůl, mušličky…

Fórum: Motivace pro praktiky

29. 11. 2021

Posílení a rozšíření kompetencí praktických lékařů je spojeno s motivací poskytovat pacientům tu nejlepší péči. Padla proto některá preskripční…