Přeskočit na obsah

Fórum: Jak pandemie mění využití telemedicíny?

brýle,stetoskop
Foto: shutterstock.com

Při koronavirové pandemii dostala telemedicína silný impuls k rozvoji. O její možnosti se začalo zajímat mnohem více lékařů a poskytovatelů než dřív, politici i plátci ji označili za jednu z priorit. Nyní, po dvou letech trvání pandemie, pojišťovny zrušily provizorní kódy pro vykazování distančních konzultačních služeb a stálé legislativně organizační zařazení distančních služeb mezi standardní zdravotní služby se teprve připravuje. Zeptali jsme se lékařů, sester, ředitelů nemocnic, zdravotních pojišťoven i expertů na telemedicínu: Jak vnímáte reálný posun v oblasti telemedicíny? Urychlila skutečně pandemie rozvoj telemedicíny, jak se očekávalo, nebo nejsme o moc dál než před pandemií? Co by bylo potřeba pro větší rozvoj rozumného a správného využívání možností, které pro kvalitu a dostupnost medicíně přidávají technologie přenosu dat?

  • MUDr. Zorjan Jojko,

předseda Sdružení ambulantních specialistů ČR

Klíčovým faktorem, který bude jistě hrát roli v postoji všech zainteresovaných osob k telemedicíně, bylo to, že ze dne na den vznikla situace, kdy se k nám báli přijít pacienti, přičemž tento stav trval hodně dlouho, ale už skončil. Máme tedy velkou zkušenost s komunikací s pacienty na dálku, umíme odhadnout, co vše se takto dá diagnostikovat, kdy lze a kdy nelze touto cestou kontrolovat efekty zavedené léčby, známe stav pacientů z klinických kontrol z doby, kdy už se přestali bát přijít.

Považuji za jisté, že tato zkušenost se promítne i do běžné klinické praxe.

Na druhou stranu se ale obávám, že očekávání některých aktérů (zejména pacientů a některých poskytovatelů, kteří v telemedicíně vidí novou příležitost k výdělku) jsou větší, než sama telemedicína zvládne, nemá‑li dojít k poškození zdraví pacienta.

Za klíčové pro její rozvoj tedy považuji její kvalitní zakotvení v legislativě a také co nejrychlejší rozvoj doporučených postupů, které pro její užití jasně stanoví mantinely.

  • Ondřej Svoboda,

zakladatel a jednatel společnosti E‑health and Telemedicine s.r.o.

Technologický posun nastal už dávno a stále probíhá. Tedy po této stránce se v rámci pandemie nic nového nestalo. Reálný posun však nastal v neméně důležité oblasti – a tou je financování. Telemedicína se stala politicky zajímavou, a širší zájem veřejnosti na sebe nenechal dlouho čekat. Najednou začali do telemedicíny investovat a věnovat se jí například i lidé, kteří s medicínou nemají nic společného. Bohužel to je zároveň i negativní efekt. Financování je snadné zajistit prakticky i tzv. na nápad a dostane jej i člověk s nulovou expertizou či zkušenostmi. Mnohé z těchto důležitých investic vejdou potom vniveč, a pro společnost reálně nic nepřinesou.

Na rozvoj rozumného a správného využívání jsme technicky a technologicky připraveni. Překážka k prosperitě ve zdravotnictví, vlastně i k prosperitě zdraví v naší zemi je však jinde. Například cílem mojí kariéry je rekonstrukce zdravotního systému v ČR a telemedicínu vnímám jako jeden z nejdůležitějších nástrojů. Proto z mého pohledu musí napřed proběhnout renesance našeho systému. Abychom mohli tvořit normy, standardy či vydávat doporučení odborných společností v tak úzké specializaci, jako je telemedicína, musíme začít pracovat na tak širokých tématech, jako je změna systému pojištění, digitální architektury největších nemocnic, elektronizace státní správy etc.

