Fórum: Když vyjet za prací do světa, tak kam?
Tisíce lékařů a sester z ČR se uplatnily v cizině, každoročně jich odjíždějí za prací a studiem stovky. Lákají je vysoké platy, přehlednější systém vzdělávání, příznivější pracovní podmínky a zapojení do vědeckého výzkumu, ale i dobrovolnictví a pomoc chudým zemím. Ve světě je zájem o anesteziology, rentgenology či chirurgy, obrovský zájem je o sestry. V EU je lékařům uznána odborná i specializovaná způsobilost. Čeští zdravotníci vyjíždějí na krátkodobé stáže i dlouhodobé pobyty do Německa, Velké Británie, severských zemí, USA či arabského světa, mnozí tam zakotví natrvalo i s rodinou, většinou se ale po nabytí zkušeností vracejí a stanou se přínosem pro české zdravotnictví. Zeptali jsme se lékařů i sester: Kdyby vás nic nepoutalo v Česku a pomineme‑li jazykové bariéry, v jaké zemi byste nejraději dělal/a svou profesi a proč? Kde se vaší specializaci dobře daří?
- Prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc.,
děkan 3. LF UK Praha,
Měl jsem mezi lety 1992–2002 několik velmi lákavých nabídek pracovat v zahraničí (Nizozemsko, Velká Británie, Rakousko, Německo), ale vážně jsem o tom neuvažoval (byť jazyková bariéra tam nebyla téměř žádná). Prostě rád pracuji i žiji v Česku z celé řady důvodů.
Pokud bych teoreticky v Česku z nějakého důvodu žít a pracovat nemohl, zvolil bych v Evropě Nizozemsko nebo mimo Evropu Kanadu.
- Doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D.,
vědecký sekretář SVL ČLS JEP,
Podle pravidel EU lékař, který u nás získá kvalifikaci v oboru všeobecné lékařství, může pracovat kdekoli v EU, a to dokonce i v režimu rodinného lékaře. Takovou zkušenost získali a získávají desítky lékařů zejména v sousedním Německu a ve Velké Británii. Moje generace takovou možnost neměla, a proto bych těch „kdyby“ k úvaze o působení v zahraničí potřeboval více. Až ve zralém věku jsem dostal příležitost krátce působit v dánské, nizozemské a britské praxi, poznal jsem postupně praktické lékařství i v dalších evropských zemích. Prakticky v celé západní a severní Evropě mají praktičtí lékaři slušné postavení, i když obor tam třeba není prioritní kariérní volbou studentů medicíny. Ve srovnání se zeměmi bývalého východního bloku si nestojíme špatně. Praktici u nás nemají na růžích ustláno, ale za léta své postavení a podmínky k práci podstatně vylepšili. Málokde mají takovou oporu v profesní a odborné společnosti. A také v málokteré evropské zemi je praktické lékařství tak atraktivním oborem jako u nás. Rozvíjí se, nabírá kompetence a spontánně mění organizaci praxí. Podle mne je teď škoda někam odcházet. A pokud ano, tak nasbírat zkušenosti a vrátit se.
Při svých pobytech v zahraničí jsem měl spíše ambice zkušenosti sbírat a pak je využít doma než vyhlížet práci v cizině. Ale pokud se pokusím odpovědět na anketní otázku, zvolím nejspíš Dánsko. Praktici tam mají dobré postavení i důstojné ocenění, jsou emancipovaní a hrdí, odborníci je respektují. Jsou komerčně nezávislí, drží se medicíny založené na důkazech a pacienti jim věří, že je chrání i před nadbytečným vyšetřováním a léčením. Pracují tvrdě, nejčastěji ve skupinových praxích, s dostatečnou personální podporou zdravotnických i nezdravotnických pracovníků. V důchodu pak jezdí zastupovat kolegy v Grónsku, aby si mohli vzít dovolenou.
