Přeskočit na obsah

Místo, kde se akutní péče snoubí s péčí paliativní a duchovní

Mgr. Jana Ivančicová
Foto archiv Nemocnice milosrdných sester sv. Jana Boromejského

V uplynulých sto letech je asi první ředitelkou nemocnice v řeholním šatu. K boromejkám ji přivedlo poslání starat se o nemocné a trpící. I když to pro ni byla velká výzva, s pokorou a pracovitostí ji přijala a již více než rok působí v čele Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. „Mně osobně se líbí, že v naší nemocnici je poskytována péče celistvá – od akutní přes následnou až po paliativní. Pracujeme rovněž na modernizaci prostor a vybavení, což nemocní vnímají pozitivně,“ říká sestra Radima Mgr. Jana Ivančicová.

  • Mohla byste uvést, čím se z vašeho pohledu liší církevní nemocnice od ostatních?

Myslím si, že důležitější je spíše to, čím se neliší. Podstatné je, že církevní nemocnice má obdobný provoz jako necírkevní zdravotnická zařízení a poskytuje moderní medicínu, lege artis a na nejvyšší úrovni. Nedávno jsme například obnovili akreditaci Spojené akreditační komise ČR a získali jsme certifikát o tom, že jsme bezpečnou nemocnicí. V pandemických vlnách jsme byli připraveni na příjem covidových pacientů a uvolnili jsme 25 procent veškeré lůžkové kapacity pro takto nemocné. Pracujeme rovněž na modernizaci prostor a vybavení, což nemocní vnímají pozitivně. Zakoupili jsme mimo jiné nový CT přístroj, skiagraf a zrekonstruovali kyslíkovou stanici.

Kromě toho se snažíme standard poskytované péče založit i na krásném prostředí. Letos máme v plánu originální revitalizaci boromejské zahrady, kde vznikne prostor pro ztišení, meditaci a relaxaci nemocných či jejich blízkých. Zahrada přitom bude dostupná i pacientům na lůžku nebo invalidním vozíku. Máme také velmi žádané oddělení lůžkové paliativní péče, rozvinutou službu nemocničních kaplanů a nabízíme podpůrné programy, jako jsou muzikoterapie, canisterapie nebo dotyková hipoterapie. Tomu všemu se věnujeme.

Dalo by se tudíž říci, že naším specifikem a klíčovým cílem je propojení zdravotní, sociální i duchovní péče a osobní přístup ke každému pacientovi. Záleží nám na dobré komunikaci a na tom, abychom na nemocného pohlíželi jako na člověka v jeho důstojnosti a ve všech jeho potřebách.

  • Vaše organizace jako jediná z církevních nemocnic v ČR poskytuje akutní péči. Proč právě ta vaše?

Je to dáno historickým vývojem. Naše kongregace vznikla proto, aby sloužila nemocným a trpícím, takže když v roce 1837 boromejky přišly z Francie do Čech, získaly pozemek a začaly samy budovat nemocnici. Ta v Praze funguje od roku 1854 a hned od počátku zde řádové sestry poskytovaly i akutní zdravotní péči včetně operací. Zhruba o sto let později, po únorovém převratu, kongregace o nemocnici dočasně přišla. Sestry v ní nesměly ani pracovat a byly odsunuty převážně do pohraničí. Do nemocnice se vrátily až v roce 1990 a o tři roky později ji získaly zpět do svého vlastnictví. Akutní péče se u nás s péčí následnou a paliativní tedy snoubí už dlouhodobě. Tento stav bychom chtěli zachovat i nadále, protože si uvědomujeme, že jsme díky tomu mezi církevními nemocnicemi v ČR originální.

  • Jak moc je akutní příjem vytížený a jakou roli hraje v rámci celé Prahy?

Jsme součástí sítě akutních nemocnic v Praze a v síti určené ministerstvem zdravotnictví. Spolupracujeme s pražskou zdravotnickou záchrannou službou – plníme jejich požadavky na akutní příjem pacientů. Nad rámec toho, pokud některé nemocnice nemohou pacienty přijmout, my vycházíme vstříc a postaráme se o ně. V covidové době jsme navíc přijímali pacienty v těžkém stavu z celé České republiky, například z Trutnovska a Plzeňska.

  • Jací pacienti mají o léčbu u vás zájem?

