Přeskočit na obsah

V nemocnicích jdeme na všechna oddělení, kam nás pustí

Není divu, podporují psychiku pacientů, děti doprovázejí nově i na operace a rádi za nimi přijdou i domů. „Klíčová je pro nás kvalita a profesionalita naší práce,“ upozorňuje Kateřina Slámová Kubešová, ředitelka dobročinné organizace Zdravotní klaun.

 

  • Proč by vlastně zdravotníci měli na své oddělení pouštět zdravotní klauny?

Protože zlepšují náladu dětským pacientům, jejich rodičům a samozřejmě také jim. A my věříme, že dobrá nálada pomáhá pacientům k uzdravení, lepší psychický stav pomáhá ke zlepšení fyzického stavu. Zdravotní klauni prosvětlují a osvěžují místa plná stresu, obav, rozpouštějí neklid a přílišné zaměření na nemoc. Tahle proměněná atmosféra vydrží často i po jejich odchodu.

 

  • Jak vlastně vypadá zdravotní klauniáda? Přijde klaun s červeným nosem, je celý namalovaný a žongluje kužely?

Zdravotní klaun není cirkusový nebo narozeninový klaun. Pracujeme v nemocničním prostředí a respektujeme je. Proto je klaun vlastně takový zábavný doktor, který přijde na vizitu a zkontroluje si „svoje“ oddělení klaunským způsobem. Má samozřejmě červený nos, ale s ohledem na komorní prostředí a blízkost k pacientům nemá žádný make‑up ani výrazné rekvizity.

 

  • Je to po dohodě s personálem?

Samozřejmě. Uskuteční se to vždycky v domluvený čas. Oddělení přesně ví, kdy klauni přijdou. Před svou „vizitou“ se klauni vždy ptají personálu na aktuální situaci. Obejdou si oddělení a ptají se ještě pacientů na svolení, zda mohou dál. Pro pacienta je to důležitý moment, protože se může rozhodnout, jestli klauna chce, anebo ne. Zvláště pro děti je důležité, aby tu možnost měly. V ničem jiném ji totiž v nemocnici nemívají.

 

  • Kdy jsou tyto klaunské vizity obvyklé?

Často odpoledne, nejčastěji od dvou do pěti, ale někdy to bývají dopolední návštěvy. Děti doprovázíme i na operace, klaun tam může být i ráno v sedm. Podle velikosti nemocnice pak záleží, zda projdeme více oddělení. Například ve FN v Motole jsme každý den v týdnu, abychom zvládli všechno.

 

  • Motol je největší dětská nemocnice v Česku. Je to vaše hlavní působiště?

Určitě je to náš největší a velmi významný partner, protože jsou tam děti z celé České republiky, nejen z Prahy. Motol má kromě pediatrie mnoho specializovaných oddělení, jako jsou neurochirurgie, psychiatrie či kardiologie, kam také chodíme.

 

  • Chodíte na všechna oddělení, nebo se některým vyhýbáte?

Nevyhýbáme se ničemu, jdeme všude, kam nás pustí. Jak na oddělení, kam děti přijdou jen na pár dní s lehčím onemocněním, tak i na JIP, na onkologii, infekční oddělení, neurochirurgii, kde děti tráví často dlouhé měsíce. Vždy to záleží na dohodě s nemocnicí.

 

  • Spolupracujete s nemocnicemi dlouhodobě?

Ano, dlouhodobá a pravidelná spolupráce s personálem je pro nás klíčová. Když se ohlížím za dvaceti lety naší existence, ve většině nemocnic jsme už mnoho let. Působíme v šedesáti čtyřech dětských nemocnicích, což je většina.

 

  • Kdyby se chtěl někdo stát klaunem, nestačí zavolat a požádat o přijetí?

Ani náhodou. Klauni jsou profesionálové, procházejí složitým výběrem a my po nich kromě dlouhé řady pravidel chceme, aby se své profesi opravdu věnovali. Máme nyní 86 klaunů a tento počet udržujeme dlouhodobě, abychom mohli garantovat nejvyšší kvalitu. Naše klauny vzděláváme na začátku i po celou dobu, co s nimi spolupracujeme. Musejí dodržovat etický kodex, hygienický kodex, máme s nimi smlouvy, které ukotvují hloubku a kvalitu spolupráce. Odcházejí od nás výjimečně, proto nemáme ani důvod nabírat.

