Přeskočit na obsah

Chystá se zákonná definice telemedicíny

telemedicína
Foto: shutterstock.com

Nejistot kolem poskytování distančních zdravotních služeb by mohlo za dva roky ubýt. Novela má popsat, co je telemedicína a co musí splňovat.

Na ministerstvu zdravotnictví vzniká návrh zákonné úpravy telemedicíny. Její definice a jednoznačná základní pravidla dosud v zákoně chybějí, což způsobuje problémy poskytovatelům telemedicínských služeb i pacientům. Do sněmovny by návrh mohla vláda poslat ještě letos a navrhovaná účinnost by mohla být od začátku roku 2024. Na semináři Digitální medicína v prostředí české legislativy v Senátu Parlamentu ČR to uvedl náměstek ministra zdravotnictví pro legislativu JUDr. Radek Policar s tím, že tento časový odhad považuje za optimistický.

O definici telemedicíny nebo distanční péče se mluvilo i v předchozím volebním období, když legislativním procesem procházel zákon o elektronickém zdravotnictví. Nakonec ale návrhy, které z těchto debat vzešly, nebyly přijaty a v zákoně o zdravotních službách se objevilo pouze vymezení distančního poskytnutí druhého názoru.

Telemedicína tak sice není zakázaná, dosud ale není zcela jasné, co vše je při ní potřeba dodržet. Nová legislativní úprava telemedicíny má mít formu doplnění odstavců do některých paragrafů zákona o zdravotních službách a má být velmi stručná a obecná, uvedl Policar. „Dobře víme, že od prvotního návrhu po výsledný text ve Sbírce zákonů je dlouhá cesta a ta bude i u tohoto návrhu znamenat změny. Nicméně samotný návrh, který je teď ve fázi jedna, je minimalistický. Bez vymezení pojmu telemedicína v zákoně se nepohneme z místa. Musíme vymezit, co chceme regulovat, potom tomu dát pravidla a ta mají z mého pohledu být minimalistická,“ řekl náměstek.

V zákoně by podle jeho představ měla být zvlášť pojmenována vzdálená komunikace mezi pacientem a poskytovatelem a zvlášť vztah mezi poskytovateli nebo zdravotníky, kteří spolu komunikují prostřednictvím moderních technologií. „V zákoně jim chceme dát základní podmínky. Například technické věci, zajištění kvality a bezpečnosti jde následně vymezit podzákonným předpisem,“ uvedl Policar.

Do té první skupiny by spadala například konzultace pomocí videokonferenční platformy mezi lékařem a pacientem, do druhé popisování radiologických snímků na dálku. „Pak tu je třetí oblast, a to práce s daty. V této oblasti nás brzy čeká unijní právní úprava, nařízení o Health Data Space, které má regulovat práci s daty včetně sekundárního využití,“ doplnil náměstek.

Rozhodnutí, zda v daném případě využít telemedicínské řešení, podle Policara bude zůstávat na lékaři. Ten bude muset rozhodnout, zda je, nebo není možné řešit konkrétní problém přinejmenším ve stejné kvalitě bez fyzické návštěvy.

Podle doc. JUDr. Petra Šustka, Ph.D., z Centra zdravotnického práva Právnické fakulty UK není stávající právní úprava distančních zdravotních služeb dostatečná. „Právo by se mělo snažit vytvořit rámec. Jsem hluboce přesvědčen, že poskytování distančních služeb by mělo být zakotveno v zákoně o zdravotních službách jako jedna z forem poskytování zdravotních služeb. Distanční služby se provádějí již dnes, ale právní prostředí tu je takové, jaké je. Definice v zákoně chybí, zvýšilo by to právní jistotu,“ řekl Šustek.

Ani případné doporučené postupy, jaký si vytvořili všeobecní praktičtí lékaři, ani aktuální projekt klinických doporučených postupů pro telemedicínu, na kterém se Šustek podílí, podle něj nemohou plně vynahradit chybějící zákonnou úpravu. Souvisí s tím nejen nejistota poskytovatelů, jestli nebudou v případě sporu s pacientem za telemedicínu postihováni. Pacienti zase nevědí, jak poznat seriózní telemedicínskou službu nebo aplikaci. To by podle MUDr. Tomáše Doležala ze společnosti Medevio mohlo být vyřešeno, kdyby zdravotnické aplikace musely žádat o certifikaci. „Něco takového by mělo vzniknout. V mnoha zemích tomu tak je. U nás uživatel nemá šanci ověřit, že je platforma bezpečná,“ říká Doležal. Podle náměstka Policara ani zařazení telemedicínského výkonu do sazebníku výkonů není samo o sobě zárukou, že je jeho poskytování legální.

V Rehabilitačním ústavu Kladruby používají telemedicínu od roku 2015. Pacienti, kteří k tomu mají předpoklady, mohou rehabilitovat bez fyzických návštěv pod dohledem aplikace. Rehabilitační ústav bere před nasazením distanční rehabilitace v úvahu mimo jiné digitální gramotnost pacienta, kontroluje kvalitu připojení, v případě pochybností o fungování distanční rehabilitace převádí pacienty zpět k fyzickým návštěvám. Přesto si nejsou podle náměstka ústavu Mgr. Jakuba Pětiokého, DiS., MBA, zcela jisti, jestli za stávající legislativy tuto péči mohou takto poskytovat.

Zdeněk Dušek z Ernst & Young prezentoval na semináři přehled, jak přistupují k regulaci telemedicíny v některých jiných zemích. Některé zvolily dvoustupňový model regulace, kdy jsou základní pravidla stanovena v zákoně a podrobnosti v dokumentech profesních komor nebo asociací. V některých zemích je doporučeno před zahájením telemedicínské terapie osobní setkání zdravotníka s pacientem. Vždy musí být zajištěna bezpečnost a diskrétnost, musí existovat souhlas pacienta s telemedicínským postupem, je nutné identifikovat pacienta i lékaře…

Sdílejte článek

Doporučené

Význam biomarkerů u karcinomu plic

17. 5. 2022

Více než polovina pacientů s diagnózou pokročilého nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) podstupuje testování biomarkerů a toto číslo se podle RWE…