Přeskočit na obsah

Doc. Prausová: Epidemie covidu nás v lecčem posílila

ONCO_Prausova3c
Foto: Jiří Koťátko

„Uvítali bychom, kdyby na straně ministerstva a pojišťoven byla ochota dále zušlechťovat centralizaci péče. Ta docela dobře funguje, pokud jde o farmakoterapii. Měli bychom ale více soustřeďovat do větších celků radioterapii a především chirurgii,“ říká předsedkyně České onkologické společnosti ČLS JEP doc. MUDr. Jana Prausová, Ph.D.

  • Relativně nedávno došlo k zásadním změnám na politické scéně, které se samozřejmě zobrazí i ve zdravotnictví. Co by onkologové od centrálních úřadů, respektive od organizátorů péče nyní potřebovali?

Já bych byla hlavně velice ráda, kdyby centrální orgány s námi komunikovaly. To se dosud celkem dělo a bylo by ku prospěchu všem, kdyby se tato jednání prohloubila. Jedná se například o komunikaci s plátci směřující k tomu, abychom udrželi a třeba i zvýšili rychlost schválení úhrady a vůbec dostupnost nových léčebných postupů – což se zdaleka netýká jen léků. Uvítali bychom, kdyby na straně ministerstva a pojišťoven byla ochota dále zušlechťovat centralizaci péče. Ta docela dobře funguje, pokud jde o farmakoterapii. Měli bychom ale více soustřeďovat do větších celků radioterapii a především chirurgii. Týmy, které dělají onkochirurgické výkony, musejí mít potřebnou erudici a tu získají jen při dostatečném počtu jednotlivých zákroků. A není to jen o tom umět nemocného odoperovat, ale také je nutné se o něj správně postarat i v pooperačním období, což je třeba u hrudní chirurgie velmi náročné. V centralizaci je nutné pokračovat i vzhledem k tomu, že v podstatě z každého onkologického onemocnění, z každé malignity se díky precizní medicíně a sofistikované diagnostice postupně stává vzácná diagnóza. Do budoucna půjdeme cestou, že i jednotlivá komplexní onkologická centra budou vytvářet specifické programy pro určité skupiny nemocných, do kterých se budou pacienti koncentrovat i napříč republikou. Něco takového se těžko řídí shora, je vždy třeba mít někoho, kdo je v dané oblasti expertem, ideálně i s ambicí provádět klinické studie a napojením na zahraničí.

  • Kde je koncept personalizované medicíny nejdále?

Odhlédneme‑li od nějakých skutečně vzácných onemocnění, tak asi u karcinomu plic, kde je terapeuticky ovlivnitelných podskupin nejvíce. I proto se tyto nemocné snažíme co nejrychleji dostat do center. Pokud praktický lékař nebo pneumolog zachytí prostřednictvím zobrazovací metody na plicích suspektní nález, který by mohl být malignitou, už v tu chvíli by měl být nemocný cílen do centra. Tam už proběhne další vyšetření s jistotou odběru dostatečného množství tkáně, aby mohlo dojít ke kompletní molekulárněpatologická diagnostice.

  • Do jaké míry se daří nemocné s karcinomem plic takto nasměrovat?

Zatím ne tak, abychom mohli být zcela spokojeni, a intenzivně o tom diskutujeme.

  • V souvislosti s kultivací sítě komplexních onkologických center se hovořilo o tom, že tímto centrem by měl projít každý onkologický pacient. Není to příliš ambiciózní?

Je to ambiciózní z hlediska kapacity, ta skutečně nyní není dostatečná. Odborně to ale smysl dává. Časem bychom měli dospět k tomu, že opravdu všichni onkologičtí pacienti projdou multidisciplinárním týmem, který je nasměruje na adekvátní diagnostiku a léčbu. A musí se to týkat i nemocných z odlehlejších oblastí. To, že někdo bydlí někde na horách, nesmí být samo o sobě důvodem toho, že bude léčen hůře. Jde o to, aby lékaři i v menších nemocnicích byli dostatečně edukováni a včas toho člověka referovali tam, kam referován být má. Včas musejí říci: „Mám tu pacienta, který si zaslouží vaši pozornost.“ V tomto směru jsme se během pandemie hodně naučili. Jednání mezi týmy může být online, virtuální sdílení informací dnes není problém.

