Přeskočit na obsah

ESMO 2020: průlomové studie nejen v imunoterapii

Nemalobuněčný karcinom plic

ADAURA s osimertinibem

Randomizovaná klinická studie fáze III ADAURA zařadila 682 pacientů s resekovaným nemalobuněčným karcinomem plic ve stadiu IB–IIIA a s aktivační mutací EGFR. Randomizováni byli buď k podávání adjuvantní léčby tyrosinkinázovým inhibitorem EGFR třetí generace osimertinibem, nebo k placebu. Již dříve bylo potvrzeno, že oproti kontrolní skupině vedla terapie osimertinibem k vysoce statisticky a klinicky významnému prodloužení mediánu přežití bez známek onemocnění (HR = 0,20; p < 0,001).

Nově prezentovaná data (Tsuboi et al., abstrakt LBA1) dále prokazují, že u nemocných léčených osimertinibem byly méně často evidovány nejen jakékoli relapsy onemocnění (11 vs. 56 %), ale také rekurence v centrálním nervovém systému (1 vs. 10 %). Pokud se týká mediánu přežití bez známek rekurence v CNS, v případě osimertinibu ho zatím dosaženo nebylo v porovnání s 48,2 měsíce pro placebo (HR = 0,18; p < 0,0001).


CROWN s lorlatinibem

Otevřená randomizovaná studie fáze III CROWN (Solomon et al., abstrakt LBA2) zahrnula 296 dosud neléčených pacientů s nemalobuněčným karcinomem plic ve stadiu IIIB/IV a s přestavbou ALK. Randomizováni byli buď k terapii tyrosinkinázovým inhibitorem ALK třetí generace lorlatinibem, nebo krizotinibem.

Interim analýza k 20. březnu 2020 ukázala, že přežití bez progrese bylo podle nezávislého zaslepeného centrálního hodnocení statisticky signifikantně delší v rameni s lorlatinibem v porovnání s krizotinibem (HR = 0,28; p < 0,001), přičemž hodnotu mediánu v případě prvního léku zatím odhadnout nelze, u druhého činí 9,3 měsíce. Obdobných výsledků bylo dosaženo i při hodnocení investigátorem (mediánu zatím nedosaženo vs. 9,1 měsíce; HR = 0,21). Nemocní, kterým byl podáván lorlatinib, také častěji dosáhli jednoletého přežití bez progrese (podle investigátora 78,1 vs. 38,7 %), parciální (podle nezávislého hodnocení 73 vs. 58 %) i kompletní odpovědi (3 vs. 0 %). K nejčastějším nežádoucím účinkům stupně 3–4 patřily u studovaného léku abnormality lipidů.


Karcinom prostaty

IPATential150 s ipatasertibem

Do probíhající randomizované klinické studie fáze III IPATential150 (de Bono et al., abstrakt LBA4) bylo zařazeno 1 101 pacientů, asymptomatických nebo mírně symptomatických, s dosud neléčeným metastatickým kastračně rezistentním karcinomem prostaty. Randomizováni byli k podávání abirateronu plus prednisonu plus inhibitoru kinázy AKT ipatasertibu, nebo abirateronu plus prednisonu plus placeba.

Předběžné výsledky naznačily, že v subpopulaci nemocných s imunohistochemicky prokázanou ztrátou PTEN u ≥ 50 procent viabilních buněk došlo při podávání ipatasertibu ke statisticky signifikantnímu prodloužení přežití bez radiologické progrese oproti placebové skupině – medián činil 18,5 vs. 16,5 měsíce (HR = 0,77; p = 0,0335). V celé populaci, kterou bylo zamýšleno léčit, pak byly hodnoty mediánu přežití 19,2 vs. 16,6 měsíce (HR = 0,84; p = 0,0431, přičemž statistická významnost se při hladině α = 0,01 nepotvrdila). Pokud se týká sekundárních cílových parametrů, např. objektivní odpovědi dosáhlo více pacientů na terapii ipatasertibem, v subpopulaci se ztrátou PTEN to bylo 61 vs. 39 procent, v celé léčené populaci pak 61 vs. 44 procent. Bezpečnostní profil ipatasertibu byl v souladu s již známými a potenciálně možnými riziky.


Karcinom prsu

monarchE s abemaciklibem

Otevřená randomizovaná klinická studie fáze III monarchE (Johnston et al., LBA5_PR) zahrnula 5 637 pacientek s HR+/HER2– časným karcinomem prsu a klinickými či patologickými rizikovými faktory relapsu (minimálně čtyři pozitivní uzliny nebo jedna až tři pozitivní uzliny a alespoň jeden z následujících faktorů, tedy velikost nádoru alespoň 5 cm, grade 3 nebo exprese Ki‑67 ≥ 20 %). Po skončení primární terapie byly randomizovány buď k podávání hormonální léčby plus inhibitoru CDK4/6 abemaciklibu, nebo hormonální léčby samotné.