 

  • V čem je podstata jejich práce?

Je to schopnost improvizovat za každé situace, být psychologem, vědět, jak si s tou situací poradit a jak pomoci? Klauni jsou často povoláním herci, ale není to povinné, nemusejí mít herecké vzdělání. Potřebují samozřejmě umělecké nadání, ale to nejdůležitější je improvizace. Musejí umět reagovat na situaci. Opravdu to není nacvičené představení. Opírají se o klaunské principy, ale když otevřou pokoj, čeká je tam pokaždé někdo jiný – malinké dítě s maminkou, jindy teenager s notebookem, někdo po operaci, jiný se bojí, prostě úplně různí pacienti v různých situacích a klauni na ně musejí umět zareagovat, vzít je do hry.

 

  • Co by klauni měli automaticky umět?

Je to balík uměleckých dovedností, se kterým klaun přichází a trénuje se v nich. Například je dobré, když umí hrát na hudební nástroj, zpívat. Chceme, aby ovládali klaunské techniky, ať je to žonglování, kouzlení apod. Druhou složkou jejich výbavy je odborné vzdělání v zdravotnicko‑psychologicko‑sociologických oblastech. Většina jsou vysokoškoláci, takže předpoklady už mají. Od personálu nedostávají konkrétní diagnózy pacientů, ale situaci na oddělení probírají se zdravotníky. Musejí se proto umět orientovat, aby věděli, jak k jednotlivým pacientům přistoupit.

 

  • Není označení klaun matoucí?

Je to každopádně zdravotní klaun. Ale klaun je správně. Jeho hlavním úkolem je všechny rozesmát, přinést radost, humor. Všichni naši klauni jsou opravdu empatičtí, ale když jsou v klaunské roli, tak nesmějí litovat. Neberou ohled na nemoci, ale zaměřují se na dítě, které si chce hrát. Odměnou je jim často i úlevný smích rodičů, kteří protože jsou na onkologii vedle svého vážně nemocného dítěte, skoro se bojí zasmát, přijde jim to až nepatřičné.

 

  • Nevyhýbáte se ani nejtěžším oddělením. Když si tu situaci představím, není to ani pro mě jednoduché. Klauni jsou přitom v epicentru.

Pro nás je hrozně důležité, že klaun je tady pro všechny. Takže jdeme tam, kam můžeme, a čím je to těžší, tím musejí být naši klauni připravenější. Proto jsme třeba rozvinuli spolupráci s hořovickou nemocnicí, s oddělením dlouhodobé intenzivní péče, kde jsou děti na přístrojích, komunikovat mohou minimálně, často jen díky přístrojům či jemným zvukem. Ve spolupráci s primářem oddělení a samozřejmě i vedením nemocnice hledáme cesty, jak se klaun s pacienty může dorozumět zvukem, hudbou, případně méně obvyklým klaunováním. Opravdu věříme, že jim tím můžeme přinést úlevu.

 

  • Jsou zdravotní klauni i v zahraničí?

Klaunské organizace existují prakticky všude, od severu po jih, od západu po východ, jsou to malé i velké organizace, profesionální i dobrovolnické. Naše organizace je zapojena ve dvou mezinárodních uskupeních, díky nimž sdílíme nápady, jak pracovat s dětmi a se seniory, vzdělávání atd. Sjednocujícím principem je profesionalita. Věříme, že tuto práci je potřeba dělat dlouhodobě a s lidmi, kteří to myslí vážně, udělají si na to čas a dlouhodobě se vzdělávají.

 

  • Jsou klauni přímo vaši zaměstnanci?

Jsou to naši dlouhodobí spolupracovníci – být zdravotním klaunem je jejich práce, protože na citlivá místa za nemocnými dětmi nechceme pouštět nikoho, kdo přijde jen občas, když má čas. Chceme, aby tam klaun/profík byl opravdu každý týden.

 

  • Letos slavíte dvacet let. Zprvu jste chodili jen do nemocnic za dětmi, nyní jste zmínila i seniory. Je to logické pokračování vaší mise?