  • Měla by se síť komplexních onkologických center nějak modifikovat? Mluví se o nenaplněné potřebě Karlovarského kraje…

Loni prošla stávající komplexní onkologická centra reakreditací, která do značné míry potvrdila dosavadní podobu sítě, jen někde byla oficiálně připojena pracoviště, která se fakticky stejně na práci centra již podílela. Je fakt, že Karlovarský kraj jako jediný komplexní onkologické centrum nemá, a je naší snahou to řešit. Jedna věc je zajistit prostory a adekvátní vybavení, to si dokážu představit relativně snadno. Musí se ale také vybudovat tým schopných, mladých odborníků, kteří se vším entuziasmem vezmou tento projekt za svůj.

  • Jací lidé české onkologii chybějí?

To se asi liší region od regionu. Ve velkých fakultních nemocnicích jsou to především sestry. Pokud vyjdu ze situace na naší klinice, máme stabilní a kvalitní jádro ošetřovatelského personálu. Tento tým dělá skvěle svou práci po léta. Je ale třeba jej doplnit, a to se dlouhodobě nedaří. Je velké množství sester, které jen tak přecházejí mezi pracovišti a při první zátěžové situaci se přesouvají jinam. Vzniká pak fluktuace, která výrazně komplikuje provoz oddělení. U lékařů bych řekla, že jsou naopak lépe saturována větší města a problém s nedostatkem odborníků mají spíše menší nemocnice.

  • Jak jste spokojena se zájmem o obor?

Zcela spokojeni být nemůžeme, ale určitě vidíme pozitivní trend. V posledním termínu atestovalo z klinické onkologie deset lékařů a musím říci, že jsme byli skutečně překvapeni, jak dobře byli připraveni. Vzhledem k přirozenému úbytku danému už jen odchody do důchodu by byla každoroční obnova dvou, tří, čtyř lékařů na každém pracovišti žádoucí. Opět jsme u tématu centralizace. Máme tu relativně malé nemocnice, které poskytují akutní péči s minimem lékařů a s maximem nervů a stresu. Kdyby se omezené zdroje koncentrovaly do větších celků, byl by větší prostor pro rozvoj oborů, lidé by pracovali ve větším komfortu a snadněji by sbírali vědomosti a zkušenosti. Uvolněné kapacity by bylo možné využívat pro paliativní péči a doléčování.

  • Paliativní péče se v posledních letech viditelně rozvíjí. Dokážete již svým pacientům zajistit, že je v případě vyčerpání terapeutických možností neopustíte, respektive že zajistíte kontinuum péče?

Snažíme se o to, i to se zlepšuje, lůžkové hospice jsou na vysoké úrovni, přibyla domácí hospicová péče. Zde bych se ráda zastavila u jednoho bolavého tématu. Co tady opravdu obrovsky chybí, je pochopení a propojení mezi zdravotní a sociální péčí. Ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo zdravotnictví by se tímto pomezím mezi resorty měly intenzivně zabývat. Denně narážíme na problémy pacientů, kteří musejí zůstat v invalidním důchodu či částečném invalidním důchodu. Ti lidé na tom opravdu nejsou dobře. Jejich sociální a ekonomický diskomfort ovlivňuje nejen jejich pohodu, ale i rozvoj jejich nemoci. Navíc mnohdy čelí zbytečným administrativním překážkám, než dostanou i to málo, na co mají nárok. Zde jsme se zatím moc neposunuli.

Jsou to i úplné banality, například doba vycházek v době pracovní neschopnosti u dlouhodobě nemocných. To se táhne dlouhá léta. My jako onkologové rozhodně netrváme na tom, aby byli naši pacienti zavření doma, když mají zrovna lepší den a mohou jít na procházku. Ze strany úřadů pro to není moc velké pochopení.

Podobně roky diskutujeme o převozech pacientů na léčbu. Chápu plátce péče, že je nechce hradit, s tím, že tyto jízdy mají důvod sociální, a ne zdravotní. Pacient se ale často dostává do neřešitelné situace, nemá ho kdo odvézt a veřejnou dopravou je to pro něj příliš náročné. Narážíme na to například u radioterapie, kdy nemocný má podstoupit desítky ozáření. Někteří tuto léčbu přeruší jen proto, že se na ni prostě nedostanou – a opět se to týká těch, kteří žijí mimo větší aglomerace. Nebo se z toho vygeneruje nucená hospitalizace, a to je zbytečně nákladné, když už nehledíme na to, že pacient je mimo své prostředí, kde je mu nejlépe.

  • Kde teď v onkologii dochází k největším změnám?