07-A02 tomaschoff telemedicína 2

  • Doc. MUDr. Jiří Kubeš, Ph.D.,

primář Protonového centra na Bulovce

Uplynulé období zejména ukázalo, že řadu postupů, o kterých jsme si mysleli, že jsou nemožné nebo hodně složité, lze zavést během několika týdnů. Radiační onkologie je toho důkazem – v některých ohledech se v ní dá pracovat jako v radiodiagnostice a částečný přesun do „vzdálených“ přístupů na pracoviště jsme zrealizovali velmi rychle a do budoucna nám jako možnost zůstává a umožňuje významně lepší flexibilitu rozložení práce. Ukázalo se, že i telemedicína formou videohovorů a telefonických konzultací je v řadě případů možná a nadále ji využíváme. Zejména to platí pro dispenzarizaci nemocných s určitými jednoduššími nádorovými onemocněními, která mají jasně dané schéma dispenzarizace. Takovou diagnózou je například karcinom prostaty. Na druhou stranu mám pocit, že telemedicíně něco chybí – mizí budovaný vztah mezi lékařem a pacientem, který je v onkologii, zejména ve fázi probíhající terapie, zásadní. V této formě by u jednodušších diagnóz možná mohla být telemedicína řešením pro dispenzarizaci nekomplikovaných stavů, kde by mohla být prováděna vyškoleným středním personálem, s kontrolami onkologem až při nejasnosti či zjištěném problému (vše ve spolupráci s praktickými lékaři). Obecně vidím úlohu telemedicíny v onkologii spíše v oblasti dispenzární péče a tam potom spíše pro střední zdravotnické pracovníky. Tím by se sejmula z onkologů značná část zátěže a byli by k dispozici v těch oblastech, kde je jich více zapotřebí.

  • MUDr. Marián Fedorco, Ph.D., FESC,

1. interní kardiologická klinika LF Univerzity Palackého a FN Olomouc

V určitém směru pandemie využití telemedicínských nástrojů posunula. Hlavně ve smyslu masového rozšíření používání eReceptu a eNeschopenky. Jedná se v podstatě o administrativní nástroj, který reálně neřeší zdravotní potíže pacienta. Jediným reálně široce využívaným nástrojem telemedicíny zůstává nadále telefonická konzultace, v menší míře videohovor s pacientem a e‑mailová komunikace. Technologie využívané pro přenos zdravotních dat o pacientovi se to z mého pohledu nedotklo. Přelomem v používání telemedicínských nástrojů bylo určitě i zavedení plateb zdravotních pojišťoven, které podpořily využívání komunikačních nástrojů lékaře s pacientem. Z mého pohledu je zásadním krokem zajištění plateb zdravotních pojišťoven za širší paletu telemedicínských postupů a pozitivní motivace poskytovatelů péče k používání těchto možností.

  • MUDr. Tomáš Doležal, Ph.D.,

iHETA

Je smutnou skutečností, že nastavení legislativy, standardů ani úhradových mechanismů distanční digitální péče (chcete‑li telemedicíny) od vypuknutí pandemie příliš nepokročilo. Je to bohužel smutný odraz reality elektronizace českého zdravotnictví, která se urychlila pouze v podobě ISIN bezprostředně souvisejícího s covidem. Přitom konzultace na dálku (telefonem, e‑mailem, jinými platformami) jsou dnes běžnou realitou a lékaři jich provedou miliony ročně. Co se musí rychle stát? Vedle jasného legislativního zakotvení jako legitimní zdravotní služby máme co dohánět v technologické infrastruktuře v ambulantním sektoru. Investice do ICT musí směřovat nejen do nemocnic, ale také zejména do primární péče. Nejdůležitějším faktorem je ale nastavení motivačních úhradových mechanismů, které přinesou vyšší kvalitu digitální zdravotní služby pro pacienty při zachování účinnosti a bezpečnosti péče.