Děti vnímáme jako nejcitlivější, nejohroženější skupinu, proto je pro nás klíčová a vždy bude. Přemýšleli jsme ale i o dalších zranitelných skupinách. A vybrali jsme právě lidi dříve narozené a začali chodit do domovů pro seniory nebo LDN a hospiců. Samozřejmě je to jiné klaunování. Pokud v dětské nemocnici funguje veselá vizita, v domově pro seniory je to taková trošku ztřeštěná/bláznivá návštěva, která rozčeří osamění, odlehčí těžkost a bolest. Klauni pracují se vzpomínkami, proto jsou jejich kostýmy takové elegantní retro, pracují hodně s dotykem, protože smysly seniorů slábnou.

 

  • Jaký je o to vlastně zájem ze strany sociálních služeb?

Velký. V současné době navštěvujeme devět zařízení sociální péče a mohli bychom jich navštěvovat desetkrát tolik. Snažíme se to řešit aspoň tak, že si jednou za rok vybereme určitá zařízení, kam obvykle nechodíme, a jedeme tam na Turné plné smíchu.

 

  • Vzhledem ke stárnutí populace se tam bude možná přesouvat vaše působení…

Zatím se vždy vracíme k dětem a hodně se soustředíme na prohlubování naší spolupráce s nemocnicemi, ve kterých stále nacházíme nová místa, kde můžeme pomoci. Proto jsme před osmi lety přidali a vymysleli nový program Na operační sál!, při kterém doprovázíme děti na operace. Z Motola se to rozšířilo do sedmi nemocnic. V Brně jsme nově začali chodit na pohotovost, což je taky prostředí plné stresu, nervozity, kterou může klaun hodně rozvolnit. Začali jsme chodit na ambulance. A zároveň naše poslání předáváme dalším.

 

  • Jak to myslíte?

Snažíme se naše principy přednášet na lékařských fakultách, díky spolupráci s prof. Janem Leblem vedeme již několik let semináře pro druhou a třetí lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Našim záměrem je ukazovat lékařům i sestrám, že náš přístup je taky možností, jak pomáhat pacientům.

 

  • Z čeho vlastně žije Zdravotní klaun?

Z osmdesáti procent jsou to individuální dárci, ale máme i malé a velké firemní dárce a část peněz máme nově i od samospráv, obcí.

 

  • A platí i nemocnice?

Ne. Službu nemocnicím poskytujeme zdarma. Stejně tak školám.

 

  • Jak vaši činnost ovlivnila pandemie koronaviru?

Naštěstí relativně málo, jen první měsíc jsme nechodili do nemocnic. Začali jsme už před prvním lockdownem horečnatě vymýšlet, co budeme v takovém případě dělat. Natáčeli jsme proto veselá videa, kdy klauni sportovali doma na zahradě, pekli velikonočního beránka a podobně. Vymysleli jsme nový program – virtuální klauniády, ale intenzivně jsme se snažili domlouvat právě s nemocnicemi, jak se můžeme vrátit zpátky.

 

  • Což se tedy povedlo…

Když viděli naši profesionalitu, že se na nás mohou spolehnout, řekli nám, ať se vrátíme naplno. V květnu, červnu 2020 jsme byli na nějakých sedmdesáti procentech původních návštěv, což bylo skvělé. Když přišla druhá vlna, už jsme v nemocnicích zůstali.

 

  • Zmínila jste sdílení zkušeností se zahraničím. Je tam něco k využití?

Nechci, aby to znělo příliš sebevědomě, ale my jsme vlastně velká zavedená organizace. Často se tedy stává, že ostatní se učí od nás, což nás těší. Jsou samozřejmě oblasti, kde se chceme zlepšovat, například jde o klaunování na psychiatriích.

 

  • Co plánujete? Budete nabírat další klauny?

Soustředíme se především na kvalitu. Chceme být parťákem zdravotníků. Chceme být blíž jak zdravotníkům, tak rodičům a jejich dětem. Vnímáme trend, že se pacienti budou stále více přesouvat do domácího prostředí. Máme s tím zkušenosti a uvažujeme, že by mohla existovat klaunská linka právě pro rodiče dětí, které jsou v nemocnici i v domácí péči. Na zavolání bychom přijeli. Plánů máme každopádně hodně, takže věřím, že když se potkáme, budete ráda… ačkoli vám to zároveň nepřeju.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Motivace pro praktiky

29. 11. 2021

Posílení a rozšíření kompetencí praktických lékařů je spojeno s motivací poskytovat pacientům tu nejlepší péči. Padla proto některá preskripční…