Na to je těžké odpovědět, téměř u každého nádoru vstupují do hry nové léčebné postupy, i když stále jsou onemocnění, jako karcinom pankreatu, kde výsledky léčby nejsou dobré a zlepšují se jen pomalu. Pokud jde o pozitivní změny, zmínila bych třeba triple negativní karcinom prsu.

Jde o závažné onemocnění, které často postihuje mladé ženy, mnohdy mámy malých dětí. V porovnání s jinými formami karcinomu prsu má tento nádor významně horší prognózu, u většiny pacientek rychle progreduje. Ta triple negativita znamená, že nemocné nemají pozitivní hormonální receptory, estrogenové ani progesteronové, a nevykazují ani HER2 amplifikaci. Nemůžeme tedy u nich využít hormonální léčbu ani inhibitory HER2, tedy léčebné modality, které osud nemocných zásadně ovlivňují. U velké části pacientek tak karcinom prsu představuje vlastně chronické onemocnění. Nemocným s triple negativním karcinomem jsme ale doposud neměli příliš co nabídnout. Teď se blýská na lepší časy, protože i v této oblasti se začíná objevovat nová terapie. Na výsledcích klinických studií vidíme, že je šance těmto pacientkám významně prodloužit život. Je přece obrovský rozdíl, jestliže žena onemocní, má dítě na základní škole, ale díky léčbě ho vychová a dovede ho třeba k maturitě. Doba, kterou jí dáme díky novému způsobu terapie, je pro nás strašně cenná a je nesmírně cenná hlavně pro pacientku a její rodinu. Navíc se díky této léčbě může dožít toho, že se medicína opět posune a objeví se nějaká další terapeutická modalita. Triple negativní nádor tvoří tak dvanáct procent všech karcinomů prsu. Není to mnoho, ale ta tragičnost je v tom, že jsou to ženy většinou velmi mladé. Tyto pacientky musejí být jednoznačně léčeny v centru. Musejí projít multidisciplinárním týmem. Dost často je triple negativita spojena i s mutací genů BRCA, což činí situaci ještě komplikovanější. A i zde bych připomněla důležitost vnímat situaci nemocných komplexně, včetně otázky sociální. Po dobu léčby jsou tyto pacientky zpravidla v těžkém stavu a pomoc, kterou stát jim a jejich rodinám nabízí, opravdu není ideální.

  • Jak česká onkologie vychází ze situace dané epidemií covidu‑19?

Já si myslím, že dobře. Za to patří obrovský dík všemu personálu. Jsme národ reptající a nadávající, ale když jde z tlustých do tenkých, tak se dokážeme fantasticky mobilizovat. Byla jsem obrovsky překvapena, jak onkologie v České republice fungovala téměř úplně stejně, jako kdyby žádný covid nebyl. Sestry, lékaři i ostatní zdravotníci pracovali s obrovským množstvím nemocných, u nichž nevěděli, jestli jsou covid pozitivní, nebo ne, protože nikdy nemůžete spolehlivě testovat všechny. A pacientům se přes všechny překážky dostávalo adekvátní léčby. My jsme například měli oproti roku 2019 v roce 2020 více výkonů, takže opravdu k žádnému poklesu nedošlo. Snad i pacienti samotní to hodnotili tak, že je o ně postaráno, a že si nepřipadali ztracení. Vyplývá to i z ankety, kterou mezi nemocnými udělala organizace Hlas onkologických pacientek. Epidemie nás v lecčem posílila. Naučili jsme se více komunikovat online, což nás ze začátku rozčilovalo, ale nakonec jsme zjistili, že pro určité způsoby komunikace to špatné není. Tento posun do virtuálního prostoru už s námi zůstane. A velkým poučením je i důležitost pokory. Nikdy bych si netroufla hovořit do řemesla jakéhokoli jiného oboru. Určitě nebudu radit kardiologům, co mají dělat při infarktu myokardu, nebo chirurgům, jak mají operovat. Fascinovalo mě, kolik se nám najednou vyrojilo různých infekcionistů, epidemiologů a vakcinologů, kteří na sto procent věděli, že jejich názor je ten nejlepší. Mělo to velmi negativní dopad na širokou veřejnost i na úroveň naší diskuse. Nejednotnost a překotnost komunikace o vývoji epidemie a nejrůznějších opatřeních mátla nejen pacienty, ale i nás.

Sdílejte článek

Doporučené

Význam biomarkerů u karcinomu plic

17. 5. 2022

Více než polovina pacientů s diagnózou pokročilého nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) podstupuje testování biomarkerů a toto číslo se podle RWE…