Jsme sice jednou z menších nemocnic, ale myslím si, že velmi dobře zapadáme do sítě pražských zdravotnických zařízení. Nemáme specializovaná centra, jako jsou třeba ve fakultních nemocnicích, naproti tomu o naši akutní péči mají velký zájem i starší lidé, což nám s ohledem na demografický vývoj populace zajištuje poměrně pevné místo. Dokážeme pokrýt obecnou internu i chirurgii v určité šíři, na to pak navazuje následná péče, rehabilitace a paliativa. Dokážeme tedy reagovat i na potřeby starších pacientů, pro což jsme docela vyhledávaní. Ne­orien­tu­je­me se jenom na občany Prahy 1, ale nabízíme své služby i pacientům z jiných městských částí a mimopražským. Díky spolupráci s fakultními nemocnicemi, praktickými lékaři i s dalšími zdravotnickými subjekty jsou naše služby žádané. U mnohých pacientů to může být i pro klidné prostředí, bližší komunikaci a empatický přístup.

  • Je zřejmé, že se k vám dostávají i pacienti bez vyznání. Jak oni, popřípadě jejich blízcí, reagují na to, že se ocitli v církevním zdravotnickém zařízení?

Ačkoli je tu boromejek oproti civilním zaměstnancům výrazně méně, určité klima v nemocnici vytvářejí. A lidé jsou pochopitelně zvědaví, takže se vyptávají, když potkají řádovou sestru. Nicméně vyznání či nevyznání nehraje ani u pacientů, ani u zdravotníků podstatnou roli. Svou práci zakládáme na profesionalitě s tím, že křesťanský přístup k životu je u nás samozřejmě podstatným prvkem a je přáním nás všech, aby se v nemocnici projevoval.

  • Kolik boromejek pod Petřínem pracuje?

Dohromady je nás pětadvacet, což je poměrně hodně, a v žádné jiné české nemocnici tolik řádových sester neuvidíte. Celkově má pak nemocnice zhruba tři sta padesát zaměstnanců.

  • Máte více sester, které nejprve vstoupily do řádu a poté vystudovaly zdravotnický obor, respektive medicínu, nebo k vám přicházejí už vystudovaní zdravotníci, kteří se až poté rozhodli pro duchovní cestu?

Je to naprosto různorodé, individuální. Posláním naší kongregace je starat se o nemocné, seniory, lidi na okraji společnosti. To znamená, že některé sestry už se hned na počátku své duchovní cesty rozhodly, že vstoupí do řádu, který se tomuto poslání věnuje. V našem týmu pracují dvě boromejky lékařky – jedna je primářkou oddělení následné a paliativní péče a jedna je stomatoložkou – a také jedna doktorka farmacie, která pracuje jako vedoucí lékárnice. Na pozici hlavní sestry nemocnice je rovněž boromejka a další řádové sestry specialistky působí na anesteziologicko‑resuscitačním oddělení, jednotce intenzivní péče, interně nebo endoskopii jako zdravotní sestry, ošetřovatelky a sanitářky.

  • Jaké jsou vlastně v jednom týmu vztahy mezi věřícími a nevěřícími? Existují mezi nimi nějaké předsudky?

V nemocnici jsme zvyklí na různost názorů, které spolu žijí a v profesním životě si nijak nepřekážejí, pro někoho možná kupodivu. Cíl je pro všechny stejný a naprosto jasný – co nejlepší péče o pacienta, osobní názory na svět a víru tedy ničemu nebrání – a mnohdy se i hezky doplňují. Mám zkušenost, že věřící a nevěřící spolu kolikrát vycházejí lépe než věřící mezi sebou. Setkávám se s tím, že se lidé oslovují a vzájemně obohacují. Máme tu malé kolektivy, všichni se poměrně dobře znají, vznikají i přátelství napříč vírou a nevírou. Oba světy se u nás prostě prolínají. Otázkou navíc je, co vůbec znamená „nevěřící“. Většinou každý člověk v něco věří, a to nemluvím jen o katolické církvi a jiných vyznáních.

  • Častokrát je smrt pacienta vnímána jako selhání. U vás se ale pohled na konec životní cesty pravděpodobně liší.