Autoři zjistili, že kombinační terapie vedla k významnému prodloužení přežití bez známek invazivního onemocnění (IDFS) oproti hormonální terapii samotné, konkrétně k redukci relativního rizika o 25,3 procenta (HR = 0,747; p = 0,0096); dvouletého IDFS pak dosáhlo 92,2 vs. 88,7 procenta nemocných. Pokles relativního rizika, konkrétně o 28,3 procenta (HR = 0,717), byl v rameni s abemaciklibem evidován také v případě přežití bez vzdálených metastáz (DFRS), přičemž dvouleté DFRS bylo zaznamenáno u 93,6 vs. 90,3 procenta žen. Efektivita kombinační léčby byla konzistentní napříč všemi předdefinovanými podskupinami pacientek. Bezpečnost abemaciklibu odpovídala výsledkům předchozích klinických studií.


Karcinom jícnu a žaludku

CheckMate 649 s nivolumabem

Randomizovaná klinická studie fáze III CheckMate 649 (Möhler et al., abstrakt LBA6_PR) zařadila 1 581 dospělých pacientů, kteří dosud nebyli léčeni pro nerasekabilní pokročilý nebo metastatický HER2‑negativní adenokarcinom žaludku, gastroezofageální junkce nebo jícnu. Zařazeni byli bez ohledu na expresi PD‑L1, avšak 60 procent z nich mělo kombinované pozitivní skóre (CPS) ≥ 5. Randomizováni byli k léčbě inhibitorem PD‑1 nivolumabem plus chemoterapií v režimu XELOX či FOLFOX, nivolumabem plus anti‑CTLA‑4 protilátkou ipilimumabem, nebo pouze chemoterapií.

Ukázalo se, že u pacientů s expresí PD‑L1 CPS ≥ 5 vedla kombinace nivolumabu s chemoterapií oproti chemoterapii samotné ke statisticky signifikantnímu prodloužení mediánu celkového přežití, resp. přežití bez progrese – konkrétně 14,4 vs. 11,1 měsíce (HR = 0,71; p < 0,0001), resp. 7,7 vs. 6,1 měsíce (HR = 0,68; p < 0,0001). Z hlediska celkového přežití byl významný přínos pozorován taktéž u nemocných s PD‑L1 CPS ≥ 1, stejně jako v celém sledovaném souboru. Při podávání nivolumabu nebyly pozorovány žádné nové bezpečnostní signály.


KEYNOTE‑590 s pembrolizumabem

Mezinárodní randomizovaná klinická studie fáze III KEYNOTE‑590 (Kato et al., abstrakt LBA8_PR) zahrnula 749 pacientů s lokálně pokročilým/neresekovatelným či metastatickým adenokarcinomem nebo spinocelulárním karcinomem jícnu (ESCC), případně adenokarcinomem ezofagogastrické junkce typu 1 podle Siewerta. Randomizováni byli k podávání buď chemoterapie (cisplatina + 5‑fluorouracil) plus inhibitoru PD‑1 pembrolizumabu, nebo placeba.

Z výsledků vyplynulo, že primárního cíle bylo dosaženo ve všech sledovaných parametrech. Léčba pembrolizumabem v kombinaci s chemoterapií vedla ke statisticky signifikantnímu prodloužení mediánu celkového přežití u nemocných s ESCC a expresí PD‑L1 CPS ≥ 10 (13,9 vs. 8,8 měsíce; HR = 0,57; p < 0,0001), ESCC obecně (12,6 vs. 9,8 měsíce; HR = 0,72; p = 0,0006), PD‑L1 CPS ≥ 10 obecně (13,5 vs. 9,4 měsíce; HR = 0,62; p < 0,0001) a taktéž u celé studované populace (12,4 vs. 9,8 měsíce; HR = 0,73; p < 0,0001). Významného zlepšení bylo rovněž dosaženo v případě mediánu přežití bez progrese – v podskupině ESCC to bylo 6,3 vs. 5,8 měsíce (HR = 0,65; p < 0,0001), u PD‑L1 CPS ≥ 10 to bylo 7,5 vs. 5,5 měsíce (HR = 0,51; p < 0,0001) a v celém souboru 6,3 vs. 5,8 měsíce (HR = 0,65; p < 0,0001). Sekundární cíl, tedy objektivní odpověď, byla zaznamenána u 45 procent pacientů léčených pembrolizumabem oproti 29,3 procenta na placebu (p < 0,0001). Bezpečnostní profil pembrolizumabu byl zvládnutelný.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Máme se bát chřipky?

29. 11. 2021

Máme se bát chřipky? Pod tímto názvem se 22. listopadu 2021 konal seminář organizovaný Medical Tribune v pražském ILF. Tématy byly onemocnění…