Životy pod stromeček aneb Medicína svátky nedrží
V létě 1954 přivezli do nemocnice v Leedsu čtyřiadvacetiletého mládence s nevratným selháním ledvin. Vypadal hrozně a značně trpěl: tělo plné tekutin, které ledviny nedokázaly vylučovat, unavený až otupělý z průvodní anémie. Neodváděné zplodiny metabolismu v kůži způsobovaly nesnesitelné svědění.
Avšak sudičky tohoto zubožence se smrtí na jazyku ještě neřekly poslední slovo. V nemocnici totiž sloužil lékař, jenž předtím stážoval na klinice Petera Benta Brighama v americkém Bostonu. A nemocný byl z jednovaječných dvojčat. To bylo podstatné, po Medawarově objevu imunologické tolerance v roce 1953 totiž lékaři pochopili, že zcela bez rizika odmítavé imunitní reakce je pouze přenos mezi jednovaječnými, geneticky totožnými dvojčaty.
A Brighamova nemocnice byla tehdy vedoucím pracovištěm výzkumu ledvinových chorob. Nemocný Richard a zdravý Ronald Herrickovi do ní dorazili na podzim 1954. Přestože identická dvojčata si bývají k nerozeznání podobná, tady Richard vypadal tak, že vedoucí programu transplantací Joseph E. Murray si musel nechat policejně ověřit totožnost jejich otisků prstů. Toho si při rutinním slídění v policejních záznamech všimli novináři, takže „Akce transplantace“ se provalila ještě dřív, než naostro začala.
Vlastní operace, mnohokrát předtím vyzkoušená na psech, proběhla 23. prosince 1954. „Ledvina naskočila okamžitě. Richard se zotavoval rychle a úplně překonal všechna naše očekávání,“ vzpomínal na tento první úspěšný přenos orgánu člověka člověku doktor Murray.
Vskutku, za pár týdnů mohl příjemce odejít z nemocnice. Vzal si zdravotní sestru, která se o něho po operaci starala, a měl s ní dvě děti. Po osmi letech normálního života zemřel na srdeční infarkt.
První „kulomet“ na mikroby
Tak jako každý den, i 24. prosince 1932 se šel doktor Gerhard Domagk podívat na svoje myšičky. Před pár dny je naočkoval streptokoky, a když se v nich rozvinula infekce, píchl jim jednu ze svých čerstvě připravených chemikálií. Předtím to takhle udělal nejméně stokrát, pokaždé se stejným koncem – látka nezabrala, myši uhynuly.
Jenže dnes zvířata žila! Ne, žádný zázrak! „Jen“ zákonitý úspěch po létech teoretizování i tvrdé experimentální práce; ty Vánoce jsou přitom dobré leda pro zapamatování okolností vzniku prvních moderních chemoterapeutik.
Cestu k nim otevřel lékař‑chemik Paul Ehrlich, jehož nad experimenty s umělými barvivy z anilinu napadlo: „Když na určitého mikroba dokážeme při barvení pro mikroskopii navěsit barvivo, proč bychom na něj nezkusili přichytit specifický jed?“ Ano, známým výsledkem bylo první chemoterapeutikum – salvarsan proti syfilidě.
Ehrlich však svým pokračovatelům odkázal ještě jeden objev, totiž že takzvaná azobarviva vnikají do bacilů a ničí je. Bohužel jsou jedovatá.
Tento signál čekal dvacet let, než narazil na svého příjemce. Byl jím právě Domagk, který tak dlouho hledal mezi chemickými analogy azobarviv, až kápl na to pravé. Úspěšnou sloučeninou bylo žlutohnědé azobarvivo obsahující sulfonamidovou skupinu.
Jak přesně Domagk, tehdy otec čtyř malých dětí, trávil Štědrý večer, nevím, nicméně už na Hod boží odesílá patentní přihlášku. Na každý pád, svůj vánoční dloužek přinejmenším jednomu z potomků, tehdy zhruba pětileté dcerušce Hildegard, zapravil i s úroky: Když dostala streptokokovou otravu krve, stala se první pacientkou zachráněnou tatínkovým sulfonamidem.
Vousatý Ježíšek
„Pod pokrývkou se převracel tříletý chlapec, čelo zrosené potem a tvář zesinalou, jak lapal po dechu. Přes všechnu nezkušenost stačil Finlayovi jediný pohled. Záškrt!
Rychle stlačil jazyk dítěte. Ano! Celý hrtan byl pokryt silným zelenobílým povlakem… Sklonil se a zevrubně a pečlivě chlapce vyšetřil. Nebylo pochyby, že dítě umírá.“ Tak popisuje Archibald Cronin první ostré setkání svého literárního hrdiny s difterií. Až do konce 19. století nezbývalo lékařům, než se skřípěním zubů zaregistrovat další oběť této choroby.
První kroky k jejímu léčení učinili „pasteurovci“ Émile Roux a Alexandre Yersin, kteří se naučili pěstovat difterické mikroby a prokázali, že smrtícím agens je v tomto případě jejich toxin. Vzápětí na scénu vstoupil „kochovec“ Emil Behring. Ten vstříkl morčatům různě „silné“ korynebakterie. Některá záškrt přežila a získala imunitu.
Poté prokázal, že jejich krev obsahuje protilátku, která účinek difterického toxinu neutralizuje. Nazval ji antitoxinem a naučil se ji získávat z krevního séra imunizovaných koní.
Po důkladném ověření se pak stává protagonistou akce, jíž se medicína dodnes právem pyšní.
Na Štědrý večer roku 1891 přichází na záškrtové oddělení jedné berlínské kliniky. Sotva si lze představit hroznější situaci – z desítek dětí, které v tu chvíli na berlínské dětské klinice umírají na záškrt, vybrat jedno.
Nu, strohý plnovousý strejda se (alespoň navenek) moc nedojímá. U jedné z postýlek se prostě zastaví, otevře černý kufřík, vytáhne nádobíčko a dítě oočkuje. A jakmile je na Hod boží jasné, že injekce zabrala a malý pacient se uzdravuje (kolik dětí během té Svaté noci stačilo zemřít, nevím), imunizuje všechny ostatní. „Výsledek hraničil se zázrakem,“ napsal Paul de Kruif.
------
autor:František Houdek
Medical Tribune
Zdroj: Medical Tribune