Musím se přiznat, že představa smrti jako selhání mi není vlastní, protože každý musí zemřít. Tomu se nikdo z nás nevyhne a záleží „jen“ na tom, kdy, kde a jak se to stane. Medicína má určité limity, a když lékař zhodnotí, že pacienta už nelze léčit a vyléčit, nastává prostor pro komplexní paliativní péči. Víme, že péče o nemocného v terminálním stadiu nabízí různé možnosti, jak zajistit, aby důstojný život plynul dál a člověk žil až do své smrti v důstojném prostředí. Právě o paliativu je u nás velký zájem, protože se nám opravdu daří ji dobře naplňovat, a to ve všech rozměrech – v pomoci zdravotní, sociální, duchovní, psychologické, prostě lidské…

  • Obecně se již v medicíně uznává, že péče o pacienta s život ohrožujícím onemocněním by měla od počátku sestávat z péče zdravotní a péče paliativní, které se navzájem doplňují. Jak tento vztah vnímáte vy?

Mně osobně se líbí, že v naší nemocnici je poskytována celistvá péče – od akutní přes následnou až po paliativní. Nemocný člověk zde může projít několika odděleními a nemusí být přemisťován do jiného prostředí.

  • Sestry Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v nemocnici pouze neslouží a nepracují, ale také ji vedou a řídí. Jak jste si vy sama zvykala na roli manažerky v řeholním šatu?

Jsem asi první ředitelkou z naší kongregace v uplynulých sto letech, což v okolí pochopitelně budilo trošku údiv. Mým prvním úkolem bylo vybudovat si nový tým, získat u kolegů autoritu a důvěru. Řízení nemocnice je pro mě stále velkou výzvou, které věnuji veškerý svůj čas. Působila jsem také v Arcidiecézní charitě Praha, kde jsem získala zkušenosti s vedením instituce a řízením lidí. Ale naše nemocnice není malá organizace, musím se vše učit takříkajíc za pochodu. Snažím se všem výzvám čelit, porozumět ekonomice, produkci, provozu, poznávat lidi, tvořit systémy a veškeré modely v nemocnici… Je to dřina, ale zároveň pokora a radost.

  • Proč jste do toho šla?

Protože si myslím, že má smysl, aby nemocnice byla vedena boromejkou, když je zřizována naší kongregací. Chceme, aby prosperovala a byla vedena v duchu našeho poslání. Zároveň jsem si vědoma, že musím mít dobré spolupracovníky na všech profesních úrovních, aby nemocnice do budoucna vzkvétala jak po stránce ekonomické, tak medicínské a duchovní. Věřím, že naše nemocnice má potenciál a budoucnost.

  • Cílem zdravotnických zařízení je mimo jiné tvorba zisku. Jak je tomu v církevní nemocnici a z jakých zdrojů získáváte prostředky na svoji činnost?

Protože jsme nestátním zdravotnickým zařízením, celá naše činnost je založena na tom, že si na sebe musíme vydělat. To znamená, že musíme dělat takovou činnost, která zaplatí naše náklady. Hlavní příjem máme samozřejmě z plateb od zdravotních pojišťoven za vykázanou péči. Můžeme se ale účastnit i různých dotačních titulů, využíváme granty od nadací či nadačních fondů nebo dary od fyzických a právnických osob. Bez vícezdrojového financování bychom se neobešli. Asi úplně nejde o velkou ziskovost, ale o to, abychom nebyli ztrátoví a nemocnice nestrádala. Abychom měli spokojené zaměstnance, kteří dostávají solidní mzdu.

  • Souvisí s tím i to, že zvažujete, do čeho budete investovat? Daří se obnova budov, mobiliáře či zdravotnické techniky?

Určitě musíme o investicích dobře přemýšlet a vždy hledáme různé zdroje financování. Jak jsem se již zmínila, loni jsme například zrekonstruovali a rozšířili kyslíkovou stanici. Vzhledem k naší lokalitě v historickém centru Prahy je zásobování nemocnice medicinálním kyslíkem komplikované, takže si ho musíme vyrábět sami. V průběhu pandemie navíc jeho spotřeba vzrostla takřka čtyřnásobně. Peníze na tuto rekonstrukci jsme přitom získali díky veřejné sbírce – jsme zkrátka odkázáni i na určitou solidaritu společnosti.

