O trestněprávní odpovědnosti lékařů v kazuistikách

V úvodu doc. Šustek mimo jiné připomněl, že aby mohl být určitý čin považován za trestný, je nutné prokázat zavinění – a to buď ve formě úmyslu, nebo nedbalosti, která je v případě zdravotnictví nejčastější příčinou trestní odpovědnosti. „Důležité je si uvědomit, že za trestný čin už neodpovídá pouze fyzická osoba, to znamená lékař, sestra či jiný zdravotnický pracovník, ale také osoba právnická. V současnosti běží několik případů, kdy je trestně stíháno zdravotnické zařízení jak za ublížení na zdraví, tak za podvod ve smyslu neoprávněného vykazování zdravotním pojišťovnám,“ dodal s tím, že trestněprávní odpovědnost může být skrze tzv. adhezní řízení spojena i s občanskoprávním nárokem, např. s náhradou škody. Platí zde také zásada subsidiarity trestní represe.

Podmínky spáchání trestného činu

Jak doc. Šustek dále zdůraznil, existují čtyři základní předpoklady trestní odpovědnosti:

• Protiprávní jednání – musí být znaleckými posudky prokázáno, že obžalovaný postupoval odborně nesprávně, non lege artis. Zdravotnický profesionál nese odpovědnost právě za lege artis postup, definovaný zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, nikoli však za výsledek. Zjednodušeně řečeno, při péči o pacienta zdravotnický pracovník odpovídá za odborně (lékařsky) správně provedený postup, pokud při něm i tak dojde k nepříznivému výsledku či zhoršení stavu pacienta, nenese za něj odpovědnost. „Posouzení toho, zda lékař jednal protiprávně, bude vždy postaveno na skutečnosti, co je po něm možné spravedlivě požadovat. Tedy co by na základě svých přechozích znalostí a zkušeností – ať už ze školy, nebo z praxe – měl a mohl vědět, tj. měl a mohl udělat. Týká se to pochopitelně i zatím neatestovaných lékařů, kterým lze jednoznačně doporučit, aby v případě, že u pacienta nastanou jakékoli komplikace nebo nejasnosti, vždy kontaktovali svého dozorujícího nebo jiného kompetentního lékaře ke konzultaci. A také aby vše pečlivě zaznamenávali do zdravotnické dokumentace, a to i tehdy, když s konzultací neuspějí,“ konstatoval doc. Šustek.
• Existence újmy na právech chráněných zákonem – typickým příkladem je právě poškození zdraví nebo života jako základních lidských hodnot.
• Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a újmou – to znamená, zda k poškození zdraví či ke smrti pacienta opravdu došlo v důsledku chyby zdravotnického pracovníka, nebo zda je ovlivnily jiné faktory.
• Průkaz zavinění – aby byla osoba trestně odpovědná, musí být naplněna taktéž podmínka jejího zavinění daného protiprávního činu, a to ve formě úmyslu či nedbalosti.

„Jednotlivé předpoklady trestní odpovědnosti musejí být splněny kumulativně, nenaplnění jednoho z nich vylučuje trestní odpovědnost konkrétní osoby,“ upozornil doc. Šustek.

Mezi nejběžnější trestné činy ve zdravotnictví se řadí usmrcení z nedbalosti a ublížení na zdraví, jak úmyslné, tak i z nedbalosti. Dále těžké ublížení na zdraví, neposkytnutí pomoci, účast na sebevraždě, nedovolené přerušení těhotenství nebo padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku či nálezu. „Patří sem však také podvod či poškození cizích práv, což může být třeba úmyslné lhaní o zdravotním stavu nebo již zmiňované a v poslední době velmi časté neoprávněné vykazování vůči zdravotním pojišťovnám,“ komentoval doc. Šustek.

Kazuistika 1: Neatestovaná lékařka v porodnici

V následující části svého vystoupení představil kazuistiku z oblasti gynekologie a porodnictví, která je z hlediska trestněprávní odpovědnosti jedním z poměrně exponovaných medicínských oborů. „V sázce je totiž nejen zdraví rodičky, ale také novorozence. Pokud dojde k jeho fatálnímu poškození, odráží se to i v občanskoprávní odpovědnosti, kdy jsou dnes přiznávána relativně vysoká odškodnění v řádech desítek milionů korun,“ konstatoval.

Kazuistika se týkala neatestované lékařky, dokonce ještě před kmenem, nicméně s více než dvouletou praxí, která sloužila na porodnickém oddělení. V ten den ošetřovala zároveň tři rodící ženy, z nichž jedna krvácela a vyžadovala vyšší míru pozornosti. Ve stejný okamžik se do nemocnice dostavila pacientka poté, co jí odtekla zeleně zbarvená zkalená plodová voda. Její kardiotokografický (CTG) záznam neatestovaná lékařka chybně vyhodnotila jako suspektní, nikoli jako patologický, kdy je třeba neprodleně provést císařský řez. Podle všeho k záznamu nezavolala svou dozorující lékařku, která měla službu na ambulanci, a patrně konzultovala „pouze“ s primářem.