- Mgr. Dita Svobodová, Ph.D., MHA,
náměstkyně pro nelékařská zdravotnická povolání VFN
Profese sestry se uplatní po celém světě, potřeba je dlouhodobě úplně na každém místě planety. Pracuji v Česku moc ráda, ale jsou samozřejmě města, kde bych si uměla představit žít. Rozhodně Vídeň, New York, Brusel nebo Ženeva. I ostatní místa na zemi jsou jistě krásná a zajímavá, zejména pak ta přímořská, s trvalým letním klimatem. Asi by hodně záleželo na tom, jak je povolání sestry v daném místě světa vnímáno, jakou má místo kulturu a rovněž jaký je tam přístup k ženám. Považuji se za Evropanku, a tak si prostě myslím, že bych starému kontinentu a některému z velkých měst zůstala věrná, i kdybych si mohla vybrat…
- Prof. MUDr. Věra Adámková, CSc.,
přednosta Pracoviště preventivní kardiologie IKEM
V případě, že bych nepracovala v ČR, by moje rozhodování mělo několik aspektů, kdy bych hodnotila svůj možný přínos oboru nebo pomoc lidem, kteří zdravotní péči potřebují jako takovou. Třeba bych pomáhala s rozvojem oboru v některé méně rozvinuté zemi, jistě by to byla práce velmi motivující a uspokojující, nebo bych naopak zamířila na některé ze špičkových pracovišť, abych se mohla podílet dále na výzkumných a vědeckých projektech, které posouvají obor vpřed.
- Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,
prezident ČSK
Pro české stomatology jsou nejlepší podmínky asi… v Česku. Roky jsme budovali systém zcela nepodobný zbytku medicíny a výsledkem je, že nám, až na výjimky dané osobním životem, nikdo neodchází. Naopak, skoro 1 500 stomatologů přišlo sem. Pro pacienta je ideální zemí Německo. To českému pacientovi politici slibovali, ale vzdalujeme se mu. Tam je sociální zdravotnictví, plošně dostupné, s vysokou průměrnou kvalitou a neskutečnými špičkovými pracovišti. Jasné připojištění, doplatky. Snem lékaře z celého světa je pracovat na špičkovém pracovišti v USA. To se mi povedlo, takže už vlastně osobní sny nemám. Špičková pracoviště v USA jsou kombinací těch nejlepších odborníků z celého světa a technologií. Ale často tam nemají lékařský pokoj, sesternu a sociální jistoty. A často mění zaměstnance. Vlastně si může každý vybrat zemi podle svých představ.
- Prof. PharmDr. Tomáš Šimůnek, Ph.D.,
proděkan pro vnitřní záležitosti, projektovou činnost a strategický rozvoj, Farmaceutická fakulta UK v Hradci Králové
Myslím, že by to byla Kanada. Je to země, která mě nadchla kvalitou života, má (prakticky) všechny výhody a pozitiva USA a zároveň i dobré a dostupné zdravotnictví, školství a sociální systém. Kanada je země zaslíbená pro všechny možné oblasti farmacie – lékárenství, klinickou farmacii, průmyslovou farmacii i výzkum na řadě univerzit. Kromě Kanady bych určitě také a z podobných důvodů zvažoval Austrálii.
- Prof. MUDr. Richard Češka, CSc.,
předseda České internistické společnosti ČLS JEP
V první řadě musím říci, že bych (navzdory všem problémům, které všichni známe a vnímáme) neměnil a pořád považuji naše zdravotnictví za opravdu kvalitní systém, ve kterém je místo pro dobrou práci. Současně musím hned v úvodu odpovědi na otázku uvést, že bych chtěl pracovat vždy v zemi „západní civilizace“.
Ale konkrétně. Je dobré, když se můžeme opírat o nějakou reálnou zkušenost. Já jsem měl to štěstí, že v devadesátých letech jsem pracoval v San Franciscu, a jistě bych si dovedl práci v Kalifornii představit. Nebyla by to ale moje první volba. San Francisco miluji, je to pro mne srdeční záležitost a kvalita zdravotnictví je (nejen) v mém oboru vynikající. Ale. Jakkoli jsem spíše pravicového smýšlení, zdravotní systém v USA je i pro mne poměrně málo „sociální“. A i když si rozhodně nemyslím, že každý má právo na všechno a pokud možno zadarmo, jsou někdy dopady na pacienty v USA opravdu tvrdé.
Přesto by mojí volbou byl americký kontinent. Kanada je zemí, která podle mého názoru využívá to nejlepší ze zkušeností USA, a přitom svým smýšlením i nastavením zdravotnictví je poměrně blízko západoevropskému modelu. Sám bych si vybral Vancouver nebo Victorii, ale jak jsem měl možnost kanadské zdravotnictví poznat, je na špičkové úrovni všude. Trochu opomíjím velmi specifickou situaci na nehostinném severu země.
Kanadští lékaři (od vědecky zaměřených až po ryzí praktiky) patří mezi špičku celosvětově, a přitom nemají potřebu nějaké sebepropagace. Jsou většinou dobrými partnery pro spolupráci bez snahy prosazování „jediné pravdy“. Kanaďané jsou navíc přátelští a akceptují příchozí mnohem snáze než třeba Švýcaři.