  • PhDr. Martina Šochmanová, MBA,

náměstek ředitele pro ošetřovatelskou péči a kvalitu IKEM

Z mého pohledu pandemie jednoznačně urychlila rozvoj telemedicíny. V mnoha případech to byla jediná forma komunikace, která se velmi osvědčila. V oblasti sester a ošetřovatelské péče je její využití také namístě, např. edukace pacientů může bez problémů probíhat touto formou, ať se jedná o edukaci v oblasti výživy, používání pomůcek atd. V současné době je v procesu legislativní návrh změny stávajícího zákona o zdravotních službách, tato změna je v tuto chvíli nezbytná.

  • Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Vnímáme‑li telemedicínu (TM) především jako distanční přístup (od eReceptu, eNeschopenky, konzultace až po virtuální vzdělávání), situace se pandemií změnila dramaticky. I v nejširší lékařské veřejnosti přestala být TM neznámým, nebo někdy dokonce nepřátelským slovem. Pokud ale vidíme pod pojmem TM snímání a analýzu dat, jejich vyhodnocení a následnou medicínskou reakci (třeba za asistence umělé inteligence (AI), k pokroku došlo také, ale spíše než pandemie se uplatnila generační obměna a pokrok odpovídal progresu v jiných odvětvích. Je samozřejmě nutno vidět rozdíly mezi obory, ale také v přístupu odborných společností, a nakonec i klíčových osobností jednotlivých oborů. Nemohu také nezmínit rozvoj TM v kardiologii (zejména arytmologii) a diabetologii (u diabetiků 1. typu a využívání technologií). Že existují regionální rozdíly a že na mnoha místech záleží na úloze a entuziasmu významných osobností, je jasné.

Za velký pokrok v rozvoji TM považuji to, že spolu začínáme mluvit jako komunita medicínská a komunita odborníků IT. Donedávna připravovali odborníci IT sofistikované, komplexní a komplikované návrhy, kterým jsme jako lékaři nerozuměli, byly pro nás „psané čínsky“, a které bohužel byly mnohdy z hlediska klinické praxe nevyužitelné. Naopak to, co jsme jako lékaři chtěli od IT, bylo často považováno za zbytečné, případně naivní a nedůležité. A to je teď opravdu zásadně jinak. Vznikají multidisciplinární skupiny, které se snaží hledat společný jazyk. A často ho nalézají.

Myslím, že TM má velmi dobrou šanci se rychle rozvíjet. V současné době je asi největší brzdou jejího rozvoje legislativa, logistika péče a ekonomika. Ona je každodenní praxe využití TM trochu komplikovaná. Když přiběhnu po přednášce pro mediky na ambulanci, mám rozepsané kontroly nemocných po minutě. Jen mi ale najednou leží na stole deset dalších karet, kde pacienti chtějí „jen“ recepty, „jen“ konzultaci o efektu nové léčby, „jen“ sdělení a přeposlání výsledků, „jen“… Nikdo tak nějak nevnímá, že taková distanční kontrola je někdy náročnější (časově i mentálně) než kontrola prezenční. S takovou situací nikdo nepočítá. Ani logistika, ani plátci, ani odborníci na legislativu – nemám třeba nic proti ochraně osobních údajů, ale když se komplikuje elektronický kontakt s nemocným, k rozvoji TM to neprospívá.

Potenciál TM je významný a jistě se bude rychle rozvíjet. Je ale třeba, abychom všichni společně přispěli k jejímu optimálnímu využití. TM bude zásadní součástí a užitečným doplněním standardní péče. Rozhodně ale ne její náhradou. Zatím se stále budeme opírat o fyzický kontakt lékaře a pacienta, budeme využívat standardních postupů. Empatický přístup zkušeného lékaře AI ani TM nenahrazuje. Je komplementární. A právě proto si zaslouží maximální podporu.

  • Ing. Ladislav Friedrich, CSc.,

prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR

Skutečný systémový pohled na zavádění telemedicíny v ČR v praxi jednoznačně chybí. Existují dílčí iniciativy, které se pokoušejí formulovat doporučení pro zavádění telemedicíny, ale to je prozatím vše.

