Život s diabetem
Každý diabetik, kterému slinivka břišní přestává sloužit, se musí s touto diagnozou smířit a radikálně změnit své stravovací návyky a aktivitu. Pravidelnost a ukázněnost v každodenních krocích je alfa omega boje s touto chorobou.
Jsme tři bratři, já nejstarší. Rodiče byli skvělí. Oba měli cukrovku a píchali si inzulín. Otec byl na sebe přísnější a dožil se osmdesátky, matka občas kázeň nedodržovala a po ztrátě nohy odešla v 72 letech. Rodiče jsme milovali, stále na ně vzpomínáme a dnes, kdy jsme ve věku 75, 72 a 68 se všichni tři musíme hlídat. Jsem už devátý rok třikrát denně na inzulínu. Dnes mohu zodpovědně říct, že jsem udělal jednu chybu. Inzulínu jsem se až příliš obával. Měl jsem tak o dva roky dříve přistoupit na tento způsob boje s cukrovkou. S bratry jsme celý život sportovali: tenis, stolní tenis, házená, košíková, volejbal, atletika, kopaná. K tomu turistika, cestování a děti, kterých máme celkem šest. Přesto diabetes zaklepal na dveře a přinutil nás změnit život.
Základní péče inzulínového diabetika je sledování času a naprostá pravidelnost v jídle, především v jeho množství a skladbě. K tomu je třeba za každého počasí ujít pěšky 3-5 km denně. I další aktivity, práce na zahrádce, sport, kolo, plavání, turistika v přírodě včetně pozvolných výšlapů na kopce či rozhledny, jsou dobré. K tomu je však třeba častěji používat glukometr a znát svou stávající glykémii. Podle toho přijímat potravu.
Jednou se mi přihodila tato situace. Nechal jsem si opíchat kolenní vaz, který mě zlobil. Doktor mi pomohl, i když trochu podcenil mou cukrovku a já v noci nemohl spát. Glukometr mi ukázal rekordní výši hladiny cukru 24,5! Odešel jsem ve 2 hodiny v noci do nemocnice na pohotovost a vzal sebou krátkodobý inzulín. První starost sestry byla zaplatit Kč 90,-. S peněženky jsem vytáhl stovku a bylo mi řečeno"to nemáte drobné?". Já řekl"tak si tu desetikorunu nechte". Byla to dost napjatá situace. Doktorka mě přeměřila vlastním gukometrem a zjistila tu enormně vysokou hyperglykémii. Navrhl jsem jí, že bych si tak píchl šest jednotek krátkodobého inzulínu a ona souhlasila. Měl jsem svůj vlastní i příslušné náčiní a před zraky doktorky a sestry jsem si těch šest jednotek aplikoval. Ve tři hodiny jsem už byl zpátky doma a dalším kontrolním měřením zjistil, že už jsou cca tři jednotky dole. Konečně jsem usnul a během dvou dnů hladinu cukru vrátil do bývalých hodnot. Koleno přestalo zcela bolet a za nějaký čas jsem tuto historku sdělil chirurgovi, nikoliv však ve zlém. Dlouhodobý cukr mám celkem slušný - 5,9.
Několikrát do roka jezdím na třídní srazy v Praze či v Hradci Králové. Do nedávna jsem před každou večeří ze salonku odešel na WC, abych si aplikoval inzulín. Kamarádi ze třídy se to už naučili komentovat, „jdi, musíš si zase šlehnout". Důvod byl tento. Sedm let jsem střídavě aplikoval inzulín do levého a pravého stehna. To znamenalo gatě dolů a to zejména před spolužačkami nešlo. Asi před rokem jsem se naučil používat břicho. Teď se u stolu jen pootočím, rozepnu košili a zvládnu to aniž bych musel odcházet do nedůstojných míst.
Jako dlouholetý diabetik se raduji s každého dne, mám výbornou tolerantní ženu a jako doporučení všem začínajícím diabetikům vzkazuji „inzulínu se nebojte, když přijde jeho čas, jděte do toho!"
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/zivot-s-diabetem-21/