Přeskočit na obsah

Co si nesou dětští pacienti se srdeční stimulací do dospělosti?

V období 1977–2020 podstoupilo na zdejším pracovišti primoimplantace dohromady 493 dětí, přičemž v 79 procentech případů jim byl zaveden kardiostimulátor, v 17 procentech implantabilní kardioverter‑defibrilátor (ICD), u čtyř procent byl využit přístroj pro srdeční resynchronizační terapii (CRT) a pouze u jednoho nemocného ICD s biventrikulární stimulací. Vrozená srdeční vada byla přítomna u více než poloviny souboru (253 pacientů; 51,3 procenta) a medián věku při primoimplantaci činil asi osm let, nicméně, jak upozornil prof. Janoušek, poměrně významná část nemocných, zhruba pětina, obdržela ICED v již novorozeneckém nebo kojeneckém věku. Medián doby sledování dětských pacientů se pak pohyboval okolo 11 let a medián věku na konci sledování byl cca 22 let.


Typ ICED neovlivňuje dlouhodobé přežití

Mezi hlavní indikace pro primární implantaci kardiostimulátoru se řadily zejména AV blokáda, dysfunkce sinusového uzlu a CRT, u ICD to byly především vrozené srdeční vady, primární elektrická nemoc a hypertrofická, arytmogenní či dilatační kardiomyopatie. „Co se týká dlouhodobého přežívání, v závislosti na typu implantovaného přístroje se statisticky významně nelišilo. Signifikantní rozdíl však byl pozorován s ohledem na přítomnost srdečního onemocnění. Pokud měl pacient vrozenou srdeční vadu, kardiomyopatii nebo primární dědičný arytmický syndrom, jeho šance na dlouhodobé přežití byla výrazně nižší, než když takto nemocný nebyl – konkrétně cca 80 versus 95 procent po 30 letech sledování,“ zdůraznil prof. Janoušek.


Vyšší četnost reintervencí u vrozených srdečních vad

Jak dále uvedl, po primárním zavedení kardiostimulátoru, ICD nebo přístroje pro CRT byl zaznamenán četný výskyt reintervencí, a to zhruba u poloviny souboru, kdy několik málo pediatrických pacientů muselo absolvovat dokonce šest až sedm opakovaných reintervenčních výkonů. Logickým rizikovým faktorem je nižší věk při primoimplantaci (p < 0,001) a rovněž vrozená strukturální srdeční vada (p = 0,003). Z výsledků také vyplynulo, že při primoimplantaci bylo 256 systémů epikardiálních a 237 transvenózních. V průběhu času přitom došlo k různým změnám, nicméně při poslední kontrole v dětském věku, kdy pacienti posléze přecházejí do sledování v kardiocentrech pro dospělé, stále přetrvávala podstatná část epikardiálních systémů – přesně jich bylo 226.

„Pokud bychom se podívali na podskupinu 253 nemocných s vrozenou srdeční vadou, zjistíme, že ještě před zavedením ICED prakticky všichni podstoupili kardiochirurgický výkon nebo strukturální katetrizační intervenci. Přibližně jedna třetina z nich pak absolvovala další strukturální reintervence po primoimplantaci, někteří i opakovaně,“ komentoval prof. Janoušek.


Preference epikardiálních kardiostimulátorů

Podotkl také, že na jeho pracovišti preferenčně implantují epikardiální stimulátory, a to na hrot systémové komory. „Vycházíme z dat naší studie u pacientů se síňokomorovou blokádou bez strukturálního srdečního onemocnění, kdy bylo při stimulaci z hrotu levé komory pozorováno nejlepší zachování ejekční frakce oproti všem ostatním stimulačním lokalitám,“ vysvětlil prof. Janoušek s tím, že se jedná o celkem jednoduchý operační zákrok prováděný ze subxifoidálního přístupu a s limitovanou incizí. Životnost těchto epikardiálních kardiostimulátorů je podle něj relativně vysoká, neboť devět až deset let od implantace jsou stále funkční zhruba u 85 procent jedinců (Kubuš et al., Europace 2012). Je tudíž patrné, že díky epikardiálním systémům dokážou lékaři odložit transvenózní implantaci kardiostimulátoru do výrazně pozdější doby, což je velká výhoda hlavně u malých dětí, kdy není nutné k zavádění využívat žilní přístup.

„Pokud bychom tedy shrnuli naše zkušenosti, pak můžeme konstatovat, že dětští pacienti s ICED představují z velké části komplexní populaci s perspektivou několika dekád kardiostimulace nebo terapie ICD. Dlouhodobé přežívání je u nich ovlivněno zejména přítomností a charakterem základního srdečního onemocnění, nikoli typem implantovaného systému,“ uzavřel své vystoupení prof. Janoušek s tím, že důležitým poznatkem je fakt, že poměrně často dochází k reintervencím, především u dětí s vrozenou srdeční vadou, a že téměř polovina pacientů má při vstupu do dospělosti epikardiální systém ICED vyžadující specifický přístup při následných reintervencích.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Máme se bát chřipky?

29. 11. 2021

Máme se bát chřipky? Pod tímto názvem se 22. listopadu 2021 konal seminář organizovaný Medical Tribune v pražském ILF. Tématy byly onemocnění…