Telemedicína je samozřejmě velmi komplexní pojem, který zahrnuje řadu vzájemně jen slabě propojených oblastí. Pokud bych je měl jen orientačně vyjmenovat, tak se jedná o potřebné číselníky a společné registry, u nichž má kompetenci ÚZIS.

Pro pacienty a lékaře jsou ale spíše potřebné a užitečné centrální evidence receptů a nově i poukazů, které zajišťuje a prozatím úspěšně zavádí SÚKL.

Pro distanční komunikaci pacient‑lékař jsou rozhodně klíčové konzultace zdravotního stavu, které jsme provizorně použili v době epidemie, a nyní se je pokoušíme nahradit stabilnějším řešením. SZP ČR již v roce 2020 nabídl možnost úhrady videokonzultací, které považujeme za kvalitativně lepší než telefonické hovory. Předností videokonzultací je mnohem bezpečnější ověření identity pacienta a zejména průkaznost a doložitelnost obsahu konzultace. To je však bohužel i určitou překážkou pro rychlejší zavádění této formy. Je technicky o něco náročnější a bohužel, a měli bychom si to přiznat, je dobře kontrolovatelná.

K 1. 4. 2022 přišla VZP s přepracovaným kódem pro distanční konzultaci, který bude určitě rychle akceptován ze strany lékařů a pacientů, ale bohužel neumožní pojišťovně ani pacientovi reálnou kontrolu kvality a obsahu konzultace. Přijde mi velmi nešťastné, že v době, kdy je řada mnohem méně citlivých služeb mimo zdravotnictví běžně nahrávána a archivována, není obvyklá průkaznost požadována u tohoto výkonu. Zdá se, že schopnost pojišťoven prosadit obvyklé standardy i do komunikace mezi pacientem a lékařem není příliš velká.

Prozatím také zůstává dosud neřešená oblast elektronické formy a dostupnosti zdravotnické dokumentace a oběhu žádanek a výsledků vyšetření. Stejně tak není jasné, jak proběhne zamýšlené rušení rodného čísla jako identifikátoru pojištěnce.

Zbývají ještě speciální technologie a léčebné postupy při online sledování pacientů, přenášení naměřených hodnot, anebo dokonce i vzdálené řízení léčby. Tady se nové postupy postupně zavádějí a zásadní bariéra (kromě případné vysoké nákladovosti) zde není. Prospělo by asi silnější oprávnění pro zdravotní pojišťovny smluvně s pacientem a poskytovatelem dohodnout konkrétní vzájemné závazky a spolupráci při vlastní léčbě těchto typů.

Poslední oblastí bude čerpání evropských fondů pro oblast eHealth a kyberbezpečnosti, ale tady o konkrétním výčtu a rozsahu projektů bohužel nemáme skoro žádné informace.

Pandemie sice skutečně ukázala, že vzdálená komunikace je užitečná a efektivní, ale bohužel je i zjevné, že celá oblast telemedicíny zůstává bez jasné struktury a bez systémové podpory státu, zejména pokud jde o právní předpisy. Detailní řešení jednotlivých úloh a procesů není třeba, tam se objeví i díky konkurenci různé možnosti samy. Základní standardy kvality, bezpečnosti, průkaznosti a evidence by však měly být předem známé, stabilní a všeobecně závazné.

  • Ing. Michal Čarvaš, MBA,

předseda představenstva Nemocnice Prachatice, a.s., člen představenstva Jihočeské nemocnice, a.s.