Ještě jeden odstaveček. Kdybych měl zůstat v Evropě, moje volba by byla jednoznačná. Skandinávie, a zde pak konkrétně Finsko. Obrovský progres finského hospodářství v posledních desetiletích má zásadní dopad na zdravotnictví a finští lékaři patří k nejuznávanějším. Navíc úžasná příroda a krásná architektura (včetně nemocnic). Jen ta dlouhá polární noc a vysoký počet sebevražd… Ale všude je něco.
Možná by se hodil i výčet míst, kde by člověk jako lékař působit nechtěl. Jistě existují a asi jich není málo. Vždy ale záleží i na jednom konkrétním oddělení, pracovním kolektivu, nejbližších spolupracovnících. Když potkáme skvělé kolegy v San Franciscu, Vancouveru nebo Helsinkách, je to k naplnění života lékaře samozřejmě skvělé. Skoro tak, jako když se nám to podaří u nás doma.
- MUDr. Zdeněk Zíma,
místopředseda Odborné společnosti praktických dětských lékařů ČLS JEP
Pro obor praktické dětské lékařství je to velmi případná otázka, špatně se mi na ni však odpovídá. Ve většině zemí náš obor totiž vůbec neexistuje, respektive probíhá velmi intenzivní snaha obor vytvořit, a to včetně zemí tzv. rozvinutých. Jak zdravotníci pečující o dětské pacienty, tak regulátoři či plátci zdravotní péče si dobře uvědomují, že primární péče je základem zdravotního systému. Její dobré fungování je zárukou efektivního financování zdravotnictví vůbec. V dětské medicíně to platí dvojnásob. Naše země byla dlouhá léta v tomto ohledu inspirací i pro daleko bohatší státy. Nyní se však bohužel věci u nás pohybují opačným směrem. Zatímco jsme v tomto ohledu měli proti našim západním sousedům náskok zejména v personálním zajištění péče, nyní budeme mít potíže udržet se za nimi alespoň na dohled. V tuto chvíli je hlavním důvodem zejména umělé podhodnocení práce ve zdravotnictví, které vyhání mladé lékaře do ciziny.
Dalo by se tedy říci, že naše vlast je pro můj obor zemí zaslíbenou. Bohužel to však platí čím dál méně, hlavně kvůli jeho cílené devastaci v posledních letech. Současně to kazí také umělé udržování „socialistického skanzenu“ v našem zdravotnictví. Skutečně tedy asi nezbude než se poohlédnout po lepších podmínkách v cizině. Nabízí se sousední Německo či blízké Švýcarsko, jež jsou v tuto chvíli asi nejblíže dosažení ideálu, který byl u nás před lety realitou. A to za finančních podmínek bez české deformace. Ze vzdálenějších zemí je možné ještě zvažovat Portugalsko či Španělsko, případně Kanadu či severní část Spojených států. Je zřejmé, že úroveň medicíny obecně lze odvozovat od ekonomické síly dané země či její části. Dalším podstatným vlivem bude vyspělost společnosti a kvalita řízení zdravotnictví. Primární péče o dětskou populaci je v tomto ohledu velmi citlivým ukazatelem, protože přináší efekty až s určitým odstupem.
Čeští pediatři tedy mohou být pro tyto země skutečně požehnáním. Na druhou stranu je však třeba připustit, že primární pediatrická péče je v nich natolik atraktivní, že podléhá přísné regulaci. Pro cizince je tedy k zapojení do jejich sítě primární péče nutné nejprve důkladně poznat fungování zdravotního systému dané země. Teprve po několika letech může byť jen pomýšlet na provozování vlastní soukromé praxe. V našich podmínkách je opět situace zcela opačná.
Zatímco před lety byly pokusy reformovat zdravotní péči podle zahraničních vzorů prakticky zločinem, nyní by srovnání s cizinou mohlo přinést odpověď na to, jak alespoň zabránit dalšímu zhoršování naší situace. Je nezbytné opustit mýtus o neomezené bezplatné péči pro všechny. Stejně tak nelze spoléhat na financování péče jen z jednoho zdroje. Přiměřená dostupnost péče není jen věcí Ministerstva zdravotnictví ČR či pojišťoven. Svoji zodpovědnost musejí přijmout také kraje, obce nebo obecně prospěšné projekty. Pokud konečně pochopíme, že umělé podhodnocení práce zdravotníků celý systém ničí, a začneme investovat do budoucnosti, mohla by se Česká republika opět stát inspirací pro jiné země.
- Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,
děkan 2. LF UK,
Pro mne je to v tuto chvíli velmi teoretická otázka, myslím, že naší povinností je věnovat se pacientům a rozvoji zdravotnictví u nás doma.
Pro rozhodnutí by zřejmě byla důležitá motivace, která by mne k takovému kroku vedla, a také otázka, jak dlouhou dobu bych chtěl v zahraničí strávit. Nejbližší je mi Německo, kde jsem nějakou dobu pracoval jako klinik i vědec a kde mám řadu přátel. Asi nejsnáze bych tam dokázal překonat jazykovou bariéru i pochopit různé vazby a zvyklosti, navíc to není daleko a jistě bych ekonomicky nestrádal. Kvalita i organizace zdravotnictví a úroveň sociální péče je v Německu na jedné z nejvyšších úrovní ve světě, takže měl‑li bych volit zemi svého trvalejšího působení, bylo by to Německo, případně Rakousko.
Jiná je otázka pomoci v místech, kde je to potřeba, ať už z důvodu špatné úrovně péče, nebo aktuální krizové situace. Takovou zcela nekomerční aktivitu vnímám jako naplnění smyslu povolání lékaře a hluboce si vážím všech, kteří takový krok na část své kariéry dokázali udělat. Umím si představit takový pobyt v podstatě kdekoli na světě. Třeba se k tomu ještě někdy dostanu – nabízí se teď např. Ukrajina, ke které mám úzké vazby a kde jsem již v minulosti několikrát operoval.
- MUDr. Lukáš Velev, MHA,
chirurg, ředitel Nemocnice Jihlava, p. o.
Z pohledu úrovně medicíny je pořád špičkou USA i se všemi nedostatky, které tam zdravotnictví a jeho dostupnost má. Obdobně kvalitní zázemí pro rozvoj nejen chirurgie, ale celé medicíny mají staré „západní země“ – Německo, Rakousko, Nizozemsko, Francie, Belgie… Pokud jde o osobní preferenci, asi bych nakonec zvolil některou z rozvojových zemí Asie či Afriky. Důvod je prostý. Lidé tam neberou zdravotní péči jako samozřejmost, na kterou si případně stěžují, když neodpovídá jejich představám, ale jako službu, které si velmi váží a má pro ně vysokou hodnotu. Jsou za ni velmi vděčni. Člověka práce v takovém prostředí, byť ne s dokonalým vybavením, prostě baví, dává smysl a dělá ji rád.
- Mgr. Marie Fryaufová,
ředitelka ošetřovatelské péče, vrchní sestra COS, Krajská nemocnice Liberec, a. s.
Mojí specializací je perioperační péče (sálová sestra – instrumentářka). Pokud by mě nic nepoutalo k ČR, velmi dobře by se mi pracovalo v evropské zemi směrem na západ od hranic ČR.
Důvodů je několik. Pokud pominu finanční ohodnocení, je to zejména počet zdravotnického personálu ve směně, organizace práce, legislativní doporučení medicínských postupů, komunikační přístup k pacientovi, spolupráce s lékaři, logické vzdělávání, vysoký kredit zdravotnického povolání ve společnosti, nadstandardní péče o personál – ozdravné pobyty, edukační léčebné programy a kvalitní přednemocniční péče o pacienta.
V ČR máme velmi kvalitní dostupnost vynikající nemocniční zdravotní péče, ale pracujeme ve zcela odlišných podmínkách než západ Evropy.
Pracujeme s minimálním počtem nelékařů, odpracujeme tedy spoustu přesčasových hodin a není komfortní prostor pro čas strávený s pacienty.
Nefunkční řízení přednemocniční péče, kdy spousta pacientů nemá dostupnost ambulantního specialisty (neurologa, ortopeda, psychiatra, zubaře…), a jsou tedy přetížená zdravotnická zařízení v pohotovostní službě.
Selhání odpovědných orgánů ČR ve smysluplné edukaci a motivaci občanů v prevenci a péči o své zdraví.
Vzdělávací programy pro zdravotnická povolání jsou mnohdy pro uchazeče demotivační a po ukončení vzdělání je značný odliv absolventů mimo obor. Populace stávajících zdravotníků tedy stárne a v budoucnu bude velmi obtížné jejich počet nahradit tak, aby to zásadně neohrozilo fungování stávajícího systému.