Díky finančním darům, grantům nebo dotacím pak často pořizujeme přístrojové vybavení. Obnova přístrojové techniky je finančně náročná, ale daří se nám vybavení modernizovat. Digitalizujeme nemocnici, zajišťujeme kvalitní IT systémy i pěkné prostředí – a na to peníze musíme hledat. A musíme být šikovní.

  • Mimochodem, jaký vztah mají řádové sestry k moderním technologiím?

Každý má rád kvalitu, boromejky nevyjímaje. Jsou vzdělané, vzdělávají se celoživotně a neustále se snaží všechno vylepšovat, aktualizovat, modernizovat. Nemocnicí doslova žijí a hodně jim záleží na tom, aby prosperovala a šla s dobu. V tom všem nejsou jiné než naši ostatní zaměstnanci.

I v ostatních zdravotnických zařízeních již zdomácněla profese nemocničního kaplana. Předpokládám ale, že duchovní služba poskytovaná pacientům a jejich blízkým ve vaší nemocnici, jejíž součástí je i kostel, je hlubší. Mohla byste ji přiblížit?

Náš tým nemocničních kaplanů slouží nemocným dennodenně a nabízí jim například čas na rozhovor, modlitbu, společné prožití přijetí svátostí, hledání spirituálních a náboženských zdrojů nebo zajištění kontaktu s duchovními různých církví. Pacientům je samozřejmě přístupný také kostel sv. Karla Boromejského, kde po celý týden probíhají bohoslužby, ale i další program související s životem v církevním roce. Veškeré akce se snažíme dělat tak, aby byly co nejpřirozenější, takže hodně dbáme na lidský rozměr, nikoli na nějaké „tvrdé modlitbičkování“. Důležitá je citlivost s ohledem na to, co daný člověk právě prožívá, s čím se vyrovnává, zda si chce povídat, nebo raději mlčet. Nemocniční kaplani jsou proto vyškoleni, aby se potřebám klientů přizpůsobili a aby nabídka rozhovorů byla co nejširší. Třeba nyní mají lidé potřebu se více modlit za Ukrajinu zmítanou válkou.

  • Pokud o to nemocný požádá, poskytnete mu duchovní péči přímo u lůžka?

Samozřejmě, kdekoli si to přeje.

  • Sestry po službě mají ještě svoje další povinnosti – které to jsou a mají sestry vůbec čas odpočívat?

Odpočívat je nutné a potřebují to i boromejky. Naše služba je náročná a byly bychom nezdravé, kdyby do našeho života odpočinek nepatřil. Relaxovat můžeme v zahradách nemocničního areálu, kde se nacházejí i naše kláštery, můžeme jet na dovolenou nebo trávit volný čas tím, k čemu máme předpoklady a co nás baví. Kromě řeholního života máme i společný život komunitní. Komunitu si můžeme představit jako širší rodinu, kdy pod jednou střechou bydlí sedm až dvacet sester, které se starají o běžný chod domácnosti. Společně se potkáváme při modlitbě, stolování nebo při jiných aktivitách, povídáme si, prožíváme radosti i bolesti… Takový normální tok života.

  • Málokdo možná ví, že součástí nemocnice je stravovací provoz, který nepřipravuje jen nemocniční diety, ale slouží i jako zaměstnanecká jídelna a své služby nabízí i externím strávníkům včetně možnosti objednání pečiva, například koláčů či biblického chleba. Je to činnost spíše pro zisk, nebo pro radost?

Říká se, že láska prochází žaludkem. Boromejky proto odnepaměti poskytovaly všem příchozím pohostinnost, aby se u nich cítili dobře. Rozhodli jsme se tedy nabízet své stravovací služby nejen našim zaměstnancům a spřáteleným komunitám, ale přidružují se k nám i různé jiné skupiny lidí. Těší mě, že naše pekařské výrobky jsou opravdu velmi žádané, takže pečeme ve větším měřítku – a nakonec se z toho stal skoro byznys. Nicméně stále pečeme s láskou a s chutí.

Boromejky_reditelka_namestek_1

Sdílejte článek

Doporučené

Význam biomarkerů u karcinomu plic

17. 5. 2022

Více než polovina pacientů s diagnózou pokročilého nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) podstupuje testování biomarkerů a toto číslo se podle RWE…