Na téma telemedicíny by šlo psát stovky řádků, podobně jako na pojem elektronizace zdravotnictví. Krásně to zní, každý si pod tím představuje něco jiného a určitě je to obrovská výzva i obchodní příležitost pro budoucnost. Tak jako u elektronizace to není všespásné. Nemá smysl sbírat desítky údajů, když z nich není adekvátní využití a zadání každého stojí zdravotníka jednotky a desítky hodin ročně. Stejně tak telemedicína potřebuje součinnost zdravotníka a pacienta, jedno bez druhého nejde. Viděl jsem na vlastní oči úspěšný příklad telemedicíny v odlehlých končinách na severu Švédska a Finska, kde díky tomu komunikoval lékař s pacientem na dálku v rámci jejich „LPS pohotovosti“ a kde díky přístrojové technice a propojení mohl udělat vyšetření pacienta, včetně měření tlaku atd. na dálku. Komunikace byla kvalitní i díky videopřenosu a pacient tuto službu ocenil. Další skupinou pacientů, kteří prvky telemedicíny jistě ocení, jsou chroničtí pacienti. Příkladů aplikace je z USA, Izraele i dalších zemí spousta a věřím, že i u nás se s ní brzy v praxi setkáme. Bude‑li k tomu dotáhnuta legislativa a výkony nasmlouvány a bonifikovány od ZP, bude ještě větší zájem na budování těchto moderních metod léčby a péče o pacienty.

  • MUDr. Michal Bábíček,

1. místopředseda Sdružení praktických lékařů ČR

Je pravdou, že zdravotní pojišťovny postupně zrušily dočasné kódy pro poskytování a vykazování distanční péče o pacienty. Na druhou stranu od 1. dubna 2022 hradí VZP, ČPZP, a pravděpodobně se připojí ještě další pojišťovny, nový kód pro poskytování distanční péče o pacienty a věřím, že v trendu podchytit distanční péči budou všechny zaangažované instituce pokračovat a dojde i k legislativní podpoře telemedicíny.

Pokud se týká pandemie a jejího vlivu na rozvoj telemedicínských služeb, mohu konstatovat, že se poptávka po online službách a konzultacích určitě zvýšila. Nicméně naráží to na mnoho faktorů, které rozvoji telemedicínských služeb brání. Např. bude nezbytné edukovat pacienty o výhodách telemedicíny – mnoho z nich se obává o ochranu svého soukromí a ochranu svých osobních dat a mnoho pacientů nemá dostatečné vybavení pro distanční komunikaci. Dále chybí již mnohokrát zmiňovaná legislativa, která by jasně vymezila, co je a není telemedicína, což má např. dopad i v tom, že se lékaři pro tyto účely nemohou pojistit, chybí jednotné zavedení úhradových pravidel apod.

Z tohoto pohledu se domnívám, že jsme se oproti období před pandemií příliš neposunuli, ale k čemu jistě došlo, je skutečnost, že se o telemedicíně hovoří jak v odborné, tak i laické veřejnosti.

  • MUDr. Pavel Kubů,

člen správní rady, České národní fórum pro eHealth

Pandemie přinesla novou situaci, kdy se objevil zcela nový důvod k tomu, aby v určitých případech byla zdravotní péče poskytována distančně, tedy bez přímého kontaktu lékaře a pacienta. Lékaři díky distančním konzultacím mohli poskytnout péči řadě pacientů, aniž by ohrozili jiné pacienty i vlastní personál kontaktem s nakaženým nebo rizikovým pacientem.

Možnost distanční péče výrazně podpořily některé služby elektronického zdravotnictví, zejména elektronická preskripce, elektronické neschopenky, vydávání žádanek na PCR a zapisování očkování v ISIN. Rozvoj distančních konzultací podpořily i zdravotní pojišťovny, které nabídly od září 2020 jejich úhradu.

Distanční konzultace probíhaly v době pandemie v drtivé většině tím nejprimitivnějším způsobem, tedy prostřednictvím telefonického rozhovoru. Zcela jistě je správné je zachovat, a současně rozvíjet o využívání dalších technologických možností.

Vyjdeme‑li z definice telemedicíny dle WHO, kde jsou vyjmenovány různé způsoby distančního poskytování zdravotní péče v zájmu zlepšení zdraví jednotlivců a jejich komunit, pak distanční péče překotně zaváděná během pandemie v zájmu rychlého omezení fyzických kontaktů s infikovanými pacienty velké šance pozitivně posunout vývoj a praktické použití telemedicínských postupů ani neměla. Pandemie ukázala, jak nejen ve zdravotnictví chybí elektronická identita pacienta a poskytovatele služeb. Jak zatím neumíme v praxi využívat nejrůznější chytrá zařízení pro domácí telemonitoring zdravotního stavu pacienta, ačkoliv použití pulsních oxymetrů alespoň u rizikových skupin covid‑19 pozitivních pacientů bylo již v prvních vlnách navrhováno pro včasnou distanční diagnostiku dechové dekompenzace v domácím ošetřování.

Pandemie také ukázala, že část společnosti vnímá distanční kontakt s lékařem během akutního onemocnění velmi negativně. Dnes se můžeme jen dohadovat, kolik z těchto negativních emocí vedlo k větší popularitě nejrůznějších dezinformací o příčinách, prevenci a léčbě infekce covid‑19 a s jakými dlouhodobými škodami na kreditu medicíny těmito dezinformacemi způsobenými se budeme v budoucnu ještě vypořádávat.

Pro efektivní implementaci telemedicínských postupů je nutno spolu s technologiemi pro přenos dat intenzivněji používat také technologie pro telemonitoring zdravotního stavu a technologie pro pokročilé analýzy velkých dat společně využitelné jak pro podporu klinického rozhodování, tak pro personalizaci poskytované péče. Indikace telemedicínských postupů by měla zohledňovat individuální rozdíly v compliance pacienta. Telemedicína má zatím stále nevyužitý potenciál ve snižování administrativní zátěže poskytovatelů péče, kde je zapotřebí intenzivní spolupráce s plátci na definici a kontrole nových úhradových mechanismů.

Další rozvoj telemedicínských metod v praxi se neobejde bez potřebné infrastruktury elektronického zdravotnictví. Z té se bohužel nepodařilo spustit ani portál pacienta, ačkoliv to byl deklarovaný cíl resortu zdravotnictví v realizaci Národní strategie elektronického zdravotnictví ještě před příchodem pandemie. Přejme si, ať další kroky v implementaci telemedicínských služeb do zdravotnické praxe jsou již založeny na strategickém rozvoji a nemusejí akutně reagovat na pandemickou nedostupnost péče.

  • MUDr. Tomáš Šebek,

www.ulekare.cz

Živelní katastrofa, válka, pandemie. Tři kontexty, kdy je výsledná kvalita poskytované lékařské péče do značné míry závislá na logistice a jejích technických i technologických řešeních. Když sebelepší doktor medicíny nedoručí svou péči k pacientovi, nemůže diagnostikovat ani léčit. Neočekávaná pandemie v ČR byla a je pro digitální medicínu příležitostí. Od počátečního odmítání jsme byli svědky plné akceptace a poskytování dříve nemyslitelné péče online. Z mého pohledu to byla aktivní veřejnost, která vytvořila tlak na pasivní systém. Reálné změny přicházejí odspodu. Je to obrovský skok a úspěch a slovíčkaření či hraní si s právnickými kličkami mě nezajímá. Tím ať se ideálně stranou všeho dění zabývají nadále ti, kteří z peněz daňového poplatníka mlátí prázdnou slámu a svět vidí jen zpoza teorie. Já mám radost z Čechů, kteří jasně ukazují, že jsou Evropané, sledují trendy a mají poptávku kvalitní služby, zdravotní systém nevyjímaje.