„Tady nastává první zajímavý moment, protože danou skutečnost se nepodařilo s jistotou prokázat. Neatestovaná lékařka do zdravotnické dokumentace uvedla, že přivolala primáře, který pacientku prohlédl, jeho podpis k tomu ale chyběl. Když byl pozván k podání vysvětlení, tvrdil, že se celá událost stala už před dlouhou dobou a že si nepamatuje, zda ženu viděl, nebo ne,“ uvedl doc. Šustek. Jak dále poznamenal, akutní císařský řez byl u zmíněné pacientky indikován až v momentě, kdy služebně starší (dozorující) lékařka skončila svou vlastní práci na gynekologické ambulanci a nejspíše sama od sebe přišla na porodnické oddělení, kde shledala CTG záznam patologickým. Podle závěrů znalce k tomu ovšem došlo až cca 30 minut poté, co měl být při postupu lege artis porod per sectionem indikován. To znamená, že na CTG záznam mělo být reagováno rychleji. Dítě se posléze narodilo přidušené a o měsíc později zemřelo na jiném pracovišti z důvodu multiorgánového selhání při dlouhodobém vyčerpání organismu.

„Trestní řízení bylo nejprve vedeno jen proti neatestované lékařce pro spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Okresní státní zastupitelství ho však zastavilo kvůli tomu, že nebylo dostatečně prokázáno, že skutek spáchala. Povinností lékaře bez atestace je totiž kontaktovat lékaře s rozhodovací pravomocí a není vyloučeno, že to mladá lékařka učinila, právě s odkazem na záznam ve zdravotnické dokumentaci,“ popsal další průběh kazuistiky doc. Šustek. Krajským státním zastupitelstvím však bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena zpět k opětovnému jednání a rozhodnutí o otázce lege artis postupu neatestované lékařky. Taktéž bylo zahájeno trestní řízení proti služebně starší lékařce, která zřejmě měla neatestované kolegy na porodnickém oddělení dozorovat.

Kazuistika 2: Zapomenutý ekartér v břiše

Na druhém, před lety poměrně mediálně známém případu doc. Šustek ilustroval, jakým způsobem mohou orgány činné v trestním řízení nahlížet na některé situace. Tým, jehož součástí byl i mladý neatestovaný lékař, pod vedením primáře operoval pacientku, přičemž původně plánovaný zhruba třicetiminutový výkon se zkomplikoval a protáhl na čtyři hodiny. Po zákroku žena nadále trpěla bolestmi, což lékaři přičítali běžným pooperačním projevům. Intenzivní bolest v břiše u ní nicméně přetrvávala i několik dalších měsíců a po 145 dnech od zákroku absolvovala vyšetření, které odhalilo, že má v těle zapomenutý 26 cm dlouhý a 6 cm široký ekartér.

„Zúčastnění zdravotničtí pracovníci vůbec nedokázali určit, kdy v průběhu operace mohlo dojít k chybě. Nepodařilo se proto zjistit, zda byl ekartér v těle pacientky ponechán před šitím, nebo až během něj, kdy mohl být použit k zatížení střev,“ komentoval přednášející s tím, že nakonec bylo provinění prokázáno u jedné ze sester, která po operaci přišla do kontaktu se sadou nástrojů, a při kontrole tak měla zjistit, že ekartér chybí. Tuto skutečnost však nikomu neoznámila a později sama přiznala, že instrumentárium správně nezkontrolovala. „Shledána odpovědnou byla nikoli za samotné zapomenutí nástroje v těle pacientky, ale za neodhalení a nenahlášení nesrovnalosti, tudíž i za nezkrácení intervalu do reoperace,“ vysvětlil doc. Šustek a dodal, že na základě soudního rozhodnutí bylo od jejího potrestání s ohledem na okolnosti nakonec upuštěno. Zproštěni obžaloby byli i primář, u kterého se řešilo, že před zašitím pacientky špatně prohlédl dutinu břišní, a dvě další sestry, jež chybovaly při přepočítávání nástrojů před koncem výkonu a při kontrole po jeho skončení.

Zdravotnická dokumentace – nejlepší přítel lékaře

V závěrečném shrnutí doc. Šustek znovu apeloval nejen na mladé lékaře, aby kladli důraz na dobře vedenou zdravotnickou dokumentaci. „Jak ukázala první kazuistika, pro obhajobu neatestované lékařky bylo klíčové, že konzultaci s primářem zaznamenala. Vycházíme totiž z předpokladu, že co je zapsáno, pravděpodobně se i stalo, a pokud tomu tak není, musí to být prokázáno. Proto je zdravotnická dokumentace paradoxně asi nejlepším přítelem zdravotníků, i když k ní někdy přistupují možná laxněji a většina ji považuje za byrokratický aspekt práce. Osobně se domnívám, že se tam mnohdy stále objevují záznamy spíše ‚dietního charakteru‘ a úvahy, které by tam mohly a měly být, chybějí,“ dodal s tím, že práce se zdravotnickou dokumentací by měla být vnímána jako základní způsob právní obrany zdravotnického profesionála.

Zdůraznil taktéž, že pokud lékaři ještě nemají atestaci, neměli by se rozhodně zdráhat konzultací s dozorujícími či jinými kompetentními lékaři. „Může se samozřejmě stát, že starší kolegové konzultaci odmítnou, i tento fakt je však dobré zapsat do zdravotnické dokumentace s ohledem na možné budoucí právní důsledky,“ objasnil přednášející. Lékaři bez specializované způsobilosti by si podle něj měli být vědomi i toho, že pokud přistoupí na určitou praxi, která je ve zdravotnickém zařízení zvykem, ačkoli nemusí zcela odpovídat právním předpisům, přijímají tím spoluodpovědnost za případné pochybení. „Typickým příkladem může být přijetí služeb na oddělení, kde není přítomen žádný dozorující lékař, a kde tím pádem ani není možné se s někým poradit,“ uzavřel.

Zdroj: MT