Jak asistovaná reprodukce mění svět?

Doc. MUDr. Tonko Mardešič, CSc.,
vedoucí lékař Sanatoria Pronatal, Praha

Mimotělní oplodnění (IVF) se během neuvěřitelné krátké doby rozvinulo v nejefektivnější léčbu neplodnosti, kterou kdy medicína měla k dispozici. Důsledkem je zužování indikací pro "klasické" léčebné postupy a rozšiřování indikací pro metody asistované reprodukce. Stále častěji je mimotělní oplodnění pouze součástí komplexního terapeutického přístupu - ať již při snaze zachovat fertilitu mladých onkologických pacientů, kde plánovaná chemoči radioterapie může poškodit reprodukční funkce, nebo jako součást péče o páry s vysokým genetickým rizikem, kde lze těžké genetické handicapy diagnostikovat ještě před přenosem embryí do dělohy. Nezanedbatelné nejsou ani demografické aspekty této problematiky - v řadě zemí se po léčbě metodami asistované reprodukce rodí významné procento všech dětí. Dostupnost pohlavních buněk pro výzkum zásadně posunula naše znalosti základních biologických procesů, včetně diferenciace a reprogramování buněk, a vývoj v této oblasti má nepochybně potenciál zcela změnit tvář moderní medicíny. Exponenciální nárůst poznatků a z nich plynoucích možností přináší a bude přinášet řadu etických otázek, které představují trvalou výzvu a s nimiž se společnost bude muset vypořádat.

MUDr. Petr Příhoda,
Ústav lékařské etiky 2. LF UK

Metoda je to dvojznačná. Na jedné straně je při klesající plodnosti populace západního světa dobrodiním, na druhé straně je obrovským pokušením pojímat člověka redukcionisticky. S "nadbytečnými" embryi se pak zachází jako s biologickým odpadem. Dosažitelnost embrya ("ve zkumavce") a znalost genomu svádí k ryze eugenickému přístupu, tj. k ex post rozhodování, komu dáme šanci, a komu ne. Cítím v tom znevážení lidství, byť na embryonální úrovni. A pragmatická snaha tyto stinné stránky nevidět mi připadá jako intelektuální nepoctivost. Přitom se nevyjadřuji proti metodě jako takové. Snaha o její etickou přijatelnost už má jeden sympatický důsledek: do dělohy se zavádí tolik embryí, kolik "uživí", a není tak třeba sáhnout k redukci mnohočetného těhotenství.

Prim. MUDr. Milan Mrázek, Ph.D., MBA,
vedoucí lékař Centra asistované reprodukce ISCARE IVF

Profesor Edwards je živou legendou a opravdovým nestorem asistované reprodukce. Jeho první těhotenství po IVF lze právem považovat za jakýsi katalyzátor dalšího prudkého rozvoje celé oblasti reprodukční medicíny a vznik nových odborných společnosti, jejichž největším a nevýznamnějším představitelem je ESHRE (European Society of Human Reproduction and Embryology).
Vůbec nepochybuji o tom, že byla Nobelova cena prof. Edwardsovi udělena oprávněně. Zcela jednoznačně s jejím udělením této osobnosti souhlasím.

Její přínos pro léčbu neplodnosti, která se stává stále větším problémem, a to již nejen v ekonomicky rozvinutých částech světa, je nesporný. Neplodnost postihuje dlouhodobě více než 15 % párů a asistovaná reprodukce přispěla k její úspěšné léčbě u milionů neplodných párů. Od roku 1978, kdy se narodilo první dítě po IVF, se její postupy závratně zdokonalily a výzkumy přinesly nové poznatky, které byly rychle implementovány do běžných léčebných postupů (např. intracytoplazmatická injekce spermie - ICSI, kryokonzervace embryí, oocytů, preimplantační diagnostika PGD). Nové postupy postavily před společnost nové neobvyklé skutečnosti, jako je například zmrazení embryí a možnost jejich přenosu s odstupem několika let. Vlastně se tak ve skutečnosti jedná v případě úspěšného početí a donošení dětí o vícevaječná dvojčata, která se narodí v různém čase.