Abychom dohnali to, co před pandemií na digitalizaci zdržovali byrokrati s mentálním věkem vyšším, než je řekněme 30 let, bude potřeba následující. S radostí se dívám, jak tvoří kolegové věku mých dospělých dětí. Z jejich přirozenosti by automaticky došlo k nekorupčnímu a výhradně pragmatickému propojení veřejné a privátní sféry. Zaklínadlo interoperabilita začne v praxi fungovat teprve v momentě, kdy nositelem veškerých dat o zdraví bude hlavně sám občan. Pokud dnes „ró“ (raw) daty disponují hlavně zdravotní pojišťovny, které mají zákonnou povinnost zajistit péči a do IT systému již investovaly desítky milionů korun, proč hledat nové instituce s vynucenou centralizací sekundárně plněných dat? Decentralizovaná řešení, rámcově standardizovaná a jejich přirozená kompetice posouvají rychle na vrchol světově úspěšné projekty včetně těch z oblasti vzdáleného přístupu k lékařské péči.

Představme si Česko.Digital, bok po boku ministerstva pro místní rozvoj, průmyslu a zdravotnictví ve spolupráci s řešiteli úspěšných komerčních řešení s prokazatelně spokojenými uživateli po vzoru severských zemí například. S absolutní důvěrou bych dal prostor v debatě zejména veřejnosti a pacientům, protože jen jim je služba určená. Jen hlupák by totiž vymýšlel ryze české kolo a začínal kupříkladu od zvonku na řídítkách snahou o komplikovanou zákonnou normu nebo nepřehlednou provozní metodikou pro zdravotníky. I ochrana dat je jen výmluva, která je už vyřešena v rámci stávajícího GDPR či ISO norem. Zaměřme se na reálné potřeby uživatele, kolem kterého má systém obíhat. Ne naopak. Protože nejde o nic jiného než zdraví nás všech, zapojme se aktivně do diskuse. To je záruka, že se z doby dřevěné vydáme k dalším úspěchům i na poli telemedicíny.

  • MUDr. Ilona Hülleová,

předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost ČR

Určitý posun v oblasti telemedicíny určitě nastal a rozvoj probíhal v různých oborech medicíny různě. Záleží na možnostech a schopnostech lékařů a také jejich pacientů, jak telemedicínu využít v reálné praxi. Také u praktických dětských lékařů pandemie covidu‑19 vedla k rychlejšímu posunu k využití telemedicíny, byť se nejednalo o nijak velký rozvoj. V době vysokého výskytu pozitivně testovaných osob na covid‑19 se velmi osvědčila možnost distanční péče. Převažovala zejména telefonická konzultace, ale občas bylo zapotřebí komunikovat s rodiči a malými pacienty i prostřednictvím videohovoru, využívaly se různé možnosti a platformy, které umožňovaly distanční komunikaci lékaře s pacientem a jeho rodiči. Mělo to své výhody, ale i nevýhody. Přínosem byla možnost diagnostiky či kontroly pacienta na dálku, byť jen částečně a v některých směrech omezeně. Pro pacienta bylo komfortnější zůstat doma a spojit se s lékařem v čase, který určil lékař. Často bylo přínosné doplnit distanční konzultaci např. obrazovou dokumentací, což pro generaci rodičů dětí, které ošetřujeme, již většinou nepředstavovalo žádný problém. To vše při dlouhodobé znalosti našich dětských pacientů napomohlo v řadě případů k řešení zdravotního problému dítěte a jeho léčbě. Nevýhodou byla větší časová zátěž lékaře a také administrativní náročnost záznamu vyšetření do dokumentace. U dětí stále preferujeme vyšetření v ordinaci, které můžeme podle potřeby doplnit např. využitím metod rychlé diagnostiky. Nicméně telemedicína se bude určitě dále rozvíjet, a pokud bude přínosem pro malé pacienty a jejich registrující lékaře, tak si své místo v systému určitě najde. Pro větší rozvoj telemedicíny nám chybí lepší technické vybavení, více zkušeností s možnostmi telemedicíny a hlavně čas, který bychom rozvoji těchto technologií mohli věnovat.

Sdílejte článek

Doporučené

Význam biomarkerů u karcinomu plic

17. 5. 2022

Více než polovina pacientů s diagnózou pokročilého nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) podstupuje testování biomarkerů a toto číslo se podle RWE…