Změňme povědomí populace o HCV
Srovnáme‑li dnes povědomí populace o HIV a o HCV, je zde obrovský rozdíl. Zatímco o HIV a způsobu jeho přenosu dnes ví každý, v případě HCV infekce tomu tak bohužel není.
- Co se tedy v posledních letech na poli hepatitidy C změnilo?
Zásadně se změnila účinnost, bezpečnost a trvání léčby. To je černá a bílá v porovnání s tím, co jsme zažívali ve spojitosti s léčbou interferonem. Interferonové režimy byly nahrazeny režimy čistě perorálními, které se používají maximálně tři měsíce s účinností okolo 97 procent. Z terapeutického pohledu je hepatitida C vyřešena. Ani se již nehledají nové léky či léčebné postupy. To je pro internistu něco naprosto nepředstavitelného.
Dramatická změna, která je ale v posledních dvou, třech letech zřetelná, je v tom, že tím, jak je téměř stoprocentně vyřešena léčba, se problém přesouvá z roviny terapie do roviny hledání pacientů. Proto zde máme dokumenty WHO, které mají za cíl dramaticky zredukovat morbiditu, mortalitu a další parametry v oblasti veřejného zdraví spojené s hepatitidou C. V řadě zemí se dnes uvažuje o různých formách populačního screeningu, což je problémem i České republiky.
- Do jaké míry se změnila odborná doporučení a jak korespondují s těmi v jiných vyspělých zemích?
Odborná doporučení se mění v podstatě každý rok. Na úrovni České republiky jsme většinou lehce zpožděni, jak co se týče např. tvorby guidelines, tak v dostupnosti léků. Ale zdaleka to již není takový problém, jako býval ještě v ne tak dávné minulosti. Sice není ještě úplně všechno online jako např. v Německu nebo jiných bohatých zemích, ale z našeho pohledu to není zásadní problém. Ten vidíme v tom, že spousta lidí zůstává nediagnostikovaných, a tudíž neléčených.
- Posouváme se zde tedy do oblasti primární péče?
Terapie ani komplexní diagnostika záležitostí primární péče nejsou, ale záchyt ano. Právě screening je problémem primární péče. A my se bez spolupráce s primární péčí, zejména pak v rámci určitých odborností, určitě neobejdeme. Globálním cílem je radikální zvýšení záchytu nemocných a snížení incidence a mortality. K tomu vedou dvě hlavní cesty, jednak zvyšování počtu diagnostikovaných případů, dále pak zvyšování počtu léčených pacientů. V ČR by určitě mělo smysl zavádět screening u specialistů, kteří se s HCV pozitivními pacienty setkávají. To jsou například revmatologové, nefrologové či hematologové. Uplatnit by se mohl také u gynekologů v rámci těhotenských prohlídek a v primární péči.
Tato choroba je tak vzácná, že když nám další odbornosti nepomohou, není v našich silách dosáhnout cílů tak, jak jsou dnes nastaveny. Zároveň ale informace musejí směřovat i k běžné laické veřejnosti, a ne pouze k medicínsky vzdělané populaci. I pacienti by měli rámcově vědět, co hepatitida C znamená, že se dá léčit či jak se mohli nakazit v minulosti. Problém je ten, že se každý domnívá, že běžné vyšetření odhalí HCV, ale není tomu tak. Je zapotřebí, aby lékař, který pacienta vyšetřuje, pojal podezření. Ale když ho pacient např. anamnézou nenavede tímto směrem a neřekne například, že má tetování či dostal transfuzi apod., tak lékař nemá šanci to žádným jiným způsobem než specifickým vyšetřením odhalit. A v tom je zákeřnost této nemoci.
Zdroj: MT