Vynořila se i otázka zmrazených embryí, která se již s největší pravděpodobností pro účely početí nepoužijí, otázka možnosti použití takových embryí pro vytvoření tkáňové kultury stem cells, jež otevírají úžasnou možnost v léčbě některých dosud nevyléčitelných onemocnění. Je jisté, že jednotlivé zájmové skupiny ve společnosti mohou mít na tyto otázky různé názory, nicméně etický postoj společnosti, který vytváří morálku a pak i zákonné normy, je vždy vytvořen na většinovém demokratickém principu. Jsem rád, že právě legislativa České republiky dává i v evropském měřítku asistované reprodukci široké aplikační možnosti a nestaví překážky dalšímu výzkumu reprodukční medicíny.

Prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.,
přednosta Pediatrické kliniky 2. LF UK a FN v Motole

Plodnost je základním atributem člověka. Komu je odepřena, ten zpravidla strádá a trpí. Z pohledu pediatra in vitro fertilizace otevřela novou šanci těm, pro něž infertilita představovala těžké psychosociální břemeno. Například dnešní dívky a budoucí ženy s Turnerovým syndromem; díky IVF mohou za určitých okolností prožít vlastní těhotenství po implantaci darovaného vajíčka, které bylo oplodněno spermií manžela. Už samotná šance na těhotenství jim pomáhá lépe překonat obtíže spojené s Turnerovým syndromem.

Podobně se otevřely nové perspektivy fertility pro děti s nádorovým onemocněním po radioterapii a chemoterapii. Děti potřebují nejen přežít svoje nádorové onemocnění, ale mít před sebou plnohodnotný dospělý život. K němu patří i šance na vlastní děti. Tu jim IVF přináší. Netroufám si soudit, jak IVF působí na globální společnost, ale jednotlivé lidské osudy ovlivňuje velmi pozitivně.

Dokončení na str. A3 

Prof. MUDr. Pavel Ventruba, DrSc.,
přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky MU a FN Brno

Skutečnost, že letošní Nobelovu cenu za medicínu získal prof. Edwards, je pro mne srdeční záležitostí. Pana profesora totiž znám osobně již 20 roků z mnoha pracovních a společenských setkání. Vážím si jej nejen pro odborné znalosti a zaujetí pro práci, ale i pro jeho skromnost, srdečnost a kolegialitu. Díky jeho výzkumům v oblasti lidské reprodukce, které spolu s gynekologem prof. Steptoem završil porodem prvního dítěte ze zkumavky na světě, jsem jako čerstvý absolvent lékařské fakulty dostal příležitost pracovat v brněnském týmu nadšenců pod vedením profesorů Dvořáka, Pilky a Čupra a být na úplném počátku umělého oplození u nás; toho, co dnes nazýváme programem asistované reprodukce. Společně jsme rozvíjeli věci v tu dobu zcela nové, zajímavé odborně a společensky přínosné, což pro nás byla výzva. U umělého oplodnění jsme dle mého názoru za uplynulých třicet let svědky jedněch z nejmarkantnějších změn v medicíně.

Změnilo se úplně všechno, včetně myšlení a přístupu laické i odborné společnosti. Na počátku byla snaha něco nahradit, vytvořit něco nového. Bylo nutno vyvíjet všechno úplně od začátku - léky, soupravy potřebné pro odběr vajíček a transfery, kultivační média i komůrky, ale i operační techniky, sondy ultrazvukových přístrojů, metody asistované reprodukce, kryokonzervaci aj.

Lze říci, že umělé oplození, dnešní asistovaná reprodukce a celá reprodukční medicína přinesly především naději pro miliony párů, kterým se nedařilo a nedaří přivést na svět vlastního potomka. Techniky, jež se za posledních 30 let vyvinuly, si dokáží poradit už téměř se všemi příčinami sterility. Nese to s sebou samozřejmě řadu právních, etických, společenských i náboženských souvislostí.

Je však třeba vidět výsledek, narozené dítě, a ten je nade všechny diskuse. Vývoj jistě půjde dál a s vyvíjejícími se biomedicínskými technologiemi bude možné řadu momentů celého oplození in vitro zkvalitnit a zvýšit jeho úspěšnost. Bude ale třeba velké opatrnosti, aby možnosti vědy nezašly příliš daleko a nebyly lidstvu spíše ke škodě než ku prospěchu.

Zdroj: Medical Tribune