Mí obézní pacienti jsou jako těžce zranění olympionici
Hlavním organizátorem konference České společnosti tělovýchovného lékařství je současně i její předseda MUDr. Martin Matoulek, Ph.D., z III. interní kliniky 1. LF U K a VFN v Praze. Dalo by se říci, že je jedním z mála odborníků, kteří dbají na rozvoj oboru tím správným směrem. O tom svědčil i program letošní konference.
Proč jste zvolil Třešť za místo konání letošní konference České společnosti tělovýchovného lékařství?
Třešť je na pomezí Čech a Moravy, je tu velmi hezké prostředí. Není to naše první konference v této lokalitě. Byli jsme zde spokojeni již před sedmi lety, takže jsme se sem letos rádi vrátili.
Kolik účastníků se zde sešlo a čí účasti si nejvíce ceníte?
Přihlášených bylo celkem 120, ale přijíždí mnoho neohlášených. Největší ctí nám bylo přivítat profesora Fabia Pigozziho, prezidenta FIMS, a předsedu Českého olympijského výboru Ing. Jiřího Kejvala. Z významných hostí chci ještě jmenovat profesora Štěpána Svačinu a profesora Dušana Hamara, který je předsedou Slovenské společnosti tělovýchovného lékařství. Vážím si opakované návštěvy profesora Pavla Koláře a jsem rád, že tu přednáší docent Tomáš Zelinka, čímž však nechci říci, že si nevážím všech odborníků a kolegů, kteří přijeli do Třeště. Myslím, že se nám podařilo sestavit atraktivní program.
V čem vidíte pokrok v tělovýchovném lékařství za uplynulý rok, co se změnilo od minulé konference?
Myslím, že se nám podařilo rozvířit téma kardiovaskulární rehabilitace projektem, který jsme nastartovali. Zaznamenali jsme zájem u kolegů a odpovídáme na jejich dotazy. Na velmi dobré úrovni provádějí tuto rehabilitaci nemocných v Lázních Poděbrady, v Teplé nad Bečvou, ve Františkových Lázních. Kardiovaskulární rehabilitace se však provádí v kardiologických centrech. Při Fakultní nemocnici Motol funguje asi nejstarší Kardioklub, který vede doktor Malý.
Jak byste charakterizoval současný stav českého tělovýchovného lékařství?
Jako téměř všude na světě je Sports Medicine, tedy tělovýchovné lékařství, samostatným oborem. V posledních dvaceti letech jsme byli svědky změn, které nebyly vždy ku prospěchu oboru, ale těší mne, že v posledních pěti letech vzrůstá zájem kolegů o atestaci v této specializaci, i když se na všech lékařských fakultách nevyučuje jako samostatný obor.
Co je hlavní náplní českého tělovýchovného lékařství?
V našem pojetí má tělovýchovné lékařství dvě větve: traumatologicko‑fyziatrickou, která je zaměřena na terapii úrazů, chorob pohybové soustavy a jejich důsledků, a kardiovaskulárně‑metabolickou, jejíž odborníci se věnují zátěžové fyziologii. Péče o vrcholové sportovce je jen částí našeho oboru a je zaměřena na prevenci i léčbu úrazů, případně na zvyšování výkonnosti. Základem je však skutečnost, že pohyb je lék, který patří do terapeutických postupů téměř všech onemocnění. Metody jsou velmi podobné jako u vrcholových sportovců, jen s tím rozdílem, že pracujeme s nezdatnými jedinci nebo se sportovci po těžkých zraněních.
Své obézní pacienty přirovnávám k vrcholovému sportovci s těžkým zraněním, který má před sebou dva roku do návratu na hřiště. Obézní lidé tuto paralelu pochopí a přijmou tak, že jsou schopni a ochotni na sobě dlouhodobě pracovat, protože příkladů návratu sportovce k vrcholovému sportu znají ze svého okolí několik. Uznávají, že „rychlé“ metody v podobě tabletek „dopingu“ nefungují nebo jsou nebezpečné, a přijmou strategii pozvolné léčby těžkého zranění v podobě těžké obezity. Chápou, že bude úspěchem, když se dostanou nejdříve na okresní přebor, pak krajský, a teprve pak mohou postoupit do druhé a první ligy.
Zdroj: Medical Tribune