Přeskočit na obsah

Pes vycítí karcinom plic, ale jsou tu háčky

Autoři studie vysvětlují, že téměř všichni psi se dají vycvičit, aby rozpoznali prchavé organické sloučeniny, které se nachází ve vzduchu vydechovaném pacienty s maligními plicními noduly.

Prospektivní kontrolovaná studie měla za úkol zjistit, zda trénovaný pes dokáže čichem rozlišit pacienty, kteří mají nebo nemají maligní plicní uzly. Zkoumáno tak bylo 30 pacientů; u 25 z nich byla následně potvrzena nemoc ve stádiu 1A. Vzorky dechu byly poskytnuty předtím, než pacienti podstoupili diagnostickou nebo terapeutickou operaci. Také byly odebrány 16 osobám s chronickou obstrukční plicní nemocí a 61 zdravým lidem, kteří sloužili jako kontrola.

Zkumavky se vzorky dechu byly umístěny v dřevěných stojanech, které se daly otevřít tak, aby pes mohl očichat vzorek. Krabice byly náhodně rozloženy na podlaze. Psovi bylo umožněno očichání všech krabic a pokud identifikoval vzorek pacienta s maligními plicními noduly, posadil se před krabici a byl odměněn dobrůtkou. Celkem bylo psovi předloženo 90 vzorků vzduchu od pacientů s neurčenými plicními noduly (3 od každého pacienta) a dalších 372 vzorků pacientů bez plicních nodulů.

Pes byl každému vzorku plicních nodulů vystaven 10x s různými kombinacemi vzorku vzduchu bez karcinomu plic. Z celkem 900 pokusů pes reagoval správně v 879 případech. Kromě toho z celého vzorku správně detekoval 27 maligních nodulů a 3 benigní, jak později potvrdila analýza patologů. Výsledky tedy mají 97% sensitivitu, 99% specificitu, 97% pozitivní prediktivní hodnotu a 99% negativní prediktivní hodnotu. Podle autorů to znamená, že trénovaný pes dokáže přesně identifikovat maligní solitární plicní nodul.

Odborník, který se na studii nepodílel, myslí, že výsledky nejspíš reflektují psovu neobyčejnou znalost jeho trenéra. Profesor medicíny Alain Tremblay z Kanady upozorňuje, že většina podobných studií, ne-li všechny, mají stejné vady.

Trenéři jsou ve stejné místnosti jako pes a vědí, který vzorek je pozitivní. Protože psi jsou naučeni pečlivě sledovat své pány, stačí jim jejich nepatrné gesto a na jeho základě budou “hádat”, který ze vzorků je pozitivní.

Dalším společným rysem těchto studií je fakt, že jsou designovány tak, aby pes ukázal, jak dobře umí vyčenichat rakovinu. Avšak nejde o to poznat, který vzorek “voní” jako rakovina, pouze odlišit ten, který “voní” jinak než ostatní vzorky. Psům se obvykle předkládá současně 5 vzorků, přičemž jeden je pozitivní. To je situace velmi odlišná od reálného screeningu.

Navíc se zdraví lidé – kontroly – často velmi liší od pacientů s rakovinou plic. Pokud jsou kontroly dostatečně podobné populaci s rakovinou plic, úspěšnost psů je obvykle výrazně nižší, než u kontrol, které nejsou v riziku tohoto onemocnění.

Profesor upozorňuje, že jde o silné předpojetí (bias), které pravděpodobně dělá takovou detekci rakoviny zdánlivě lepší, než je ve skutečnosti.

Autoři uznávají, že pes stráví se svým trenérem hodně času. Zkušenému trenérovi trvá naučit psa rozlišit vzorky dechu s rakovinou nebo bez ní asi 5 měsíců.

Pes prezentovaný v této studii figuroval už v dřívější práci stejného španělského výzkumného týmu.

Zdroj: Pam Harrison pro Medscape Medical News, dostupné na https://www.medscape.com/viewarticle/902801

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené